Asylum of the Daleks - příjemný rozjezd nové řady

Nová řada seriálu Doctor Who odstartovala se vší parádou. Stevenu Moffatovi se v epizodě Asylum of the Daleks podařilo nejen představit velmi originální příběh s těmito nejstaršími Doktorovými protivníky, ale navíc si pro nás připravit i několik dalších překvapení…

S otevíráky moffatovských sérií jsem osobně nikdy neměl problém. The Eleventh Hour je dle mého názoru jedna z nejlepších epizod Doctora Who vůbec a loňský The Impossible Astronaut alespoň sám o sobě taky fungoval naprosto bez chyby – co ho totiž zkazilo byl až zpětně Moffatův přepálený a nelogický story arc.

A podobně, jako právě The Impossibble Atsronaut, je velmi kvalitním doctorským dílem i nová moffatovka Asylum of the Daleks, u které navíc stále svítá naděje, že v jí odstartované sedmé sérii se Steven Moffat k narativním úchylnostem loňské sezóny vracet nebude. I tak to ale samozřejmě neznamená, že bychom si i v Asylum of the Daleks neužili pár WTF momentů. I když tentokrát naštěstí jen v tom dobrém slova smyslu.

Celá epizoda je totiž hezky uspořádaná tak, že i když vás nutí zamyslet se nad předčasným nástupem vánoční společnice nebo nepřímým návratem k Otázce „Doktor kdo?“, nijak vás to zároveň neruší od toho, užít si celý díl i jako samostatný příběh.

Velkým překvapením je tu rozhodně Matt Smith, který se vrací ke spíše vážnějšímu pojetí své role a se svými dětinskými výstřelky z šesté řady se vyřádil už v sérii prequelů Pond Life. Na druhou stranu se ale musím přiznat, že jsem ve skrytu duše doufal, že se Doktor v této epizodě trochu jako dítě chovat bude. Pojmout zde totiž jeho postavu jako malého nechápavého kluka, jehož rodiče se rozvádějí, mohlo být rozhodně zajímavé. Kdo ale konec konců ví, jak definitivně je to mezi Pondy vlastně vyžehlené…

Asylum of the Daleks má ale příjemných překvapení samozřejmě plnou šrajtofli, v čele s postavou Oswin Oswald v podání Jenny-Louise Coleman. Právě tím, jak ji Moffat naprosto nečekaně vložil už do této epizody, totiž zároveň vymyslel ten pravděpodobně nejgeniálnější a nejúčinější způsob navnazení diváků na novou společnici.

A rozhodně nelze opomenout ani samotné Daleky. To, že se v epizodě vyskytly snad všechny jejich typy a druhy napříč historií celého seriálu, sice nakonec až tak klíčové nebylo a velmi často je od sebe navzájem ani nešlo moc rozeznat, zároveň je ale příjemné vidět, že si Steven Moffat umí Daleky šetřit a vyrukovat s nimi jen do těch opravdu výjimečných epizod (přesně naopak, jak to bohužel dělal Russell T Davies, jehož nesčetné příběhy o Dalecích snažících se zotročit si vesmír po čase prostě začaly ztrácet na zajímavosti). A myšlenku „zombie Daleků“ už snad ani nemusím komentovat. Něco takového by prostě dokázal vymyslet opravdu pouze Moffat.

Jediné, co bych si snad této epizodě ale dovolil vytknout, by byl ten fakt, že z celého toho hrozivého Sanatoria Daleků s miliony chovanců tu vidíme v podstatě jen pár zrezivělých popelnic a kilometry prázdných chodeb. Druhým dechem je ale zase třeba dodat, že Doctor Who je stále pouze televizní seriál (navíc britský), s čímž se nese i značně omezený rozpočet. Avšak to, co už v epizodě uvidíme, je nám zase naservírováno se stoprocentní precizností. Ať už je řeč o úvodním digitálním nájezdu na velký dalecký monument nebo pozdějším masivním parlamentu, vizuálně prostě nový Doctor Who bere dech.

A to potěší o to víc, když samotné původní série Doctora Who byly známy mimo jiné i velmi levnými až vtipnými vizuálními efekty, čemuž se ve svých začátcích bohužel nedokázaly vyhnout ani obnovené řady Russella T Daviese. Dnes už je však Doctor Who v podstatě čímkoliv, jen ne seriálem s béčkovými triky.

Podtrženo sečteno, úvodní epizoda sedmé série se pro mě stala velmi příjemným překvapením, trochu asi taky proto, že po sérii šesté už jsem do ní moc naděje radši ani nevkládal. A co si o epizodě Asylum of the Daleks myslíte vy?

Naše hodnocení: 90 %