Recenze: Počátek Christophera Nolana

Počátek, nejnovější film od tvůrce posledních dvou filmových Batmanů, intenzivně burácí v českých i světových kinech a na svůj účet sklízí jeden superlativ za druhým. Zaslouží si to? A jak vlastně my vidíme nejnovější film režiséra, bez kterého by tento web pravděpodobně nikdy nevzniknul?

Být Novým filmem Christophera Nolana je co každé dva roky čím dál větší fuška. Po navrácení sebedůvěry filmové verzi jednoho z nejznámějších komiksových velikánů a soustavném matení divácké pozornosti svými dokonalými triky, odjistil v roce 2008 tento britský režisér bombu, která světem stříbrného plátna otřásla od základů. Zatímco po uvedení Temného rytíře začalo být jasné, že naplnění diváckých očekávání pro třetí film o Batmanovi nebude snadné, po zhlédnutí letošního Počátku se to zdá být už zhola nemožné.

Sic na svém nejnovějším filmu prý Nolan pracoval už posledních deset let, je Počátek z pohledu jeho aktuální tvorby až překvapivě novátorský a zdravě experimentující. Zatímco doteď režisér svým filmům vštěpoval vyloženě spletité až chaotické příběhy (Temný rytíř) či jednodušší zápletky obohacoval naprostým rozdrcením jejich chronologie (Dokonalý trik, Memento, Sledování), v nejnovějším Počátku Nolan vypráví příběh, který je jednak velice prostý (o co v něm doopravdy jde byste bez vynechání jakékoliv závažnější skutečnosti vtěsnali do několika málo vět) a zároveň na sebe jeho jednotlivé scény (s výjimkou té úplně první) navazují v přirozeném časovém sledu. A přesto se u něj divákovy mozkové závity zavaří minimálně stejně, jako jsou tomu navyklé z předchozích Nolanových filmů.

Svoje nejrůznější patenty na zamotávání děje a vrstvení jedné vyprávěcí roviny na druhou zde totiž režisér (a tudíž pochopitelně i scénárista v jedné osobě) vkládá do konkrétních detailů příběhu. Na rozdíl od svých starších filmů tak má Počátek tu markantní výhodu, že i když zrovna nemáte ponětí, „jak“ jeho hrdinové právě něco dělají či „jak“ se dostali do situace, kterou musí tak či onak řešit, máte zároveň neustále přehled o tom, „proč“ to dělají, jaký je jejich cíl a jednotlivé pohnutky každého z nich.

Druhá nová finta, kterou Nolan do filmu aplikuje – a která je podstatně dalekosáhlejší než ta první, vychází z otázky, jak udržet divákovu pozornost v ději tak prostém a zároveň s tolika složitými podrobnostmi. Nolan pak toto řeší naprosto nevídaným způsobem, když se diváka rozhodne intenzivně a zároveň dlouhodobě pumpovat adrenalinem, což pak v praxi znamená, že jakousi „finální sekvenci“, ve které postavy řeší stěžejní problém filmu a rozplétají všechny jeho podzápletky, a kterou je divák přirozeně zvyklý očekávat v posledních zhruba dvaceti – třiceti minutách stopáže, režisér v Počátku protáhl na více než hodinu!

Právě zde se pak ukazují další rysy Nolanovy nesporné zručnosti a řemeslného talentu. Celá druhá polovina filmu vás totiž skutečně zamáčkne do sedadel a až do konce nepoleví. Nejen že tu tak neexistují žádná hluchá místa, ale naopak nevzniká ani nechtěná překombinovanost. Napětí totiž Nolan sice drží neustále, s vyloženě akčními scénami však překvapivě šetří – za to má ale každá z nich ve filmu svoje pevné místo bez samoúčelných serepetiček.

Co jsem si vychvaloval už v případě Temného rytíře a co musím vyzdvihnout i u Počátku, jsou také výborně vybraní herci, z nichž si žádný nesnaží film uzurpovat pro sebe a chemie mezi nimi je vysloveně magická (Tom Hardy + Joseph Gordon-Levitt). I když tak ústřední Leonardo DiCaprio hraje excelentně (minimálně stejně dobře jako v nedávném Prokletém ostrově; na Oscarech bude mela), mezi svými kumpány nevyčnívá nijak radikálně. Ansámbl hlavních aktérů je prostě sestaven z jednoho sympaťáka vedle druhého, a to dokonce i včetně takové postavy, která se zhruba celou první třetinu filmu zcestně prezentuje jako hlavní záporák.

Těžko tak říct, zda-li Počátku, vzhledem k jeho novátorským kličkám, lze vytknout něco s příhledem na režisérovy starší filmy. Nolan možná tentokrát neudržuje onen pověstný „krok před divákem“, ani se o to však nesnaží a naopak nabízí docela jiné a podobně efektivní podněty k zamyšlení, které vás donutí o filmu dlouze uvažovat a vyhledávat jej opakovaně (přestože, jak jsem psal na začátku, pro pochopení holého příběhu vícenásobné zhlédnutí nutné není). Z toho pak vyplývá i nesnadná snaha o srovnání Počátku se svými předchůdci, což je ale dle mého názoru jenom dobře a je úžasné, kolika novými cestami je režisér ještě schopen se vydat. Christopher Nolan má před sebou zářnou budoucnost nejuznávanějšího režiséra desetiletí, současně s tím pro něj však bude film od filmu těžší překonávat divácká a kritická očekávání tak jako do teď. Upřímně jsem ale zvědav, kolik ještě dokáže natočit filmů, které těsně po své premiéře čistě z principu obsadí první místo na IMDb.

HODNOCENÍ: 100%

Článek jsem původně vystavil na svém blogu Jumbotron.cz.