The Bells of Saint John - Moffatova čistá hra

The Bells of Saint John - Moffatova čistá hra

5.4.2013 21:30


Druhou polovinu sedmé řady Doctora Who otevírá epizoda z pera scenáristy a showrunnera seriálu Stevena Moffata The Bells of Saint John, která tak trochu je i není plnohodnotným úvodem pro další novou Doktorovu společnici.


Stejně jako tomu bylo u sezóny šesté, i v rámci série aktuální využívá Steven Moffat velkou vysílací pauzu k tomu, aby z celé řady mohl vymáčknout ne jeden, ale hned dva velké epizodní otvíráky. Když si ale první díl sedmé řady Asylum of the Daleks, ve kterém Doktora doprovází tehdy ještě stálé duo Amy a Roryho, zároveň porovnáte se sedmou epizodou The Bells of Saint John, právě díl aktuální se na post klasického otvíráku série hodí o něco víc.

The Bells of Saint John totiž splňuje hned několik kritérií, které se za posledních pár let pro úvodní epizody nových řad staly normou: Doktor se setkává (tak trochu) s novou společnicí, se kterou musí v soudobé Anglii čelit krizi ohrožující obyvatele celé planety. Takovou epizodu si konkrétně Steven Moffat poprvé odbyl už v roce 2010 se svou debutní The Eleventh Hour. Když si ale právě tyto dvě epizody zase porovnáte, zjistíte, že epizodě The Bells of Saint John v oné základní „otevírací“ formuli něco chybí. A sice pořádný příběh.


Zápletka živé Wi-Fi, která požírá lidi na ni připojené, je totiž v lepším případě dětskou verzí provokativního Black Mirror Charlieho Brookera, v horším případě pak novější obdobou ne zrovna oslnivé epizody Marka Gatisse The Idiot´s Lantern z druhé řady Doctora Who.

Že ale The Bells of Saint John není žádnou epickou otevírací epizodou vlastně ani tolik nevadí, a to nejen proto, že samotný díl je zasazený až do poloviny série. Steven Moffat totiž v této epizodě zkusil něco pro něj poměrně netradičního: oprostil se od různých „cool“ hrátek s časem a narušování logiky a zákonů Whoniverza a svou úchylku pro nejrůznější „wow efekty“ zredukoval do jediného kolmém výjezdu po londýnském Shardu. Epizoda The Bells of Saint John tak ve výsledku sice nenabízí nic, co by diváky vyloženě posadilo na zadek, zároveň je ale ničím neuráží a drží se v na poměry Stevena Moffata až překvapivě bezpečných mezích. A to vážně není vůbec na škodu.

Vedlejším efektem toho všeho přitom je, že se svým slabším příběhem se silnějším zaměřením na interakci hlavních postav (Jenna-Louise Coleman je tu opět výborná) a definováním jasné zápletky pro další epizody (neméně geniální návrat Velké inteligence z posledního vánočního speciálu), epizoda The Bells of Saint John připomíná spíše něco z éry Russella T Daviese. A takový pěkný závan nostalgie, obzvlášť ruku v ruce s pomalu ale jistě se blížícím návratem Davida Tennanta, v aktuálním Doctoru Who neuškodí dvojnásob.

Naše hodnocení: 80 %


Jít na Doctor Who | Jít na Edna


Chceš taky něco napsat? Registruj se nebo se přihlaš!