Bruce Willis se po dlouhých 12 letech opět vrací jako John McClane. Návrat k sérii po tak dlouhé pauze, tvůrce série Underworld jako režisér a přístupnost filmu od 13 let budily ve fanoušcích původní trilogie čirou hrůzu. O to větším překvapením pak bylo, když to celé klaplo. Už počtvrté.
Smrtonosná past 4.0 dokázala, že analogický John McClane má co říct i v našem dnešním digitálním světě. Film, ve kterém se toho mohlo tolik pokazit, nakonec dopadl nad veškerá očekávání. Už od jedné z prvních scén, ve které se stárnoucí McClane snaží najít společnou notu se svou odcizenou dcerou, je vidět, že Wiseman pravdu ví, co dělá a ví, jak nám postavu McClanea podat.
Ta těžší část má ale teprve přijít, když musí Wiseman dát McClanea do kupy s mladým nerďáckým hackerem Mattem v podání Justina Longa. Drtivá většina filmu v podstatě stojí na korelaci těchto dvou postav, na jejich generačním i osobnostním rozdílu, na jejich vzájemně odlišnému pohledu na svět a na tom, jak se jeden od druhého vzájemně učí. Kdyby tohle Long neuhrál, celý film je zase v loji. On to ale naštěstí uhrál na výbornou a poprvé tak mohl divákům dokázat, že je i něčím víc než jen tím klukem z Jeepers Creepers.
O výborně napsaných a zahraných postavách bych mohl pokračovat dál a dál. O tom, jak zajímavě Timothy Olyphant přivádí k životu zase nový typ „smrtonosného“ padoucha a jak se Mary Elizabeth Winstead dokonale vyvíjí ve své roli „ať chci nebo ne, jsem dcera svého otce“. Postava Lucy McClane se tak právě v jejím podání, ač se ve většině filmu jedná až o třetiřadou postavu, stala jednou z nejzajímavějších složek celého filmu.
Co ze čtverky ale dělá opět plnohodnotnou Smrtonosnou past je Wisemanova interakce se scénářem Marka Bombacka. Jistě, pokud víte i jen to úplné minimum o hackování nebo prostě jen o tom, jak fungují počítače, Smrtonosná past 4.0 by vám sem tam mohla přivodit epileptický záchvat. Vedle toho má ale scénář i výborný spád a přesně ví, čím z předchozích dílů se měl inspirovat a co si může dovolit nového.
Ve Smrtonosné pasti 4.0 ale John McClane nečelí jenom nástrahám kyberterorismu. Čelí i novým požadavkům diváků akčních filmů 21. století, kteří se naučili očekávat víc akce, víc výbuchů a víc digitálních orgií. Takže ano, když kvůli tomu ve výsledku musí McClane ničit helikoptéru autem a tancovat po stíhačce, může se to jevit zbytečně přepáleně. Z jistého zvráceného cinefilního úhlu pohledu to ale prostě celkem dává smysl. John McClane si na jeden den přičichnul ke každodennímu chlebu Jasona Bournea, Jamese Bonda a dalších. A poradil si. Po svém.