Drasticky děsivý Dexter

První kniha Jeffa Lindsayho, která z Dextera udělala televizní fenomén. O čem je, jak ji hodnotíme a v čem se liší od seriálu? To si můžete přečíst v obsáhlé recenzi, kterou pro vás připravil ScaryX.

Podrážděte svou démonicky ďábelskou duši

Cítíte-li, že vám pouze seriálový Dexter nestačí a že se vaše „Diagnóza: Dexter“ prohlubuje, můžete ještě sáhnout po knižní adaptaci jeho života. Pokud se bojíte, že kniha je pouhou tištěnou formou seriálu, asi vás zklamu. Nejenom že tam čekají nové neznámé příběhy, navíc je to celkem jiný svět. Nic nemusí být přesně takové, jaké si myslíte, že to znáte.

„Nemohu mít ani domácí mazlíčky. Zkusil jsem želvu. Jedinkrát jsem se jí dotkl a už nikdy nevylezla z krunýře a po několika dnech chcípla. Než aby mě znovu viděla nebo snesla, abych na ni znovu sáhnul, raději zemřela.“

Drasticky děsivý Dexter, v originále Darkly Dreaming Dexter, je tím místem, kde to Jeff Lindsay všechno začal. Jak si můžete všimnout, Lindsay si rád hraje s déčkovou aliterací. Kdykoliv jsem pak narazil na despoticky depresivního Dextera nebo darebného drahouška Dextera, projel mnou zvláštní pocit. Člověk pak propadne četbě a těší se, kdy narazí na další. O charakteristiku postav se nemusíte bát, jsou stejní jako v seriálu. Tak trochu jsem čekal, že i kniha mě po otevření přivítá slovy „Dnešní noc je tou Nocí“ ale místo toho se mi dostalo ódy na Měsíc. Jinak ale budete zažívat pocit déjŕ vu – „Tohle už jsem někde přece viděl…“. První řada byla do jisté míry na knize opravdu založena. Drasticky děsivému bohužel chybí většina vedlejších dějových kliček známých ze seriálu a tak se vám zdá, že jste snad byli o něco ochuzeni. Příběh by ve skutečnosti vydal tak akorát na tři epizody. Špatně se to ale hodnotí, když znáte seriálovou podobu. Protože si myslíte, že jste vždy o krok napřed a nic vás nepřekvapí. Jenže pak vám kniha vytře zrak a vy stojíte jako opaření. Co to sakra je? Tohle všechno je jen Dexterův špatný sen ne? Teď nasedne do stoje času a vrátí se zpátky, že? Kdepak. Tohle je jiný svět. Lindsayho svět. A vy musíte přijmout jeho pravidla.

„Rádo se stalo,“ ujistil jsem ho a dal se do díla.

Nejdřív si tedy náš společný známý Temný společník prohraje s přítelíčkem knězem Donovanem a pak už ho čeká onen šok. Případ rozřezaného těla a vůbec žádné krve. Ovšem Dextera zrovna tou dobou začnou trápit velmi realistické sny, až si není jistý sám sebou. Není nakonec ve skutečnosti tím vrahem on? Nepřebírá po nocích jeho pasažér ze zadního sedadla otěže volantu a nebrázdí sám ulice Miami? Nedráždí ho jeho mysl tímto bezkrvavým majstrštykem? Víc než nějaký pořádný děj je nám spíš umožněn exkluzivní přístup do Dexterovy hlavy. Skoro až by se dalo říct, že Dexter pouze přechází od různých událostí a jen o nich dlouhosáhle přemítá ve svých myšlenkách. Taky je zajímavé, že ve chvílích „hraní si s kamarády“ nemluví buď jen Dexter nebo jeho Temný společník, ale ONI! Majestátní plurál sociopata v celé své kráse.

„Náměsíčnou chůzi bych pochopil, ale náměsíčný striptýz?“

Ostatní postavy tedy nedostanou příliš prostoru. LaGuertová je pouhou osinou v zadku, Doakes tolik neprudí, s Ritou se skoro nesetkáme, Masuka je jen chlípník s divným úsměvem a Angel-ne-ten-Batista prohodí sotva dvě věty, z toho jednu španělsky. Navíc mě neustále opakování celého výrazu ne-ten-Batista přivádělo k šílenství. Protože jsem to nejprve nechápal (narážka na kubánského předcastrovského diktátora Fulgencia Batistu) a protože mi to stejně nepřipadalo vtipné. Jen Debora má dost proslovů, i když nejsou tak moc peprné. A ano. Debora, žádná Debra. Dost divný ne?

„Prej kdyby byl mozek v kozách, byl by ze mě Einstein.“ – Debora

Ale zase zpátky k příběhu. Pokud si pořádně osvěžíte vzpomínky ze seriálu, zjistíte, že se světy jen pomalu po kouskách rozlišují. Dexter začíná být ze svých snů roztržitý a při číhané na svou další oběť, pana Jaworského, zaimprovizuje a je vyrušen přicházející hlídkou. Naštěstí včas uteče a ohavný čin je přikládán náhodnému zabijákovi. Okolo případu miamského řezníka se taky moc neděje. Dokonce mu ani není přidělena přezdívka známá z překladu jako „Mrazákový vrah“ nebo „Zabiják z chladícího vozu“, kterou jsem skutečně nesnášel (myslím onen český překlad).

Když je pak nalezeno další rozporcované tělo na ledě v brance domácích hokejistů, LaGuertové se pod tíhou argumentů konečně přiznává údržbář ze sportovní haly a případ je tak zdánlivě uzavřen. Debora s Dexterem jsou ovšem skálopevně přesvědčeni, že chytila nepravého a že ten skutečný stále číhá na svobodě. A náš tajemný řezník si opravdu chce ještě hrát. Proto se může policejní sbor v Miami brzy kochat úchylnou scenérií v podobě svatostánku ženských hlav. Dexter je pochopitelně fascinován, ale jeho duši začíná opět nahlodávat myšlenka, že tato práce může být jeho vlastní. Spolu se svou drahou sestřičkou se vrací zpět na místo činu v chladné sportovní hale. A tam čeká očekávané. Opět zděšení a šok. Chybějící odřezané údy dotvářejí tvar písmene a ta písmena tvoří citoslovce: BOO – baf i fuj. Odporné i překrásné zároveň.

„Pod BOO byly pečlivě naaranžovány i trupy, a to do čtvrtkruhu, aby vznikl rozkošný halloweenový smajlík. Ten nezbeda.“

LaGuertová tak chtě nechtě musí případ znovu otevřít a Deboře s Dexterem přidělí za odměnu podřadné vyslýchání svědku. To by ale nebyl náš dřímající dravec Dexter, aby náhodou nenarazil na stopu. Jeden zapálený fanoušek totiž natáčí příjezdy mančaftu a vůbec si neuvědomuje, co přelomového to pro případ znamená. Když se na snímcích blýskne světlo chladící dodávky, oba Morganovi jsou zmražení očekáváním. Konečně se objevila postava, ale z temné fotografie se toho moc poznat nedá. Je tam však něco podivně známého; způsob jakým ta osoba postává, dojem, který silueta v člověku zanechává. Ze zadního sedadla Dexova mozku se ozývá slabé uchechnutí a jemu dochází, že ten muž vypadá skoro jako… „Dextere…?“ pronesla tehdy šeptem Debora. No ano. Jako náš Dexter.

„K čertu s tebou, Dextere. K čertu s tebou, jseš můj bratr!“ – Debora

Debora je sice tvrďácký polda, ale zároveň i občas starostlivá sestra. Dexter tak má poslední možnost jak zachránit svou duši. Buď do rána ze snímku zjistí, kdo na něm ve skutečnosti je, nebo ho sestra bude nucena vydat do rukou zákona. A Dexter se opravdu snaží. Vytáhne ze snímků co jen jde, ale vůbec nikam dál se nedostane. V hlavě mu to neustále kmitá. Co když… Opravdu bych mohl… Vím já? Jeho Temný přítelíček se na zadním sedadle neustále vrtí. Nakonec se však stalo něco skutečně zázračného. Dexter nám usnul. Spánkem slastně bezesným. Až telefonát kapitána Matthewse ho vrátil zpět do reality. Debora nedorazila na jejich setkání! Jediné, co pak Dexter nalezne, je panenka Barbie položená v autě, jasně hlásající: „Pojď Dextere, pojď si ještě hrát.“

„Copak jsi dělal včera v noci, Dextere? Ale, hrál jsem si s panenkama, zatímco mi kamarád řezal na kusy sestru.“

Usedá za volat, plný myšlenek. Vždyť když Deb zmizela, já spal. Hraje si se mou můj Temný pasažér nebo jen tajemný neznámý pocítil touhu dráždit doblbeného Dextera. Sakra, kde jenom má sestřička může být... Zběsile bloudí městem, až doráží do přístavního skladu. Kontejnery. Některé z nich mají i vlastní chlazení. Ale proč mě napadají právě ty kontejnery? Nebyl ovšem sám, kdo do přístaviště dorazil. Kdosi ho sledoval. Někdo další pocítil touhu zjistit, co se skrývá v jednom z těch kontejnerů. Přijít na kloub tomu uměleckému řezníkovi. A než paprsky ranního slunce ozáří miamské ulice, někdo zemře. Ale jen poslední řádky Temně snícího Dextera znají, kdo se skutečně dožije svitu příštího krvavě rozjuchaného měsíce.

„Ach, Deboro. Drahá, předrahá Deboro.“

A dál? Dál už se nechte překvapit sami…

TEXT: ScaryX | FOTKY: ScaryX