Bouřlivé krajiny

Bouřlivé krajiny nedostaly své jméno nadarmo. Jsou drsným, lesnatým krajem, jehož lidé se náturou vyrovnají Seveřanům a musí se prát s pevninou i bouřlivým mořem.

Bouřlivé krajiny jsou jedním z regionů Sedmi království, který býval samostatnou, agresivně expandující a drsnou říší. Aby také ne, když jsou pojmenovány po častých krutých bouřích, jež je bičují poté, co se zformují na Letním a Úzkém moři, a ony se s nimi musí vypořádat.

Od svých sousedů Roviny, Dorne a Korunních zemí jsou navíc odlišné i v dalších ohledech. Brázdí je hluboké, zelené lesy, díky kterým jsou nejvíc zalesněným regionem, ostré vysoké vrchy, kamenitá pobřeží, a protože jsou celkem malé, jen na některých místech se v nich daří bezproblémově žít díky teplému, vlhkému klimatu. Ale tam, kde hromy ozvučují pralesy a kde si bohové vylévají svou zlost, jsou teprve ty pravé Bouřlivé krajiny a ti praví bouřliví lidé. Však dokonce i urození bastardi tam dostávají jméno Bouře.

Krajina

Bouřlivé krajiny na východním pobřeží Západozemí se v podstatě skládají ze tří částí. Severní oblasti hraničící s Masseyovým hákem v Korunních zemích, hornatých Dornských mokřad, které k nim přidávají výběžek zakusující se na jihovýchod do Roviny, a jižního poloostrova zakončeného Mysem hněvu, cílem nejhorších bouří.

Sever Bouřlivých krajin je z velké většiny pokrytý Královským lesem, jedním ze tří největších lesů říše (druhý je Dešťoles na Mysu hněvu a třetí severský Vlčí les). Ten prorůstá až k Černovodnému zálivu, a tak se dostává do Korunních zemí a částečně i do Roviny. Největší plochu však zabírá právě v Bouřlivých krajinách.

Během úsvitu věků býval částí ohromného pralesa pokrývajícího velkou část kontinentu, než se začal zmenšovat pod nadvládou bouřlivých králů, a než ho potkalo ještě horší neštěstí, už v dobách, kdy byla z království jen správní oblast Bouřlivých krajin. Aegon IV. totiž jednou nechal postavit obléhací stroje ve tvaru draků a chtěl s nimi zaútočit na Dorne, ale protože je poručil nesmyslně táhnout právě přes les, téměř čtvrtina ho lehla popelem, když začaly hořet. Také se v něm schovávalo bratrstvo z Královského lesa terorizující okolí hlavního města za časů Aeryse II.

Dosud je však obydlený, vesničany a rodem Fellů z Felwoodu, protože ač je deštivý, je také dost úrodný. Nachází se v něm soukromá královská obora a z tamějšího Úzkého jezera vytéká jedna z největších řek oblasti, Klidnoproudá.

Na zbytku severní části Bouřlivých krajin, na pobřeží, kde už je stromů méně, pak sídlí ještě Bucklerové v Bronzobráně, Errolové v Senohradu a Penroseové z Pergamenů. A především, tam, kde končí obrovskými útesy na slavném Durranově mysu pojmenovaném po Durrannovi Bohožalovi, zakladateli Durrandonů, stojí i ohromující Bouřlivý konec.

Durranův mys je zároveň předhůřím Dornských mokřad, které se od něj táhnout na jihovýchod, oddělují sever regionu od Mysu hněvu a odjakživa slouží jako nárazová zóna mezi Bouřlivými krajinami a jejich starými nepřáteli, Rovinou a Dorne. Staletí tak byly bitevním polem a několikrát změnily pána, než se stalo Dorne součástí Sedmi království a válka se z nich přesunula jinam.

Sice se jim říká Dornské, sahají až k Dornskému moři, jejich část si nárokuje Rovina a lord Tyrell drží titul obránce mokřad, avšak největší porci si z nich zabraly Bouřlivé krajiny. A přestože po stovky líg je v nich sotva víc než slatiny a lučiny a prorůstá do nich úpatí Rudých hor, usadili se v nich někteří z nejsilnějších bouřlivých lordů. Jsou proto proslulé plozením skvělých lučištníků, mezi zdejšími lordy žije silná válečná tradice a jejich hrady jsou vskutku mocné. Však to byli právě oni, kdo se po tisíce let bránili Dornům vyrážejícím z pouště jako útočící zmije.

Patří mezi ně Caroni z Noční písně, jež si říkají lordi mokřad, ačkoli nejsou nadřazeni ostatním. Pak lordi Dondarrionové z Černoazylu, rytíři Selmyové ze Sípky a lordi Swannové z Kamenopřilby, jejichž území zahrnuje i povodí řeky Slayne a hranici mezi mokřadami a Mysem hněvu známou jako Rudá hlídka. Kromě toho v mokřadách stojí ruiny targaryenského letního zámku Létohradu a nedaleko nich je oblast, kde si svá doupata stavěli rebelští králové Supi, na které pořádali hony i lordi z mokřad.

A třetí oblastí Bouřlivých krajin je zmíněný velký poloostrov omývaný Úzkým i Dornským mořem, Mys hněvu. Je docela úrodný, ale vlhký, protože ho většinu zabírá Dešťoles. To je deštný prales, jenž kdysi býval spolu s Královským jediným dlouhým pásem stromů. Oba také obývaly děti lesa a nejprve tolerovaly stavby Prvních lidí, které se objevily podél lesních toků po jejich velké migraci. Jenže když První lidé začali kácet i jejich posvátné stromy, vypukl konflikt, jenž děti nevyhrály.

Jako první les pro První lidi zabral legendární Durran Bohožal, což vedlo ke staletím válek mezi lidmi a dětmi. Přitom ne tak jednoznačných, jak by se mohlo zdát. Les je zrádný a svým dobyvatelům nepřeje jen podle toho, kdo má lepší zbraně. Třeba taková lesní čarodějka Zelená královna ho dokázala ukrást z rukou králů a udržet si ho téměř po celou generaci.

Pak ale většinu lesa definitivně dobyli Andalové. Král Baldric I. Durrandon se je sice snažil poštvat proti sobě, aby oslabil jejich moc, jenže valné úspěchy neslavil a všechny konflikty tak skončily až po vyjednání míru s Andaly a zmizení dětí z jihu.

A bohužel, stejně jako Královský les ho neminuly ani ohnivé katastrofy. Během První dornské války, když Dornové zaútočili na nově zformovanou říši, lehla popelem rovnou polovina a za vlády Aeryse I. v něm propukaly další požáry kvůli suchu. A i když pak Aerys II. vymyslel, jak by mohl být užitečný, tedy naplánoval podzemní kanály z Dešťolesa pod horami do Dorne, k realizaci nikdy nedošlo a Dešťoles dodnes zůstává spíš komplikací.

Na druhou stranu se z něj vyváží kožešiny, těží se v něm duby, strážní borovice, sekvoje a jantar a uspokojí i dobrodruhy, protože je plný jeskyní. Také mu nechybí vlastní lordi. Pevnosti v něm sice často pohltí les, když se o ně nikdo řádně nestará, ale u severovýchodního pobřeží v něm sídlí Conningtonové z Gryfova hřadu a Wyldeové z Deštného domu, v jižní části mají panství Mertynsové z Mlholesa, na jeho západním okraji sídlí mokřadoví Swannové a po ukončení obléhání Bouřlivého konce po Robertově rebelii tam věnoval Stannis Baratheon malou pevnost a země pašeráku Davosovi, jenž založil rod Mořských.

V místech, kde les ustupuje hornatým mokřadám, na mysu zase sídlí Morrigenové z Vranohnízda a na jižním pobřeží u Dornského moře se dokonce uživí několik vesnic a tržní městečko.

Z dalších, méně důležitých lesů, pak lze jmenovat třeba Mlžný les, který se proslavil hlavně v době invaze Andalů, protože se stal místem jedné důležité porážky Andalů – tu měla na svědomí neobvyklá Čarostromová aliance mezi Prvními lidmi a dětmi lesa. Podobně se proslavily také Černý močál a Pustý kopec, jehož přesná lokace už byla zapomenuta. Ale tím, co kromě lesů dál dotváří ráz Bouřlivých krajin, i když patří především Dorne, jsou až Rudé hory.

To je horské pásmo rozprostírající se přes většinu jižního Západozemí mezi Dorne, Bouřlivými krajinami a Rovinou a jejich úpatí na severu zasahuje až k Dornským mokřadám a Zálivu ztroskotání.

Jako poslední samotnou krajinu v Bouřlivých krajinách doplňují tři cesty, opět značně svérázné. Hlavní, slavná Královská cesta, začíná právě tam v Bouřlivém konci, odkud míří skrz Bronzobránu a Královský les do Králova přístaviště a dál na Sever. Zbylé dvě, poslední dvě cesty v říši, jsou v porovnání s ní jen nebezpečnými stezkami.

Obě míří do Dorne skrz Rudé hory, proto to ani řádné cesty nejsou – jen průsmyky Princův průsmyk a Kostěná cesta. Princův průsmyk je široký zrádný průsmyk v horách a začíná hned za mokřady na hranici s Dorne. Kostěná cesta, jejíž oficiální název je Kamenná cesta, zase v Létohradu v mokřadech nedaleko pobřeží, odkud vede přes Černoazyl, strážce cesty, do Dorne. Těžko říct, zda je schůdnější než Princův průsmyk, ale král Daeron I. kdysi použil kozí cestičky kolem ní, aby se při svém pokusu dobýt Dorne vyhnul strážným věžím, a jeho bratr Baelor I. tam po jeho smrti zase započal svou vládu bosým pochodem pokání, když vedl Daeronovy zajatce z časů dobývání zpět domů ve snaze zajistit mír.

Pouze mezi Bouřlivými krajinami a Rovinou žádné oficiální spojení není, ale cestovatelé mohou využít Růžovou cestu, která se v Korunních zemích nedaleko hranice s Bouřlivými krajinami odděluje od Královské.

Ostrovy

Kromě pevniny sužované bouřemi k Bouřlivým krajinám patří ještě řada ostrůvků v nebo kolem Zálivu ztroskotání. Většina z nich jsou jen skály čnící nad hladinou moře a nestály ani za pojmenování, ale dva rozhodně stojí za povšimnutí.

Tarth patří k největším ostrovům Západozemí. Leží nedaleko Bouřlivého konce a v podstatě střeží vstup do zálivu. Omývají ho proto jak vody Úzkého moře, tak Zálivu ztroskotání, a slouží jako nárazník pro bouře z jihu. A i tak oplývá značnou krásou.

Zvedají se na něm hory, z nichž stékají vodopády, mezi nimi se rozkládají luka a stinná údolí. Vyváží krásný mramor, jenž byl použit i na stavbu Orlího hnízda, a díky jeho průzračně modrým vodám se mu přezdívá safírový. I když je pravda, že Jaime Lannister této přezdívky využil a namluvil Vargu Hoatovi (v seriálu Lockemu) a Chrabrým kumpánům, že je to z důvodu těžby safírů, kterými zaplatí lord Tarth za bezpečí své dcery Brienne, když ho spolu s ní zajali.

Rod Tarthů z Večeropádu je totiž tím, kdo ostrovu vládne. Je to starý rod, kdysi držel titul králů Tarthu, ještě v dobách, kdy jako první oblast regionu padl ostrov do rukou Andalů, a mistři věří, že se stal vazalem bouřlivých králů, když se král Durran Krásný oženil s dcerou krále Edwyna Večernice. Jejich vnukem pak byl třeba slavný Erich Mořeplavec a ostrov od té doby zůstával věrným Durrandonům. Ovšem jen do vlády slabého krále Durwalda Tlustého, kdy na něm třikrát vypukla rebelie

A druhým je Estermont jižně od Tarthu u Mysu hněvu. Ten je o mnoho menší, i když také hornatý a veskrze andalský, protože ho Andalové dobyli krátce po Tarthu, a též má svůj vlastní urozený rod. Vládnou mu Estermontové ze Zelenokamene a do Bouřlivého království byl začleněn spolu s ostrůvky na jih od něj během vlády právě Ericha Mořeplavce. Od těch dob někdy sloužil jako kotviště Durrandonů, kteří nebyli schopní chránit své lodě přímo v Zálivu ztroskotání u vlastního pobřeží.

Vodstvo

Protože jsou Bouřlivé krajiny pobřežní oblastí, jejich část omývá přímo Úzké moře rozprostírající se mezi Západozemím a Essosem. Je dost úzké na překročení, ale dostatečně široké na zkomplikování invaze a vojenských zásahů mezi Sedmi královstvími a Svobodnými městy, takže na něm víc než co jiného probíhá čilý obchod (ne vyloženě s Bouřlivými krajinami). Také je však na podzim a v zimě plné bouří (a to zvláště v Bouřlivých krajinách).

V něm leží i Estermont a Tarth oddělený od pevniny krásnými Tarthskými úžinami a hlídající vstup do Zálivu ztroskotání, který geograficky rozděluje sever Bouřlivých krajin a Mys hněvu. Tento záliv má však značně nelibou pověst. Je kamenitý, často v něm zuří bouře a je nepřekvapivě pojmenovaný po velkém množství ztroskotaných lodí. Jako třeba loď Steffona Baratheona a jeho ženy Cassany Estermont, rodičů Roberta, Stannise a Renlyho.

Dál na jih na Mysu hněvu se pak znovu vrací vody přímo Úzkého moře, a to je vlastně poslední region, kterého se dotýká, protože právě u Mysu hněvu se stává Dornským mořem, přírodní vodní hranicí Bouřlivých krajin s Dorne. I když někteří mistři jako Cassander věří, že bývalo menším pevninským mořem odděleným od Úzkého slanými mokřady a že se změnilo, když je Úzké moře zatopilo během události Píseň moře.

Ze sladkých vod lze v Bouřlivých krajinách vyzvednout několik řek. Největší z nich jsou Klidnoproudá a Slayne. Klidnoproudá vytéká v severovýchodních Bouřlivých krajinách z Úzkého jezera v Královském lese a pokračuje do Korunních zemí a Černovodného zálivu. Je to největší řeka v lese, částečně označuje hranici Korunních zemí a Bouřlivých krajin, má u ní žít rod Wendwaterů, i když ten nejspíš patří ještě do Korunních zemí, a je pro okolí důležitá ekonomicky i válečně.

Třeba těsně před Poslední bouří, bitvou, ve které Aegon Dobyvatel získal Bouřlivé království, byl při jejím přechodu přepaden Orys Baratheon a jen díky dračici královny Rhaenys nebyl na straně poražených. A o mnoho let později u ní ztroskotala čtvrtá Blackfyrova rebelie, když se Daemon III. Blackfyre pokusil opět ukrást Targaryenům trůn.

Slayne pramení u Vyhlídky Grandisonů v horách, teče naopak na jih a ohraničuje Mys hněvu. A aby ladila s územím, kterým protéká, je známá pro prudké peřeje a vodopády. Přesto je hlavní říční cestou v Bouřlivých krajinách a kromě Grandisonů živí ještě i už zmíněný rod Swannů. A zažila ještě více krveprolití.

Odehrála se u ní bitva u Krvavé tůně, v níž ji král Durran Mladý známý jako Řeznický syn znečistil dornskými mrtvolami, když zmasakroval Yorena Yronwooda a válečnickou pannu Wyllu z Wylu. (Učenci se dohadují, že to mohl být ten samý král, kterého okouzlila jeho vlastní neteř a zemřel rukou svého bratra Ericha Rodovraha.) Nebo během invaze Andalů zase uzavřel král Cleoden I. nečekané spojenectví se třemi dornskými králi a vybojoval velké vítězství nad andalským válečníkem Droxem Zabíječem právě na Slayne.

A jako poslední řeka zasluhující pozornost je pramen Modrého proudu u Kolouchova Cafferenů, ale ta zase rychle mizí do Roviny, kde se vlévá do obrovské Klikatice.

Města a pevnosti

Bouřlivé krajiny nemají žádné vlastní opravdové město a sídliště, která se koncentrují kolem pevností zdejší šlechty, jsou spíš vesnicemi. Takové se dají najít třeba kolem Bronzobrány, kolem Kamenopřilby a nějaké i kolem pobřeží Dornského moře. Právě tam, na Mysu hněvu, je největší z nich, tržní městečko Plačící město.

To má prosperující přístav, který zastává většinu obchodu v Bouřlivých krajinách, silné dřevěné hradby, domy se špičatými střechami a křivé uličky. I když není kdovíjak velké, dokáže uživit několik hostinců jako jsou třeba Zlomený štít, Opilý Dorn a U Blázna a vládne mu rod Whiteheadů ze sídla, které pravděpodobně nese název Plačící věž. Ale své jméno neneslo vždy. Plačící se mu říká od dob, kdy v něm tři dny odpočívalo mrtvé tělo krále Daerona I. poté, co ho jeho věrní přepravovali domů po jeho zavraždění v Dorne.

Dál se dají v Bouřlivých krajinách najít hlavně pevnosti místních lordů. Mezi nimi je nejdůležitější zdejší správní sídlo Bouřlivý konec, nejprve Durrandonů a později Baratheonů, údajně s kouzly vetkanými do zdí, které brání magii vejít do něj nebo ho opustit, a pak následují ostatní, třeba méně slavné, ale o nic méně mocné.

K nim patří Amberly Rogersů pojmenovaný po rozsáhlých nalezištích jantaru (anglicky amber), Černoazyl, Široký oblouk Steadmonů, Bronzobrána, Vranohnízdo, Večeropád, Kolouchov, Felwood, Šedošibenice Trantů, Vyhlídka, Zelenokámen přezdívaný Jaimem Lannisterem Zelenohovno, Gryfův hřad, Sípka, Senohrad, Mlholes, Noční píseň, údajně už sedmatřicetkrát obléhaná v posledním tisíciletí, Pergameny, Luskopole Peasburyů, Deštný dům a Kamenopřilba.

A kromě těchto dosud obydlených míst se dají v Bouřlivých krajinách najít i dvě nechvalně i chvalně známé ruiny. Jednou z nich je Morne na východním pobřeží Tarthu, dávné sídlo drobných králů, kteří kdysi vládli části ostrova. Podle mistra Huberta a jeho knihy Rod jelena byli Mornové, jak se jmenovali, původně Andalové a ne První lidé, protože Morne odpovídá víc andalské architektuře, a z jejich rodu pochází legendární Galladon z Morne, o kterém spousta urozených i prostých tvrdí, že jsou jeho potomky.

Měl to být dokonalý rytíř, tak udatný, že se do něj zamilovala samotná Panna a věnovala mu očarovaný meč, Spravedlivou pannu, aby mu dokázala svou lásku. A ten meč byl tak mocný, že žádný jiný nedokázal odrazit jeho rány a žádný štít ho nedokázal zastavit. Podle legend ho však Galladon použil pouze třikrát a nikdy proti smrtelníkovi, protože takový boj by nebyl spravedlivý.

Mistr Hubert pak ještě dodává, že pravděpodobně nebyl válečníkem z věku hrdinů přetvořeným zpěváky na rytíře, ale skutečnou historickou postavou z novějších časů, a mimo jiné jde o jeden ze vzorů Brienne z Tarthu.

A druhou, nejspíš mnohem slavnější ruinou, je Létohrad. Původně lehce opevněný letní palác Targaryenů, který postavil Daeron II. během své prodornské vlády jako důkaz přátelství mezi Dorne a zbytkem říše poté, co se konečně spojilo celé Západozemí.

Právně z něj vybíhá Kostěná cesta do Dorne a byl tak důležitý, že zatímco dědic trůnu nosil titul prince Dračího kamene, jeho mladší sourozenci se stávali princi Létohradu. Jenže poslední den vlády Aegona V. se v něm odehrála strašlivá tragédie, která nejen, že zanechala palác v troskách a popelu, ale v podstatě zpečetila osud Tragaryenů.

Aegon V. se v něm totiž pravděpodobně bláhově pokusil prapodivnými praktikami a ohněm vylíhnout draky. Myslel, že mu mohou jako jediní pomoci pevněji uchopit moc, která mu prokluzovala mezi prsty. Protože se mu pokus šeredně vymkl z ruky a v paláci byla shromážděna velká část dvora, nehledě na to, že tam na svět zrovna přicházel princ Rhaegar, náhlému nezvladatelnému požáru padl za oběť on, jeho dědic Duncan Malý, pravděpodobně Duncanova manželka Jenny ze Starokamenů, lord velitel Královské gardy Duncan Vysoký a mnoho dalších lidí.

A o několik let později se Létohrad stal dějištěm další zásadní události pro pád Targaryenů, když u něj na začátku rebelie porazil Robert Baratheon své lordy Fella, Cafferena a Grandisona v jediný den, vymohl si jejich podporu, ač mu nejdřív chtěli v rebelii zabránit, a mohl pokračovat až ke svržení vládnoucí dynastie.

Bouřliví lidé

Lidé z Bouřlivých krajin se sice nemusí potýkat s tak tvrdým klimatem jako Seveřané nebo Dornové, ale ani tak pro ně život není nejsnazší. Jsou to tvrdí bojovníci, vůbec jedni z nejodolnějších a nejdivočejších. Jsou tvrdohlaví a nesmlouvaví a samozřejmě bouřliví, násilní, nesmiřitelní a nepředvídatelní. Třeba o lidech z mokřad se tvrdí, že se rodí s mečem v ruce a že se učí bojovat ještě dřív než chodit. Ale často bývají i čestní a velice loajální.

Moc jim to však nepomáhá se živobytím, o které se musí rvát. Lesy a hory všude kolem i přes jejich úrodnost znamená méně vyvinuté zemědělství a tak i menší populaci. A ani obchod u nich není vysoké úrovně, protože kvůli velice silné válečnické kultuře nepřejí rozvinu měst a raději se soustředí kolem velkých pevností s vlastními poddanskými sídlišti.

Například i jejich vztahy se Svobodnými městy v Essosu, která nejsou moc daleko, jsou spíš válečné než obchodní a společenské. Bouřlivé krajiny se několikrát zapojily do válek na essoském pobřeží, ale neodnesly si z nich téměř žádný kulturní vliv. Celkově proto mohou sehnat přibližně třicet tisíc vojáků, a i když mají rozsáhlé pobřežní území a zrodili se mezi nimi mnozí významní námořníci, kvůli silným bouřím a velice málo bezpečným kotvištím nedisponují velkou námořní silou.

Ale ne, že by snad takové podmínky vyháněly šlechtu do pohodlnějších částí říše. Staletí a tisíciletí žijí v Bouřlivých krajinách hrdé a pyšné rody Baratheonů z Bouřlivého konce, Blackbarryů, Bollingů, Bucklerů, Cafferenů, Caronů, Coleů, Conningtonů, Dondarrionů, Errolů, Estermontů, Fellů, Footeů, Gowerů, Grandisonů, Hastyů, Herstonů, Horpeů, Kellingtonů, Lonmouthů, Mertynsů, Morrigenů, Musgoodů, Peaseburyů, Penroseů, Rogersů, Selmyů, Saedmonů, Swannů, Sweetů, Swygertů, Tarthů, Toyneů, Trantů, Tudburyů, Wagstaffů, Wensingtonů, Whiteheadů a Wyldeů.

V posledních dvou dekádách navíc obývá Mys hněvu i nový rod Mořských, který byl nobilitován za činy Davose Mořského během Robertovy rebelie, a nepochybně se v celém regionu stále vzpomíná na vymřelé bouřlivé Durrandony, původní krále Bouřlivého království, jejichž krev stále koluje v lenních pánech díky svatbě poslední Durrandonské princezny se zakladatelem rodu Baratheonů.

Foto: Talpress, HBO