Dinosauři na vesmírné lodi. Název lehce evokující ulítlou akčňárnu se Samuelem L. Jacksonem Hadi v letadle, která je známá především tím, že se celý její děj vešel jen do tohoto názvu. Je tomu tak i u Dinosaurs on a Spaceship scenáristy Chrise Chibnalla?
Při spojení prvních dvou epizod sedmé řady seriálu Doctor Who se nám v podstatě dostává obou žánrových extrémů tohoto seriálu. První epizoda Stevena Moffata Asylum of the Daleks je vážná, dramatická, silně emotivní a vystavující své hlavní postavy novým osudovým zkouškám a vývojovým fázím jejich charakterů. Oproti tomu Dinosaurs on a Spaceship Chrise Chibnalla je přesně naopak epizodou pohodovou, dobrodružnou a především jednorázově zábavnou. Možná právě proto by se tak mohlo zdát, že ono „moffatovské“ pětihvězdičkové hodnocení se k ní moc nehodí. Ano, Dinosaurs on a Spaceship není epizoda nijak zvlášť dramatická ani epická, sama se o to ale ani vůbec nesnaží. Místo toho nabízí opravdu vrchol toho, o čem jsou v seriálu Doctor Who všechny ty odpočinkové a jednorázové příběhy.
Sám scenárista Chris Chibnall je v této epizodě obrovským překvapením. Na jednu stranu je tu znát hned několik společných prvků s jeho dvojdílem The Hungry Earth/Cold Blood z páté série (Indové, Siluriané), jeho nejnovější epizoda je ale zároveň nesrovnatelně lepší, a to možná taky proto, že Chibnallův první příběh o Silurianech na délku dvojdílu nikdy neměl dostatek potenciálu.
Šel by ale i z Dinosaurů udělat dvojdíl? Určitě ano, v rámci sedmé řady ale začínám být velmi vděčný za Moffatovo rozhodnutí spíše se dvojdílům vyhýbat, protože, přiznejme si to, jen velmi málo doctorských příběhů bylo v historii jeho obnovených sérií schopno tomuto formátu důstojně čelit.
A v čem že je epizoda Dinosaurs on a Spaceship vlastně tak výborná? Především v tom, kolik různých lákadel v kolika různých rovinách nabízí. Tím nejvýraznějším jsou samozřejmě samotní dinosauři, s nimi to ale zároveň teprve začíná. Ať už je to Doktorova různorodá banda, vedlejší dějová linie s Roryho otcem nebo samotné výborné herecké zastoupení, Dinosaurs on a Spaceship prostě ani na vteřinu nenudí.
U oněch samotných dinosaurů se ale přesto nemohu nepozastavit. Už v rámci poslední epizody jsem se rozplýval nad tím, na jaké úrovni jsou v novém Doctoru Who vizuální efekty. Právě až Dinosaurs on a Spaceship ale nabízí, troufnu si říct, ty vůbec nejlepší efekty, jaké jsme v Doctoru Who zatím viděli. Nemluvím ale jen o CGI, ale i o výborných maskách a maketách triceratopse a dvou ústředních robotů. Jistě, když se míchá CGI se skutečně vyrobenou dinosauří hlavou, věrohodnost začne haprovat, není to ale ani tak chyba CGI, jako spíš nedotaženého osvětlení a jiného barevného provedení počítačových modelů, se kterými v televizní produkci už prostě chybí prostor na to si s nimi vyhrát.
O tom, co všechno je na Dinosaurech super, bych mohl napsat ještě dalších pět stran. Od hereckých výkonů jednotlivých herců ve vedlejších rolích, až po Chibnallův um napsat v podstatě dětskou epizodu, zároveň ale s velmi originálními a dobře skrytými tématy pro dospělejší diváky. Ať už jsou to Brianovy „koule“ nebo fakt, že zatímco dětský divák chápe pouze to, že Solomon chce unést královnu Nefertiti, divák dospělejší už se prostě musí pozastavit i nad tím, co s ní asi bude provádět.
Ona vůbec Solomonova postava je i na doctorské poměry dost zlá a brutální, až vám snad ani jeho skon v závěru epizody nepřijde moc drsný (Doktor se zde totiž odkázal na Batmanovu politiku „nezabiju tě, ale ani tě nemusím zachraňovat“).
Zbaběle se tedy opět zdržím pouze u představitelů hlavních rolí. V Dinosaurs on a Spaceship je opět výborný a skvěle vážný Matt Smith, ale poměrně překvapivě i Karen Gillan. Už si osobně nedokážu vybavit, kdy mi naposledy byla takhle sympatická. O to míň se pak i těším na letošní pátou epizodu…
Co tedy této epizodě vytknout? V podstatě jsou to jen drobnosti, od několika málo logických kiksů (loď Silurianů cestuje od Země přes 65 milionů let, ale během doby, kdy ji obydluje Solomon, se stihne vrátit k její oběžné dráze), po žalostně nevyužité tyranosauří mládě, které v epizodě bohužel trochu bortí celou tu esenci kulturních odkazů na Jurský park. Stejně ale jako jakékoliv výtky, které jsem měl u Asylum of The Daleks, ani ty u Dinosaurs on a Spaceship nejsou de facto ničím, co by vám tuhle úžasnou epizodu mohlo jakkoliv znepříjemnit.