Recenze filmu Thor: Love and Thunder

Hlavním lákadlem červencové sezóny je bezesporu nový Thor s podtitulem Láska jako hrom. Thor jako jediný hrdina to zatím dotáhl na čtyři filmy, ale byl snímek vůbec potřeba a přináší něco nového? I my jsme vyrazili do kina a pocity z nového dobrodružství nejsou úplně nejlepší.

Čtvrtá fáze Marvel Cinematic Universe je zcela jiná než ty předchozí. Na špici fanouškovského zážitku je rozhodně nekorunovaný král Spider-Man se svým bravurním filmem No Way Home. Příjemným a skvělým osvěžením je bezesporu Shang-Chi a Eternals. Druhý Doctor Strange stojí někde uprostřed a Black Widow je svým pojetím úplně mimo mísu. Tento film měl vzniknout před pěti lety. Kam se mezi tyto filmy řadí nový Thor? Bohužel úplně na poslední místo.

V tuto chvíli si nedokážeme vybavit nesourodější sérii než je náš Thor. Od shakespearovského pojetí v prvním filmu jsme se přesunuli k nemastné a neslané dvojce, která diváky tak unudila, že se v dalším díle zčistajasna objevil vtípkující Thor, který nebere ani sám sebe vážně. Na této vlně se veze i nejnovější počin. Zatímco ale třetí film měl stále nějaký příběh a o něco v něm šlo, tentokrát tu máme jen pestré a předražené omalovánky, kdy někdo vymyslel tunu vtipů a až následně začal přemýšlet, o čem by to vlastně mohlo být.

Komiksové filmy to mají již v dnešní přesycené době těžké a lepší už to nebude. Marvel Studios na nás hrne čtyři filmy a čtyři seriály ročně, takže pokud jste pravidelnými diváky jako my, konstantně po celý rok sledujete jeden a ten samý žánr. Neustále slýcháte ty stejné fráze (musíme je zachránit), jednoduché dialogy (dáme dohromady tým) a klasické superhrdinské klišé a tvůrcům není stále trapné je opakovat i posté. I když se do filmů a seriálů čtvrté fáze zakomponovali údajně nadějní a svérázní tvůrci s údajně revolučními nápady, na výsledku to zatím moc vidět není.

Režisér Taika Waititi sice navazuje na svého Ragnaroka, ale znovu mu jde o to být víc cool než přijít s něčím hmatatelným, něčím, na čem nám bude i za pár let záležet a na co budeme rádi vzpomínat. Jeho film se rychle okouká. Jedná se v podstatě o ne moc dobrou jednohubku, která na druhý pokus působí až vyloženě trapně. Vtipy se opakují a nemají již takovou sílu. Navíc je z většiny scén cítit, že Waititi cpe hlášky a vtipy postavám do úst násilím, nenechá zkrátka nic plynout přirozeně.

Paradoxně je Waititi nejlepší ve vážných scénách, těch je ve filmu ale minimum. Pochválit lze tak úvodní sekvenci s Gorrem, která vás dokáže vzít za srdce. Obdobnou scénu tu máme i s Jane Foster, když prochází krušným momentem ve svém životě. Pak už je to ale slátanina rádoby vtipných scén, které na sebe moc nenavazují. Sem tam se Waititi vytáhne ještě s nějakou vážnější scénou, nicméně ta je hned zabita úplně nesmyslným vtipem. Zájem, důležitost daného momentu je rázem tatam.

Christian Bale a jeho Gorr táhne film nahoru. Jenže když si odmyslíme úvodní (silnou) scénku a tu závěrečnou, tak ve filmu prakticky není. Velkým problémem záporáka je nulová interakce s hlavním hrdinou. Gorr sice chce zabít všechny bohy a jeho motivace je pochopitelná, ale bohužel nemá žádný vztah s naším Thorem, čímž celý jejich konflikt je těžce uchopitelný. Aby vůbec po sobě postavy šly, Waititi si musel vypomoci s hrstkou neznámých dětí, které neznáme a tudíž nám na nich nemůže ani záležet, kolem kterých se postaví celý příběh.

Dalším kamenem úrazu je Jane Foster. Neberte mě špatně, Natalie Portman je úžasná a hraje i s tímto šíleným scénářem na výbornou. Problém je ale příběh, který ji Waititi naservíroval. Chemie mezi Thorem a Jane fungovala už v prvních dvou sólových filmech. Tento pár se zkrátka k sobě hodí a vždy se jim dá fandit. Waititi ale nedává páru prostor dýchat, uvolnit se, promluvit si. Mezi Thorem a Jane se tak dočkáme pouze tří scén, které na sebe nijak nenavazují. Nevidíme tu žádný přirozený sled událostí, vývoj postav, zkrátka nic.

Jane v jedné scéně ukazuje, jak se posunula v životě dál, ve druhé už říká, že Thora miluje. Znovu vše bez nějakého opodstatněného vývoje. Vše se jen děje proto, protože se to tak Waititimu hodí. Lásku má režisér už v názvu, ale bohužel s hlavním párem odvádí daleko horší práci než Kenneth Branagh či Alan Taylor. Možná si vzpomínáte na poměrně hluché soundtracky k první filmové fázi. Thor byl vždy zlatou výjimkou a soundtracky k prvnímu i druhému dílu posloucháme dodnes.

Asgard měl svůj hudební podkres, Thor měl své vlastní téma. Michael Giacchino je úžasný skladatel, ale potřebuje mít vystavěné scény, aby měl co skládat. Jelikož pýcha skladateli a režisérovi nedá a vesele se ignorují povedená témata z minulých filmů, tak nové hudební motivy působí malinko suše. Giacchino ale nemůže zachránit další film a bylo by lepší, kdyby mu Feige dal na chvíli pokoj. Vždyť ten chudák po tomto, Spider-Manovi a Doctoru Strangeovi se za chvíli vyčerpá a nebude mít čas na jiné a hlavně lepší filmy.

Když pomineme vtipné scény, o kterých už bylo řečí dost, podívejme se na příběh. Máme tu fajn úvodní sekvenci s Gorrem, pak se podíváme, co aktuálně dělá Thor, co dělá Jane, následuje první bitka se záporákem. A než se přejde k finální bitce, tak se musí vymyslet příběh doprostřed filmu. A co tvůrce nenapadne? Aby mohl být záporák poražen, musí se dát dohromady tým nesourodých a těch nejlepších hrdinů na světě. Ach můj bože, to opravdu už nejde vymyslet ohranější zápletku z komiksových fil­mů?

Waititi potápí sám sebe a existenční problém celého filmu je sázka na nejprimitivnější možnou zápletku. Jednodušší už to nemohlo být. Bohužel nejde jen vymyslet vtípky a následně se vytasit s jednoduchým příběhem jako facka při vašich opíjejících skandálech s Tessou Thompson ve dvou (občas ve třech). Waititi dostal až moc volnou ruku a to je pochopitelně špatně. Navíc ten jeho naprosto přepísklý 250 milionový rozpočet není vidět, některé scény působily naprosto strašně a nedodělaně.

Když si dnes pustíte první a druhý film a navážete třetím a čtvrtým, dostaví se obdobný pocit, jak když Joel Schumacher převzal sérii s Batmanem. Vážnější pojetí Thora a kolem toho vystavěná mytologie postavě více slušelo. Alespoň podle nás. Pokud vám samozřejmě stačí, aby postava jen cool vypadala a chrlila jednu hlášku za druhou, jste na správné adrese.

My bychom ale rádi viděli nějaký hmatatelný vývoj postavy. Thor přišel o trojici nejlepších kamarádů, matku, otce a i bratra. Proč ale máme pocit, že postava je stále stejná a jakákoliv ztráta s ním nic neudělá? Během filmu nás taktéž napadlo něco, co jsme si možná doposud neuvědomovali – zatímco Loki bez Thora funguje skvěle ve vlastním seriálu, Thor je bez svého bratra poloviční. Hemsworth je svým způsobem prkenní a ani při oné rozlučkové scéně, kterou film vrcholí, jsme mu jeho hraní nevěřili. Waititi ho zkrátka nakazil svou jednoduchou neschopností. Snad režisér bude v lepší formě u nových Star Wars, jinak ho diváci sežerou zaživa.

Hodnocení: 50%

P.S.: Film by si ve finále zasloužil možná o malinko lepší hodnocení. Ale dokud se nebudou dávat slabým filmům vyloženě horší známky, tak se v MCU nikdy nic nezmění. Jen nás mrzí, že na podobné notě pojedeme obdobně za pár dní u Ms. Marvel.