Vznik

Jestliže natáčení druhého dílu bylo obtížné, tak ten samý proces byl u Vetřelce 3 pravou noční můrou, především pro debutujícího režiséra Davida Finchera. Když začal natáčet, neměl definitivní scénář, producenti mu neustále šlapali na hlavu a strašilo ho memento blížící se premiéry.

Quo vadis

Producentům se do dalšího pokračování Vetřelců příliš nechtělo, ale diváci neustále naléhali. Není divu, první dva díly se rychle zabydlely na předních místech oblíbenosti všech scifistů a nová sága se pomalu, ale jistě rozjížděla. První opatrné myšlenky na další díl přišly na svět s motivem vesmírné stanice plné vězňů putující vesmírem, kde by se odehrála další bitva lidí a vetřelců.

Vězeňské téma rozpracovali dopodrobna individuálně scénáristé Eric Red (Stopař), který se nechal inspirovat dlouhými koridory z prvních dvou dílů a také David Twohy, jenž se soustředil hlavně na vězně. Obojí bylo zamítnuto, Twohy si za pár let natočil vlastní film, kde hlavní roli hráli mimozemská monstra a vězni – Černočernou tmu.

Vznikaly další náměty. Nejvíc se prosadil režisér Renny Harlin (Smrtonosná past 2, Cliffanger), který chtěl navázat na přímočarou cameronovskou akci a přenést děj na planetu, odkud vetřelci pocházejí. Zajímavá myšlenka nabízející rozhodně mnoho nových zážitku ale nenašla pochopení u účetních, hrozících se obrovského rozpočtu. Harlin pracoval na různých variacích zhruba rok, než ho neustálé otálení vlastníků práv otrávilo a odešel.

Jednu chvíli se zdálo, že se vetřelec dostane až na Zemi, na tomto scénáři pracovali producenti Walter Hill a David Giller, spolu se spisovatelem Williamem Gibsonem (Neuromancer). Cesta skončilo u lehce tripového scénáře (Ripley stráví většinu děje v komatu) a traileru, který nalákal diváky sloganem „Na Zemi všichni uslyší váš křik“. O Zemi se také uvažovalo v souvislosti s nově vytvořenou rodinkou ve složení Ripley, Hicks a Newt, tato myšlenka měla, stejně jako soustředění se na nový mužský charakter, jen jepičí život.

Když už se zdálo, že celá věc padne, oprášil scénárista Vincent Ward myšlenku uzavřené stanice a rozpracoval jí do zvláštní dřevěné planety putující vesmírem a obývané výhradně mnichy a odpůrci nové technologie. Už tento scénář obsahoval smrt Ripley v závěru, proti čemuž neprotestovali ani producenti ani Sigourney Weaver, a tak projekt dostal zelenou. Začalo se dokonce pracovat na prvních dekoracích a objevilo se též datum premiéry (1992), na kterém se i přes rozsáhlé pozdější problémy trvalo.

Ale ani Wardův scénář nebyl v detailech producentům dost dobrý, a tak mu předložili dlouhý seznam změn, které má udělat. Ward se rozmýšlel jen chvíli a nakonec od zakázky odešel. Na opuštěný scénář se vrhli znovu Walter Hill a David Giller, přesunuli děj na návrh jednoho ze šéfu studií na opuštěnou těžební kolonii a mnichy změnili na vězně sdružené v jistém religiózním řádu. Scénář byl mnohokrát přepisován a doplňován ještě během natáčení.

Konečně začátek

To už byl k projektu přizván režisér David Fincher, kterého navrhli ze studia. Fincher neměl žádné zkušenosti s celovečerním filmem, v té době měl za sebou jen několik desítek reklam a videoklipů. Na producenty však zapůsobil a Sigourney Weaver získal tím, že jí chtěl do filmu holohlavou. Produkce se začala rozbíhat, Fincher dokázal efektivně zužitkovat i připravené kulisy a vše se konečně dalo do pohybu.

Byl to ale pomalý start, stále se čekalo na definitivní scénář a na place bylo cítit zvláštní napětí. Studio už nacpalo do produkce nemalý peníz a bylo zvědavé na výsledek. Zatímco první dva díly vznikaly spíše s mírným očekáváním, od třetího se nečekalo nic menšího, než že se kvalitativně vyrovná svým předchůdcům. Mladý režisér Fincher se tak od začátku octil pod obrovským tlakem – bez hotového scénáře, bez práva posledního střihu a s informátory studia na každém kroku. Obhájit svojí vizi pro něj bylo čím dál tím těžší, přesto vybojoval několik úspěšných bitev.

Hodně pomohlo, že za ním stoprocentně stála Sigourney Weaver a naprostá většina spolupracovníky. Pochvalovali si ho jak herci, tvořeni téměř výhradně méně známými Angličany, tak štáb tvořený několika zaběhnutými veterány (vedoucí výpravy Norman Reynolds, kameraman Alex Thomson, střihač Terry Rawlings). Mimochodem, ani třetímu Vetřelci se nevyhnuli problémy s kameramanem, původně navržený …. Jordan musel díky pokročilému stavu Parkinsonovy nemoci z projektu ustoupit.

Obrovské kulisy v britských studiích Pinewood tak byly svědky na první pohled normálního a pohodového natáčení. Ačkoli mrzlo až praštilo (natáčelo se během zimy), mezi lidmi i přes s výsledný pesimistický tón filmu panovala dobrá nálada. David Fincher se projevil jako slibný a rozhodný talent, kterého nerozhodili ani půlnoční kontrolní telefonáty od Foxů.

Giger je zpět. Nebo ne?

Vzhledem k tomu, že byl tlak na co nejvíce nových myšlenek, byl ze zálohy povolán i autor designu Vetřelce, švýcarský mág H.R.Giger, aby přetvořil svůj nejslavnější výtvor a dodal mu ještě více erotický nádech. Protože se nechtěl pohnout ze svého rodného Zurychu, posílal stovky různých návrhů faxem do Londýna, kde se jimi probírali trikaři Tom Woodruff Jr a Alec Gillis, kteří měli v třetím díle vetřelce na starosti. Protože je ale tlačil rozvrh a Giger zasílal příliš mnoho návrhů, nakonec si nevybrali ani jeden. Giger ještě na vlastní pěst udělal vlastní model a pozval je k sobě, oni však nestačili přijet, což si Giger vyložil jako nepřátelské gesto a od té doby s produkcí nepromluvil ani slovo.

Woodruff a Gillis nakonec provedli vlastní redesign a vytvořili nového vetřelce, který díky tomu, že se vylíhl ze čtvernožce, získal animálnější vzhled, pohyboval se víc hbitěji a mohl běhat po stropě. Podle Fischerových návrhů vznikl také „bambi-burster“, tedy čerstvě vylíhnutý vetřelec už se čtyřma nohama a divočejšími pohyby. Uvažovalo se, že nechají hrát tuto fázi vetřelce malým psem, ale ratlík navlečený do gumového hábitu vypadal směšně. Ke slovu se tak dostal propracovaný systém vedení pomocí dlouhých tyčí.

Trikaři měli od Finchera volnou ruku, a tak si s vetřelcem vyhráli. Vytvořili například speciálního facehuggera vyznačující se některými znaky vetřelčí královny, aby tak bylo poznat, s kým bude mít Ripley uvnitř čest. Zrození se muselo dělat nadvakrát – původní verze s krávou, nad kterou Woodruff a Gillis strávili mnoho času – se do původního sestřihu nedostala, a tak přišel na řadu pes. Z finálního sestřihu nakonec muselo zmizet několik nejkrvavější záběrů.

Dospělého Vetřelce si ve statických scénách zahrál sám Woodruff, speciální oblek mu byl odlit na míru několik týdnů před natáčením. Oblek byl jednoduchý na převlékání, vše zabralo ani ne hodinu. Hlava měla šest různých verzí, jedna téměř bez mimik pro záběry z dálky, další pro „slintání“, třetí pro vyjíždění druhé čelisti. Fincher rád štval Woodruffa proti Weaver, vždy když měli společné scény, řval mu do ucha „nenávidíš tu mrchu, jdi po ní“. V ostatních scénách, kdy se vetřelec rychle pohyboval, přišla na řadu klasická optika, kdy byl model natočený před modrým pozadím implementován do předtočeného okolí.

Post mortem

Teprve když skončilo natáčení, pochopili všichni, kolik práce je ještě čeká. Díky neustále se měnícímu scénáři bylo rozhodnuto podívat se na hrubý střih filmu a další scény ještě dotočit. Ne už však v Anglii, ale přímo v Los Angeles. První tříhodinový sestřih měl za výsledek ponuré mlčení mezi důležitými diváky a došlo k prvním ostrým střetům. Natáčelo se dalších šest dlouhých týdnů, aniž by se na začátku ještě přesně vědělo, jak bude vypadat konec se smrtí Ripley. Zároveň s tím se Sigourney Weaver zatvrdila a oznámila, že se znova neoholí, dokud nedostane bonus 40.000 dolarů. Producenti si spočítali, že je vyjde levněji pořídit vychytanou paruku za 16.000 dolarů.

Do filmu byl nakonec na poslední chvíli prosazen vetřelec klubající se z hrudi Ripley a rozhodnuto o dalším zkrácení filmu na snesitelnější stopáž. To už Fincher neunesl a před finálním střihem se rozhodl od filmu odejít. Zbytek práce tak musel za něj pod pečlivým dozorem producentů provést střihač Terry Rawlings a z filmu zmizelo několik zásadních scén včetně dočasného uvěznění vetřelce.

Během postprodukce došlo k dalšímu problému, stejnému jako u prvních dvou dílů – s hudbou. Na hudbu byl najat Eliot Goldenthal, který si dobře s Fincherem rozuměl. Když ale on odešel, zůstal napospas studiu, kterému jaksi zapomnělo oznámit, že do filmu počítá jen se zvuky a žádnou hudbou. Zvukaři dokonce promítli hlavounům speciální verzi s donesenými subwoofery, hluboké tóny však neudělaly starším osobám dobře a donutily je si během filmu odskočit pryč. Vznikající incident se nakonec podařilo zažehnat – Goldenthal dal na poslední chvíli dohromady hudbu často využívající jen jednoduché zvuky a zvukaři potom vše šikovně zpracovali.

Většina štábu nakonec označila výsledek za překvapivě dobrý, vzhledem k bolestem, které jej provázely od začátku do konce. Diváci ani kritici už moc spokojeni nebyli, pesimistický tón a smrt Ripley je dokonale odrovnali. Američané také nemohli pochopit, proč by měli sledovat film, kde hrstka holohlavých Angličanů neustále mluví o víře. Překvapivě film vydělal ještě více než první dva, úspěchu se film dočkal především v Evropě.

Dvojité satisfakce se dočkal David Fincher – už za tři roky po premiéře Vetřelce 3 přišel se svým dalším pesimistickým filmem, Sedm a proboural se do hollywoodské špičky. Na DVD Alien Quadrilogy se také objevila i speciální verze filmu sestavená podle jeho poznámek a prý velice věrně zobrazující jeho vize (Fincher se odmítl na nové verzi podílet). A jak se velice brzy ukázalo – ani smrt hlavní hrdinky neznamenala konec celé série…