Citadela je v podstatě univerzita světa Písně ledu a ohně a Hry o trůny. Na rozdíl od našich univerzit se v ní ale schovávají i zajímavější věci než jen knihy a učebny. Jaké to jsou?
Citadela je „univerzitní“ areál ve Starém městě v Rovině, kde slouží jako hlavní sídlo řádu mistrů. Je to tedy domov instituce jako takové, členů na vyšších příčkách – arcimistrů, a dočasný domov těch, které tam vyučují – noviců a akolytů. Nejde však vůbec o skromné příbytky a nenápadné a tiché zahrady. Citadela má podle seriálu 15 782 schodů, je značně rozsáhlá a pro nováčka nebo i pro starého mistra to může činit problém. Senilní arcimistr Walgrave se například před půl rokem rozplakal v knihovně, když nedokázal najít cestu do svých komnat.
K tomu stojí na obou stranách řeky Medovíny nedaleko jejího ústí do Šeptajícího zálivu, komplex zahrnuje i několik říčních ostrovů, a skládá se z věží spojených klenutými kamennými mosty, na nichž stojí domy. Jedním takovým je například Ostrov havranů spojený s východním břehem Medovíny starým dřevěným padacím mostem. Tedy technicky padacím, nikdo ho prý nezvedl tak dlouho, kam paměť sahá. Na něm stojí Ptačinec, nejstarší budova Citadely se zdmi pokrytými mechem a révou a s čarostromem na nádvoří, kde rádi sedávají havrani. Ti běžní i ti vzácnější bílí určení k ohlašování změn období, které tam chovají v západní věži.
A určitou okázalost, minimálně v detailech, lze najít ve všech částech Citadely. U brány je třeba pár vysokých zelených sfing s těly lvů, křídly orlů, ocasem hadů, jedna s obličejem muže a jedna ženy. Hned za nimi je Písařovo ohniště, otevřený prostor se stánky, kde si mohou občané Starého města najímat písaře, obvykle akolyty, ke čtení a psaní dopisů, nebo prodávat a nakupovat knihy nebo mapy. A v jednom prázdném stánku se také před třiceti lety našlo malé dítě, z něhož vyrostl mistr Yandel. Což není jediná služba široké veřejnosti, v Plačícím doku v areálu Citadely lze také najmout člun pro krátkou plavbu na Krvavý ostrov u pobřeží.
Za Ohništěm stojí socha krále Daerona I. na vysokém kamenném koni s mečem pozdviženým proti Dorne, od které lze zamířit do několika různých částí Citadely. A kromě ní stojí v Citadele i pomník krále Jaehaeryse I., na jehož podstavci se píše: „Spojil zemi a ze sedmi království stvořil jedno.“
Další zajímavou částí je Senešalův dvůr. Před ním je prostor, kde trestají akolyty a novice za drobné prohřešky jako krádeže, ale uvnitř už jednoznačně připomíná honosnější síně. Je to totiž síň s kamennou podlahou a vysokými, klenutými okny, proti dveřím je vyvýšený stupínek, kde vrátný, obvykle akolyta, zdraví příchozí, jež si přejí sjednat schůzku se senešalem, správcem Citadely. A za stupínkem je točité schodiště k dalším prostorám. Ty patrně zahrnují laboratoře a další pracoviště pro všechny obory, jimž se mistři věnují, a v seriálu i cely pro zkoumané či na místě léčené osoby.
Je také možné, že Senešalův dvůr je komnata, ve které se v seriálu Sam Tarly představil jako novic poslaný Noční hlídkou, a kde vrátný, zde už to byl mistr, odmítl vpustit dál Fialku a jejího syna. Snad je to tedy poslední místo přístupné ženám a dětem, případně obecně veřejnosti. V každém případě studium smí podstoupit jen muži, navzdory snaze královny Alysanne ho zpřístupnit i urozeným dívkám, a pouze v několika málo výjimečných případech bylo dovoleno důležitým urozeným dámám (jako třeba právě Alysanne) si Citadelu prohlédnout a zúčastnit se některých přednášek.
Nicméně skutečným srdcem Citadely je nepochybně knihovna a sklepní trezory. V seriálu byla knihovna plná regálů s mnoha policemi táhnoucími se skrz několik podlaží, knihami zajištěnými řetězy, dokonce s nepřístupnými odděleními, a ze stropu visel model planety se zdobnými prstenci podle modelu využívaného v úvodních titulcích.
Citadela je zkrátka velká studnice vědomostí, mistři tam pečlivě přepisují knihy a vlastní kopie mnoha slavných a vzácných svazků. Jako třeba Život čtyř králů o Daeronovi I., Baelorovi I., Aegonovi IV. a Daeronovi II., částečnou sbírku Ohně držav o historii Valyrie, které chybí dvacet sedm svitků a byla sepsaná, když Valyrie válčila v Andalosu, v zamčeném trezoru pod Citadelou má být poslední existující kopie Krve a ohně, útržky svazku o dracích někdy zvaného Smrt draků. Nebo tam nedávno objevili knihu o historii Aegonova dobývání.
Uchovává také záznamy člena noční hlídky Redwyna, který měl potkat obry a děti lesa, útržky spisu Draci, okřídlení hadi a ještěři: Jejich nepřirozená historie od septona Bartha, z nějž zůstává jen část proto, že ho zbožný Baelor I. nechal zničit, některé z nejstarších dokumentů v archivech jsou dokonce pradávné balady o králích Zimy a popisy prastarých solných a kamenných králů Železných ostrovů.
Přitom se i neustále rozrůstá o dary a příspěvky. Když třeba lord velitel Noční hlídky Jon Sníh poslal Sama do Citadely stát se mistrem, v knize s ním odcestoval i mistr Aemon, který si s sebou vzal truhlici vzácných, naprosto unikátních knih z Černého hradu jako dar pro Citadelu. Jenže Sam je musel prodat na zaplacení cesty z Braavosu do Starého města, když v Braavosu, hlavní zastávce při cestování po severní části Úzkého moře, při snaze udržet mistra Aemona naživu a při věčné smůle přišli o značnou část prostředků.
A nakonec Citadela neuchovává jen knihy. Vedle nich má i mnoho jiných vzácných předmětů z různých koutů světa. Ze Severu tam třeba přivezli ke zkoumání kosti obrů. Vystavují tam vycpaného malého valyrijce, lemura z Qohorského lesa se stříbrnou kožešinou a fialovýma očima – akorát jeho kožich už vypelichal, protože si akolyté zvykli hladit ho pro štěstí před zkouškami. Nebo slavné záhadné „skleněné“ svíce z obsidiánu. Citadela vlastní čtyři, jednu zelenou a tři černé. V současnosti slouží k závěrečnému testu nových mistrů. Než akolyta pronese své sliby, musí předtím strávit noc na stráži v temnotě sklepení a smí se pouze pokusit rozsvítit ony tři černé. Žádný to ještě nedokázal. Podle mistrů je to pro pochopení, že i se všemi znalostmi, jaké lze získat, stále existuje nemožné.
Tyto svíce dovezli z Valyrie tisíc let před její zkázou, jsou vysoké a zakroucené s ostrými hranami, „zapálené“ vydávají údajně nepříjemně jasné světlo, které provádí podivné věci s barvami (bílá září jako čerstvě napadaný sníh, žlutá jako zlato, červená se změní v plamen a stíny jsou tak černé, že vypadají jako díry do světa). A hlavně se říká, že když svíce hoří, nebo spíš svítí, lze s ní vidět přes hory, moře a pouště, mít vize a věštecké sny a komunikovat s jiným vlastníkem svíce přes půl světa.
Těchto asi čtrnáct set let, po kterých má Citadela svíce vlastnit, ovšem není nic proti jejímu vlastnímu stáří. Datuje se totiž už dávno do věku Prvních lidí. Původ je sporný, ale obecně se má za to, že zásadní roli v jejím založení hráli Hightowerové. Většina záznamů připisuje její předcházející „instituci“ princi Peremorovi Pokřivenému, druhému synovi krále Uthora z Vysoké věže, a položení základů přímo Citadely jeho staršímu bratrovi. Zvídavý Peremore totiž zval mnoho učenců, mudrců, učitelů, kněží, léčitelů, zpěváků, kouzelníků, alchymistů, čarodějů do Starého města a po jeho smrti jeho bratr, už jako král Urrigon, věnoval zemi u Medovíny těmto „Peremorovým mazlíčkům“, kteří se postupně vyvinuli v řád mistrů a pozemky přeměnili na Citadelu.
A rod Hightowerů nadále zůstal hlavním patronem vzdělání, lord Starého města a Vysoké věže má i titul Ochránce Citadely a část daní vybraných ve Starém městě, která by mu tak běžně náležela, připadá právě na její financování. Spolu s poplatky od lordů, kteří využívají služeb mistrů.
Foto: Flight Fantasy Games, HBO
