Recenze: Avengers

Recenze: Avengers

6.5.2012 17:30


Status dosud nejlepšího filmu roku 2012 si Avengers Josse Whedona poctivě drží jak díky svým obrovským tržbám, tak i stovkám nadšených recenzí. A jak tuto dlouho očekávanou filmovou událost konkrétně vidí zastoupení naší redakce?


Napínat vás tím, jestli filmoví Avengers vůbec stojí za zhlédnutí, už dnes asi nemá moc smysl. Nový film Josse Whedona vytrvale ohromuje zástupy diváků i kritiků, kteří tak berou pokladny světových kin útokem. Přeskočme tedy ony úvodní rozpaky, zdali Avengers jsou nebo nejsou super, a pojďme si rovnou říct, jak strašně super jsou konkrétně.

Přestože se většina z nás, kdo už film viděli, nejspíš shodne na tom, že noví Avengers jednoznačně převyšují všechny předchozí marvelácké filmy, které k nim jakoby „pouze směřovaly“, ve výsledku se od žádného z nich zas až tak neliší. Avengers už sice dostali většinu svých hlavních postav takříkajíc na stříbrném podnosu, kdy představení jednotlivých hrdinů už oddřeli jiní, avšak právě až Avengers přitom musí všechny tyto rozptýlené hrdiny spojit do jednoho funkčního a vzájemně spolupracujícího týmu. A to může být ve výsledku i podstatně těžší, než udělat z Tonyho Starka Iron Mana, ze Steva Rogerse Captaina Americu či přenést Thorovy shakespearovské šarvátky na matičku Zemi.

Pokud bych tak měl blíže rozvést tu jedinou věc, která z Avengers podle mého názoru dělá tak výjimečný snímek, jakým bezesporu je, nebyla by řeč ani o úžasných vizuálních efektech, dech beroucích akčních sekvencích, jednotlivých hereckých výkonech či dokonce ani o samotném scénáři. Úspěch prvních filmových Avengers totiž naopak spočívá především v tom, jak se jejich režisérovi a scenáristovi Jossi Whedonovi podařilo věnovat tolik příběhového prostoru tolika rozličným hlavním postavám.

Avengers nejen že se tak (mimo jiné) jeví současně jako plnohodnotné sequely k Thorovi, Captainu Americovi a Hulkovi, či jako druhé pokračování Iron Mana, ale stejného prostoru jako tito přední hrdinové se tu navíc dočkávají i postavy zdánlivě vedlejší, jejichž samostatná filmová dobrodružství nás (snad) teprve čekají – jmenovitě tedy Nick Fury, Legolas Hawkeye a Black Widow. Vcelku nadbytečnou tu tak zůstává snad jen agentka Maria Hill v podání Cobie Smulders, nehledě na to se na ni ale ve filmu kouká pořád pěkně.

Pro teambulding těch vzájemně nejrozdílnějších postav měl ostatně Whedon cit vždycky, čehož budiž důkazem nejen jeho seriálové zářezy typu Buffy či Firefly, ale například i starší scénář ke čtvrtému Vetřelci, kde si to s kultovními vesmírnými slizáky rozdávala velmi pestrá skupinka Whedonových hrdlořezů. Až právě v Avengers však Whedon tento svůj um přivádí k dokonalosti. Do vzájemné spolupráce totiž žádného z hrdinů nijak uměle netlačí a naopak zde vychází z jejich charakterů přesně takových, jak už je nastínily jejich samostatné filmy. A to i se všemi svými rozdíly či vzájemnou rivalitou.

Místo bezproblémové registrace do superhrdinských skautů pod vedením strýčka Furyho se tu proto formuje hned několik menších izolovaných táborů alá „vědátoři“ Tony Stark a Bruce Banner nebo „mimoňi“ (každý ve svém vlastním slova smyslu) Thor a Steve Rogers, které se vzájemně kočkují na všechny možné způsoby a Furymu (právem) nebaští ani tu pásku přes oko. Ve Whedonově podání si ale divák přitom oblíbí jak zhýralého playboye Starka, tak zároveň i jeho dokonalý protiklad, naivního a patriotického Rogerse. A pokud jsem před premiérou Avengers litoval toho, že se zde do role Hulka nevrátil Edward Norton, pak zase teď naopak lituji, že Marka Ruffala neobsadili už do Neuvěřitelného Hulka, protože právě v jeho podání na plátně ožívá ten dosud zdaleka nejlepší filmový Bruce Banner a spolu s ním i první Hulk, který je svému lidskému představiteli podobný i v onom zeleném CGI provedení.

Pro tuto co možná nejlepší práci s jednotlivými charaktery je přitom samotný Whedonův scénář paradoxně poměrně jednoduchý, když se místo pro letní blockbustery typicky zběsilého střídání lokací soustřeďuje spíše jen na několik málo konkrétních prostředí a po většinu filmu ve svých hrdinech záměrně vyvolává ponorkovou nemoc (s létající ponorkou!). Když pak ale nadejde finální řežba, která se bude v následujících letech překonávat jen dost stěží (jedná se o podobný mezník, jakým bylo před pěti lety výbušné finále prvních Transformers Michaela Baye), po tak úžasné práci s hlavními postavami se zdá být zachraňování bezbranných civilistů z autobusů a knihoven spíše krokem zpátky.

Finální megalomanskou bitvu s hordou mimozemských slizáků uvnitř rušného Manhattanu je tak třeba chápat spíše jen jako tu nejednoduší a nejefektivnější první „zkoušku ohněm“, kterou si hrdinové jako tým musejí projít, a v podstatě ji tak ani nelze brát jako vrchol toho, čeho jsou Whedonovi Avengers schopní.

Právě proto, nehledě na to, jak úžasní jsou první filmoví Avengers sami o sobě, je já osobně beru spíše jako „pouhou“ předehru tomu, co všechno dalšího by s nimi Joss Whedon ještě mohl dokázat. Ten skutečně plnohodnotný tým Avengers při vší síle si pro nás totiž Whedon vlastně nechává až do filmu příštího. A to se teprve budeme mít na co těšit!

Hodnocení: 80 %



Chceš taky něco napsat? Ale k tomu se musíš registrovat nebo se přihlásit!

Zatím žádné komentáře