„Cool“ Doctor Who Stevena Moffata

Prvních sedm epizod nejnovější řady seriálu Doctor Who, zakončených očekávaným šokujícím cliffhangerem, je za námi. Opravdu ale bylo všem našim očekáváním učiněno zadost? Opravdu je celá šestá řada tak „cool“, jak se o to Steven Moffat snaží?

Všech sedm epizod jaro-letního vysílání nejnovější řady seriálu Doctor Who uteklo jako voda. Po epickém americkém dvojdílu Stevena Moffata jsme si užili pirátské dobrodružství na širém moři, TARDIS v lidském těle z dílny geniální fantazie Neila Gaimana a lehce strašidelný dvojdíl (zdvojený ve více než jednom směru) o vzpouře klonů z budoucnosti. A přesto se na platformu kvalitativního hodnocení aktuálních epizod vracíme opět až nyní, ruku v ruce s poslední epizodou Stevena Moffata A Good Man Goes to War – zakončující celou první polovinu série. A že je třeba pustit se do analyzování opět právě Moffatova díla, to bohužel nevěstí nic moc dobrého.

Předesílám, že následující text obsahuje čistě můj subjektivní názor právě na poslední premiérově odvysílanou epizodu a celkové dosavadní směřování aktuální šesté série – velmi podobně jako tomu bylo u mého předchozího rozboru úvodního Moffatova dvojdílu, o který se budu v mnoha ohledech opírat. Pokud vás subjektivní rozbor epizody (tedy bez jakýchkoliv čistě informativních hodnot) nezajímá, nemusíte článek vůbec číst. Rozhodnete-li se s ním však přeci jenom poprat, doporučuji vám si nejdříve projít onen avizovaný text k úvodnímu dvojdílu.

Jak totiž právě úvodní dvojdíl skládající se z epizod The Impossible Astronaut a Day of the Moon, tak jeho protipól A Good Man Goes to War, všechny tři nejnovější epizody z pera Stevena Moffata obsahují několik společných rysů, které v podstatě definují směr, kterým chce jejich autor „svého“ Doctora Who zjevně udávat. Jednotlivé tyto rysy by se pak velmi zjednodušeně daly naskládat do jednoho „cool“ balíčku. Ono anglické slovíčko cool už se totiž v rámci Moffatova Doktora nevztahuje jen k oblibě hlavní postavy ve výstředních módních doplňcích či postelích se žebříkem, ale především i k celkovému směřování obou posledních řad seriálu.

Ale aby bylo jasno, na tom být cool není nic špatného a já osobně jsem rád za to, jak Moffat dokáže skutečně naplno využít možnosti doctorského univerza a vymýšlet situace, které opravdu jsou cool a na které byste v jiném seriálu narazili asi jen stěží. Pokud se pozastavíme třeba jen u té vizuální coolovosti, obzvlášť v dnešní době televizního trendu civilního science fiction člověka jistě potěší pestrobarevné odstřelování Ticha, efektní honičky dvou TARDIS uvnitř časoprostorové trhliny či souboj Sontarana, viktorianské Silurianky a Roryho (s římským mečem v jedné ruce a bouchačkou z 50. století ve druhé) proti bandě bezhlavých mnichů.

Moffat se však nezastavuje pouze u té povrchové eye-candy coolovosti, ale snaží se celý onen cool efekt zakomponovat i do samotného vyprávění. A to ať už putováním do Spojených států (se vším, co k tomu patří), silnějším mytologickým provázáním jednotlivých epizod či nakupením spousty otazníků v úvodu série a následném šokujícím odhalení v jeho (polo)finále.

Nezabývejme se dnes tím, že touto konkrétní politikou začíná Moffat celého Doctora Who značně amerikanizovat (pokud vás kupříkladu již v závěru The Pandorica Opens, kdy vybuchovala TARDIS a plastový Rory zastřelil Amy, taky zarazilo, proč do toho všeho najednou jakoby hrál Michael Giacchino, víte, o čem mluvím). Dnes nám bude stačit zaměřit se jen na to, jak tímhle trendem trpí tradiční (a zvlášť pro Doctora Who tak klíčové) vyprávění příběhů.

K úvodnímu Moffatovu dvojdílu, konkrétně k epizodě Day of the Moon, kde souvislý příběh rušilo kupení co možná nejvíc co možná nejtajemnějších záhad, už se vracet nebudu – o tom jsem se již dostatečně vypsal v onom souhrnném článku. Mnohem víc lze tento trend totiž sledovat v epizodě poslední, a to i když tam už se v podstatě žádné záhady nemnoží.

Epizoda A Good Man Goes to War je sice neskutečně cool (a to v tom opravdu dobrém smyslu – koho nepotěšil ani návrat pirátů či spitfirů, nemá srdce), ale právě tahle povrchová coolovost jen zakrývá onu skutečnost, že epizoda sama o sobě je vlastně o ničem. Moffat zřejmě jen potřeboval sestavit samostatný strhující příběh, v jehož závěru by nám naservíroval šokující odhalení okolo River Song, a tak vymyslel vcelku zbytečnou zápletku (s množstvím vcelku zbytečných vedlejších postav – to mluvím na vás, Tlustý a Tenký), kterak si Doktor tři čtvrtiny epizody myslel, že někoho převezl, aby nakonec zjistil, že byl ve skutečnosti převezen on, a navrátil se tak příběhový status quo (opravdu s pouze jediným rozdílem v návratu původní Amy).

Nikomu to tak ale na první pohled samozřejmě nepřijde, pokud je celá epizoda prošperkovaná nábory nejrůznějších Doktorových spojenců/nepřátel a prohlašováním sloganů o Doktorově nejtemnější hodině a o jeho největším vzestupu a následném pádu, jejichž logické zařazení do samotné epizody by se přitom hledalo už jen stěží (mimo jiné například proto, že morální vítězství v dobytí základny bez prolití jediné kapky krve je docela o ničem, pokud její strůjce předtím zlikvidoval celou vesmírnou flotilu, jen aby dal najevo, že to myslí vážně).

Kapitolou samou osobě pak budiž ono odhalení okolo River Song, ze které se vyklubala dcera Amy a Roryho. Jak jsem vysledoval z reakcí našich i zahraničních fanoušků, tenhle Moffatův tah ve většině případů zabral a setkal se se značným ohlasem. Já bych se zde ale v těch několika málo zbylých odstavcích pokusil lehce nastínit, proč si naopak myslím, že celý tenhle nápad je úplně špatně.

Především to totiž na postavu River Song vrhá docela jiné světlo a dost citelně jí to ubírá na věrohodnosti. Doteď jsme River chápali jako postavu, která má nějaké tajemství, tzn. pokud se jí na určitou věc zeptáte, neodpoví vám. Nyní se z ní však stala postava, která lže, a to tím absolutně nejagresivnějším způsobem – kdy ani samotný představitel během svého hereckého projevu neví, že tento projev je hraný i z hlediska jeho postavy (Alex Kingston se o odhalení River dozvěděla až během natáčení v Americe, čili dávno po jejích výstupech v páté řadě).

Může se tak zdát, že Moffat si propojení Amy, Roryho a River vycucal z prstu až na poslední chvíli, a upřímně, bylo by to tak asi i lepší. Avšak to, že už od čtvrté řady známe jméno River a od začátku páté i Pond, ve kterých tkvěla pointa onoho odhalení (řeka ’ rybník), už nám lehce napovídá, že Moffat toto celé opravdu dlouhodobě plánoval. Pokud by tomu tak skutečně bylo, znamenalo by to, že scénárista zaprodal důvěryhodnost jedné své postavy (a sloveso „zaprodat“ poslední dobou v kontextu s Moffatem využívám stále častěji) na úkor cool nečekaného odhalení nastrčeného do čtvrtletní pauzy ve vysílání.

Moffat samozřejmě mohl zakomponovat do scénářů k epizodám The Time of Angels a The Big Bang nějaký blíže nespecifikovaný jednosměrný citový vztah River k Amy a Rorymu (v Moffatově Knihovně nemohla rozdýchat, že ji zde nepoznává Doktor, co ale teprve její vlastní rodiče?!), ale to by se pak mohli někteří bystřejší diváci dopracovat k tomu, že zde zřejmě hrají prim nějaká skrytá rodinná pouta, a to by z toho pak přece nemohlo být žádné cool odhalení! Takže co Moffat udělal místo toho? Nechal Alex Kingston setkání s Amy a následně i s Rorym zahrát tak, jako že je River nikdy v životě neviděla.

A to se na mě prosím nezlobte, ale to je docela svinstvo.

Tímhle vším se vlastně dostávám ke stejnému závěru, jako ve svém předchozím souhrnu úvodního dvojdílu šesté řady: Steven Moffat, byť jeden z nejgeniálnějších scénáristů, jejichž práci mám tu čest sledovat, staví nutnost být za každou cenu cool nad příležitost vyprávět dobrý příběh a nechává se ovládat na povrchu pěkným, ale v jádru naprosto nefunkčním a nelogickým pozlátkem. Když Moffatovi nedávalo smysl už finále páté řady, odpustil jsem mu to jednak proto, že zbytek té série byl opravdu výborný, a jednak i proto, že i když The Big Bang neměl logiku, byl dokonale dramaticky vyhrocený, že i ta slzička mohla lehce ukápnout (o což by při vyprávění příběhů mělo jít především).

V případě úvodu šesté řady už jsem trochu znervózněl, ale věřil, že to Steven ještě nějak vyžehlí. Avšak nyní, když vidím, že nejen že nevyžehlil, ale že celou situaci ještě zhoršil, začínám se o budoucnost seriálu Doctor Who v rukách Stevena Moffata vážně bát. Už jen jeho komplexní provázanost jednotlivých epizod a vyhrocené cliffhangery spojené s budoucími velkými pauzami ve vysílání, mohou celý jeho cool domeček z karet snadno zbořit a před šesti lety znovuoživený mýtus seriálu Doctor Who značně ohrozit.

Závěrem tohoto textu bych opět rád dodal, že se jedná pouze o můj subjektivní názor, a pokud byste sami chtěli prezentovat svůj vlastní, ať už souhlasný či zcela protichůdný, můžete vedle diskuze pod tímto článkem či našeho fóra využít i speciální možnost publikovat vlastní články prostřednictvím našeho Edna blogu.