Andalové před několika tisíci lety vpadli do Západozemí a skoro celé si podmanili. Odkud ale přišli? Jak vypadal jejich starý domov? A co se s ním stalo po jejich odchodu přes moře? To se ukáže v tomto článku.
Andalos je oblast rozkládající se v severozápadním Essosu zhruba mezi městy Braavos, Pentos a Norvos. Je to bývalý domov Andalů, ale dnes, kvůli jejich migraci na západ, tam zůstalo jen málo z jejich původní kultury a ekonomický i politický vliv nad Andalosem si rozdělila okolní města.
Krajina
Většinu odhadovaného území starého Andalosu tvoří pahorkatina Sametové kopce, autorem na začátku zvané i Kopce Andalosu. Pramení v nich Malá Rhoyne, vede kolem nich stará valyrijská cesta a dnes jsou víceméně známé spíš pro své přírodní a historické bohatství. Je v nich třeba kruh kamenů, podle některých poskládaný obry, a socha valyrijské sfingy. Druhou, jejího partnera, odnesli Dothrakové.
Nejsou už ani moc osídlené a toho využívají různí banditi a psanci. Což se stalo osudným například seru Williamu Vose. Za vlády Jaehaeryse I. Targaryena zmizela jeho neteř Aerea na draku Balerionovi a objevily se zprávy, že je viděli v Sametových kopcích. William tam odjel pátrat a chopil se ho průvodce, jenž tvrdil, že ho zavede k dračímu doupěti. Ve skutečnosti to ale byl lupič, který své bandě povídačkami o drakovi zajišťoval soukromí od zvědavců, zavedl Williama a jeho muže do pasti a zabil ho.
Na druhé straně Sametových kopců, tedy severním sousedem Andalosu, je území patřící Braavosu. Tudíž Andalos sousedí i s nynějším rovinatým Braavoským pobřežím u Úzkého moře na své západní straně. Protože ale město vzniklo až dávno po odchodu Andalů, nejspíš v minulosti Andalos dosahoval až na pobřeží samotné. Z východu ho zase ohraničují Norvošské kopce, vápencová vrchovina kolem města Norvos.
Až na jihu se Andalos rozprostírá do velké roviny a mokřin, do Planin. Je to úrodná oblast velkých polí a plání a zatímco v minulosti patřily Andalům, po jejich odchodu a po vzniku města Pentos se jich moc rádi chopili pentoští magistři. Ostatně Planiny z větší části město živí.
Skrz toto území se pak dá velmi pohodlně cestovat po valyrijské cestě. Těch je dosud po Essosu několik, jsou zvané dračí cesty a jsou to široké, kamenné silnice postavené v době největšího rozmachu Valyrie pomocí tavení kamene dračím ohněm. Jsou rovné, obvykle spojují různá ekonomická centra a ta vinoucí se skrz Andalos vede z Pentosu přes Planiny, podél Sametových kopců do Norvosu a pak Qohoru, odkud pokračuje až k pobřeží Chvějivého moře na severu.
Města
V současné době je v Andalosu, především v Planinách, k nalezení hromada farem a chalup rolníků. Z původních osídlení Andalů se nedochovalo nic známého. V Sametových kopcích na břehu Malé Rhoyne akorát stojí rozvaliny města Ghoyan Drohe, což bylo rhoynské město, jedno z několika opevnění zbudovaných Rhoyny v Andalosu. Prý bývalo krásné, zelené, rozkvetlé, plné kanálů a kašen, ale během války mezi Rhoyny a Valyrijci (až po odchodu Andalů) bylo zničeno a od té doby se ho nikdo nepokusil obnovit. A to přesto, že přes něj vede zmíněná valyrijská cesta i říční cesta po Malé Rhoyne.
Vodstvo
V minulosti patrně Andalos zasahoval až k Úzkému moři zhruba v oblasti, které na jeho opačné straně odpovídá Údolí Arryn. Dnes ovšem toto území spravuje Braavos, a tak k Andalosu nepatří. Není známa ani žádná řeka, která by na této straně do moře ústila. Zato ale v Andalostu pramení Horní Rhoyne a Malá Rhoyne.
Horní Rhoyne stéká ze Sametových kopců na jih, kde se kousek od Ghoyan Drohe vlévá do Malé Rhoyne a spolu tvoří masivní Rhoyne, páteřní řeku západního Essosu, která teče přes skoro celou délku kontinentu až do Letního moře. Horní Rhoyne je plná vraků a potopených kmenů, zatímco Malá Rhoyne je celkem pomalá a menší než přítoky Trojzubce.
Vedle nich je v Sametových kopcích i hluboké jezero neznámého jména, ale jestli jde narazit i na nějaké další důležité vodní útvary, není zrovna téma, o jakém by psali autoři v Západozemí, z jejichž informací lze vycházet.
Demografie a hospodářství
Nejstaršími známými obyvateli Andalosu jsou Zarostlí lidé. Národ, který už dlouho neexistuje. Měli to být tmaví, velmi chlupatí, mohutní divoši nevelkého vzrůstu, zběsilí válečníci. Někteří odborníci si myslí, že jsou příbuzní nebo předky Ibbeňanů, ale jednoznačně potvrdit se to nepodařilo. Hlavně proto, že už vymřeli – osudné se jim staly brutální střety s jejich sousedy, jejich dobyvačná povaha a z velká části i Andalové, další známí obyvatelé Andalosu.
Tito vysocí, světlovlasí lidé měli přijít z poloostrova Sekyra za Norvošskými kopci, nebo podle některých od Stříbrného moře, už vyschlého vnitrozemského moře ještě dál na východě. Došli až do oblasti Andalosu a Zarostlé lidi vytlačili nebo vyvraždili. V Andalosu, který buď pojmenovali po sobě nebo jehož jméno přijali za své, pak vytvořili svůj domov.
Také se tam zrodilo jejich náboženství, víra v Sedm. Prý se tam v Sametových kopcích zjevilo Sedm a Andalové jsou tak vyvolený, požehnaný národ. A ať požehnaní nebo ne, vybudovali tam své docela mocné království. Jen se neví, zda byla jejich kultura v podstatě totožná jako jejich život později v Západozemí. Třeba jestli už v Andalosu používali své písmo a řeč, vedli kroniky (patrně ale měli své posvátné knihy) a jestli jejich umění a architektura byli obdobné. Andalské způsoby v Západozemí totiž nepochybně ovlivnila kultura Prvních lidí, kteří v něm žili před jejich příchodem.
Vedle nich ale na některých místech v Andalosu žili i jejich sousedé Rhoynové. Štíhlí, tmaví lidé s olivovou kůží, černými vlasy a tmavýma očima, kteří svůj život a svou kulturu odvozovali od řeky Rhoyne, u níž zakládali své městské státy ovládané princi nebo princeznami. Byli to výborní řemeslníci, uměli si poradit se dřevem, kovem i kamenem, a vyznali se v umění. Podle norvošského historika Dora Golathise měli Rhoynové v Andalosu základny, jako třeba Ghoyan Drohe, s Andaly obchodovali a také je měli naučit práci se železem, protože byli prvotřídní kováři. Ačkoli andalská posvátná kniha Sedmicípá hvězda tvrdí, že je to naučil Kovář, jedna z tváří boha Sedmi, a roli Rhoynů úplně opomíjí. Možná proto, že Rhoynové uctívali několik vodních bohů jako Matku Rhoyne/Matku řeku, Starce řeky, obří posvátné želvy, či Krabího krále, a údajně ovládali vodní magii. Přičemž vyznavači Sedm magií i cizími božstvy opovrhují.
Poté ale Andalové z drtivé většiny emigrovali na západ do Západozemí a do uvolněného prostoru přišly národy migrující z jiných regionů, zejména z Valyrie, roztahující se tehdy všude kolem. Ta po nějaké době rozmetala i rhoynská města a území Andalosu si mezi sebe rozdělily její kolonie, z nichž se po zkáze Valyrie stala svobodná města. Etnické složení Andalosu se tak úplně proměnilo. Většinu Andalosu ovládl Pentos a zdá se, že hrstka Andalů, která ve svém starém domově zůstala, se smísila hlavně s Pentosany. Protože ještě dnes jsou Pentosané Andalům docela podobní. Vody Horní Rhoyne zase spravuje Norvos a jeho lid, pobřeží si zabral Braavos.
Ačkoli ale drtivá většina Andalů odešla a okolí si Andalos rozdělilo spíše formálně, než že by ho znovu osídlili, tedy už není žádnou politickou entitou, natož královstvím s vlastním obyvatelstvem, neleží úplně ladem.
V Planinách na farmách a usedlostech trvale žijí rolníci a nádeníci, kteří jsou k nim vázáni prakticky nevolnictvím, a produkují velkou část potravy pro Pentos nebo třeba kyselé andalské víno. Mnoho šlechticů a magistrů z města si tam také pořídilo nemovitosti. I Illyrio Mopatis tam vlastní sady, farmy a doly, ale jen výjimečně je navštěvuje. Akorát jsou Planiny velmi snadnou kořistí Dothraků, proto jim Pentos platí vysoké tributy, aby jim tamější vesnice a majetky nevyplenili.
Historie
Na úplném počátku lidem známé historie tohoto území obývali Andalos Zarostlí lidé. Podle starých příběhů tmaví, velmi chlupatí, mohutní divoši nevelkého vzrůstu, zběsilí válečníci, o nichž se mnoho informací nedochovalo. Někteří odborníci si myslí, že jsou příbuzní Ibbeňanů, nebo snad rovnou jejich předky, ale jisté to není. Stejně jako se neví, jaké uspořádání měli a kdo jim a potažmo Andalosu tehdy vládl. Dávno se jim staly osudné střety s jejich sousedy, jejich dobyvačná povaha a z velká části i Andalové.
Tito vysocí, světlovlasí lidé se světlou pletí měli přijít z poloostrova Sekyra za Norvošskými kopci na východní hranici Andalosu, nebo podle některých od Stříbrného moře, už vyschlého vnitrozemského moře ještě dál na východě a z Andalosu Zarostlé lidi vytlačili nebo je vyvraždili. Někdy v dávné minulosti. Jejich příchod nelze zpětně datovat, jen to muselo být před mnoha tisíci lety, dávno před rozmachem Valyrie. V Andalosu, který buď pojmenovali po sobě, nebo jehož jméno přijali za své, pak vytvořili svůj domov a postupem času z něj udělali mocné království zabírající velkou část severozápadního Essosu.
Právě tam se zrodil i nejznámější a nejdůležitější znak Andalů, jejich víra v Sedm. Tvrdí, že v Sametových kopcích Andalosu se zjevilo Sedm a Andalové jsou tak vyvolený, požehnaný národ. Otec prý sundal z nebes sedm hvězd, aby z nich vyrobil korunu pro krále Hugora z Kopců, prvního krále Andalů, velmi důležitou náboženskou postavu podle jejich posvátné knihy Sedmicípá hvězda. Poté mu prý Panna přivedla krásnou dívku, jeho první ženu, Matka ji učinila plodnou a ona Hugorovi porodila 44 synů, jak jim předpověděla Stařena. Válečník prý dal každému synovi sílu a Kovář výstroj ze železných plátů.
Celkově prý Andaly naučil práci se železem, což se později stalo osudným Prvním lidem v Západozemí, kteří znali jen bronz. Ale království v Andalosu existovalo ve stejné době, kdy vedle něj prosperovala rhoynská města a podle rhoynské historie to byli Rhoynové, kdo Andaly s kovářstvím seznámil. Rhoynové s nimi ostatně měli mít mnohem bližší vztahy, než jak tvrdí Sedmicípá hvězda. Historik Doro Golathis z Norvosu zmapoval staré rhoynské základny postavené v Andalosu a nepochybně tam docházelo k obchodu a úzké spolupráci.
Ať už ale své království vybudovali jakkoli a dopomohli jim k tomu bohové, magie nebo sousedé, Hugorova říše byla nesporně obrovská. Od kopců na severu, prakticky na severním pobřeží Essosu, až k Planinám zhruba na úrovni dnešního Myru. Byl tak zásadní postavou nejen náboženství, ale i reálné historie. Dokonce může být předobrazem andalského hrdiny příběhů pentoských zpěváků, Hukka. Ten měl zabít sedm labutích panen, které lákaly cestovatele do záhuby v Sametových kopcích, ovšem ne pro jejich zločiny, ale jako oběť Sedmi. A byl značně ambiciózní, údajně proto, že mu a jeho potomkům mělo Sedm slíbit další velká království v cizí zemi.
Toho se Hugor nedočkal. Trochu dál se dostal až andalský král Qarlon Veliký. Ten se toužil stát králem všech Andalů a neměl k tomu daleko. Ještě před ním vyrazili někteří Andalové na Lorathské ostrovy u severního pobřeží, kde opět zmasakrovali poslední Zarostlé lidi, kteří tam zbývali po úpadku jejich vlastní civilizace. Sice se stejně jako oni vyhýbali pradávným bludištím zbudovaným na některých ostrovech ještě staršími národy, ovšem nezastavilo je to v rozšiřování sféry jejich vlivu. Na ostrovech založili další andalská království. Každý z ostrovů byl jedním samostatným a největší z nich, Lorath, se rozdělil rovnou mezi čtyři krále. Jen se nedá mluvit o nějaké podřízenosti jejich domovině na kontinentu, dalších tisíc let totiž bojovali mezi sebou i s příbuznými v Andalosu.
Qarlon však Lorathské ostrovy sjednotil a přidal je do své velké andalské říše. Postavil si velkou dřevěnou pevnost na Lorassyonu uprostřed tamějšího bludiště, ozdobil ji hlavami nepřátel… a zamířil dál. Nestačily mu ostrovy. Nestačil mu ani Andalos. Dvacet let dobýval jedno malé království za druhým, ať patřilo komukoli. Ovládl území až k laguně, kde dnes stojí Braavos, vody Horní Rhoyne a zatoužil i po Norvosu, tehdy mladé valyrijské kolonii.
Vyrazil proti městu s velkou armádou, jenže Norovs zavolal na pomoc Valyrii. A když Qarlon město obklíčil, podle spisu Ohně Državy dorazili dračí lordi se stovkou draků. Spálili Qarlona, armádu a obrátili se i proti Lorathu, kde vyhladili vše živé. Dodnes se tomuto krutému zásahu říká očista Lorathu.
Nevytáhli ale proti Andalosu. Andalové Qarlonovou smrtí nekončili, jeho království na kontinentu existovalo dál, i když pochopitelně menší. Naopak měli mírové kontakty i se svým okolím, jejich vliv, byť ne říše, prý mohl během tisíců let jejich vlády nad Andalosem dosáhnout na většinu západního pobřeží Essosu. Až se rozhodli pro velmi radikální krok, emigrovat přes moře.
Nejoddanější z Andalů stále věřili, že jim podle Sedmi náleží království v cizí zemi, a tak ho vyrazili přes Úzké moře dobýt. Což je verze andalského náboženství. Verze mistrů a historiků je, že ač očista Lorathu neznamenala konec Andalů, Svobodné valyrijské državy je svou rozpínavostí přece jen začaly ohrožovat. Valyrijci založili město Myr na místě původního opevněného andalského města, mnoho Andalů uzavíralo sňatky s valyrijskými kolonisty a přejímalo jejich kulturu, valyrijské výspy se začínaly objevovat na všech stranách. K tomu samozřejmě draci.
A nejspíš to byly oba vlivy dohromady, protože se nedá popřít ani to, že při invazi do Západozemí Andalové skutečně stavěli do čela mnoho fanatiků a tvrdě a krvavě protlačovali své náboženství. Jen není historie za jedno, kdy se tak mělo stát. Podle knihy Pravá historie před čtyřmi tisíci lety, podle některých mistrů „pouze“ před dvěma, Andalové ve svých tradicích mluví o šesti. Což by skutečně zpochybňovalo vliv Valyrie, většina datuje její rozmach až do doby před zhruba pěti tisíci lety. Jednoznačný je jen pohled na jejich úspěch. V Západozemí si s výjimkou Severu a Železných ostrovů nakonec podmanili, ať mečem nebo sňatkem, všechna tamější království.
Essoský Andalos pak zůstal z větší části opuštěný. Neodešli úplně všichni Andalové. Nějakou dobu trvalo, než se přes moře přesunula byť jen většina z nich. Proto třeba král Theon Stark mohl poté, co odrazil útok Andalů na pobřeží Severu, vyplenit na oplátku pobřeží Andalosu. Ale i tak už nezbyli žádní původní obyvatelé, žádná essoská království a vlastně žádný essoský rodák, který by si říkal Andal.
Víceméně opuštěný Andalos nejprve ovládla Valyrie a nastěhovaly se tam skupiny migrující z jiných regionů. Naprostá menšina zůstavších Andalů byla pravděpodobně poražena nebo vstřebána Valyrií, smísila se s obyvateli jejích kolonií (vznikl tam třeba právě Pentos, ještě dnes jsou Pentosané docela podobní Andalům), a jejich původní území bylo rozděleno. A když Valyrie podlehla zkáze, většinu Andalosu ovládlo nově svobodné město Pentos, které v Planinách začalo provozovat zemědělství, Horní Rhoyne začal spravovat Norvos, z pobřeží Andalosu se stalo Braavoské pobřeží. A místa, o která nikdo příliš nestojí, jako třeba Sametové kopce, jsou zase věrným útočištěm zbojníků.
Foto: HBO
