Oddaný zastánce židovské víry a jeruzalémského chrámu, který se vydává na cestu, aby pronásledoval všechny, kteří by mohli chrám ohrožovat. Ovšem na své cestě do Damašku je zastaven vzkříšeným Ježíšem. Od tohoto setkání se stává horlivým misionářem.
Pavel o sobě napsal: „Děkuji našemu Pánu, který mi dal sílu, Kristu Ježíši, že mě uznal za spolehlivého a určil ke své službě, ačkoli jsem byl předtím rouhač, pronásledovatel a násilník. A přece jsem došel slitování, protože jsem ve své nevěře nevěděl, co dělám.“ (1. list Timoteovi 1,12–13)
Pavel z Tarsu, (apoštol Pavel), před konverzí je nazýván Saul. Byl římským občanem, zároveň však etnickým Židem s vynikající průpravou od slavného učence Gamaliele. Patřil do proudu tzv. farizeů. Ti horlivě usilují o čisté učení a životní praxi s co nejmenším počtem kompromisů. Pavel však šel ve své „svaté horlivosti“ zašel mnohem dál, nežli bylo u farizeů běžné. Schvaloval pronásledování křesťanů. Byl tím přitahován, sám si vyžádal pravomoc zatýkat a zabíjet křesťany. Na své trestné výpravě za křesťany do Damašku byl oslepen světlem a uslyšel z nebe hlas: „Saule, Saule, proč mě pronásleduješ?“ Z horlivého nepřítele křesťanů se tak stal ještě horlivější misionář. Nejprve se stává jedním z vedoucích církve v Antiochii. Z tohoto přístavního města se vypravuje na řadu misijních cest po Blízkém východě a Jižní Evropě, zakládá cestou celou řadu místní církví, vychovává první generaci biskupů, píše epištoly (dopisy), které se staly součástí Bible. Pavel má nemalou zásluhu na tom, že se z křesťanství, původně židovského směru, stává náboženství světové a kulturně nezávislé.
Základní posun oproti židovství spočívá v tom, že Bůh podle křesťanů zahrnul do svého plánu spásy nejenom Židy, ale i každého žijícího člověka na celém světě. Pavel tento princip dobře pochopil, a proto je nazýván „apoštolem pohanů“. Pavlův velmi dobrodružný život končí v Římě, kde přináší evangelium až na samotný císařský dům. Během pozdějšího pronásledování za císaře Nera je podle tradice kolem r. 67 sťat.