V tomto článku se podíváme na to, jak povstávaly a padaly civilizace kolem řeky Rhoyne, jaké všechny se tam mohly vyskytovat, a především na kruté a krvavé rhoynské války mezi Matkou řekou a draky.
Těžko lze zpětně zjišťovat, kdo a kdy jako první osídlil říční údolí, lesy a kopce kolem Rhoyne, největší a nejdůležitější řeky západního Essosu. Vlastně po zničení rhoynských sídel není ani pořádně možné datovat jejich vznik, natož hledat civilizace, jaké tam možná dlely před Rhoyny. A tak je dnes historie řeky historií Rhoynů, a to především v období, kdy k nim začali pronikat Valyrijci. O všem starším se dochovaly jen nespolehlivé legendy nebo ústní tradice.
Rhoyne prosperující
Jedna taková je o Dlouhé noci, generaci trvající zimy, během níž měli minimálně do Západozemí vniknout bílí chodci (Jiní) s armádou nemrtvých a snažit se vyhladit vše živé. Vedle toho existují domněnky o jejich přítomnosti i v Essosu, a i kdyby tam se Jiní nikdy nedostali, rozhodně na kontinent dopadl vliv jejich nepřirozené zimy. Tou měla být zasažena i oblast Rhoyne.
Existují příběhy o temné době, kdy zemi opustilo světlo. Rhoynové vyprávěli o temnotě, která způsobila, že Rhoyne ubývala a mizela, její vody mrzly až tak daleko na jih, jako je přítok Selhoru, a to trvalo, dokud hrdina nepřesvědčil dva nižší bohy, Krabího krále a chotě Matky Rhoyne – Starce řeky, aby odložili své sváry a boj o nadvládu nad životem pod vodou a spojili se v tajné písni, která přinese den. Dobrodruh Lomas Dlouhokroký tuto legendu zapsal ve svém díle Divy stvořené člověkem, když mu ji o mnoho let později v ruinách města Chroyane potomci posledních Rhoynů na řece převyprávěli.
Podle této pověsti tedy rhoynská civilizace existovala už během Dlouhé noci, jež se podle Západozemců odehrála před 8 000 lety. Byli to železo zpracovávající lidé uzpůsobení k říčnímu životu a odvozující většinu své obživy od vody. Na březích Rhoyne proto založili několik městských států, mezi něž patřily Ar Noy, Chroyane, Ghoyan Drohe, Ny Sar, Sar Mell a Sarhoy. A vypořádali se i se svými sousedy v okolních lesích a kopcích. Ti byli prý často bojovní, ale Rhoynové nakonec zesílili dost na to, aby kolem řeky a jejích přítoků zajistili mír. Třeba princ Garris Šedý z Ny Sar vyhnal agresivní Zarostlé lidi od Noyne a z území, kde dnes stojí Norvos. Ale v oblasti nezůstal, raději se vrátil zpět do mírnějšího podnebí řeky, než aby přečkával tužší zimy v Norvošských kopcích.
Nicméně to neznamená, že Rhoynové s nikým dlouhodobě nevycházeli. Nejbližšími sousedy Rhoynů byli Andalové z Andalosu mezi řekou a západním pobřežím Essosu. S těmi měli Rhoynové patrně zavedené obchodní a společenské styky, na jejich území měli několik svých obchodních center, a dokonce Andaly naučili práci se železem. Ačkoli podle andalské posvátné knihy Sedmicípá hvězda je to naučil Kovář, jedna z tváří jejich boha Sedmi. Pak se ale z druhé strany začal roztahovat nový soused.
Po dobytí Starého impéria Ghisu na východě obrátila Valyrie svou pozornost na západ. Dobrodruzi a obchodníci z Valyrie se pustili do zkoumání nových možností na západě a založili první kolonii, Volantis, u ústí Rhoyne. Rhoynové nejprve Valyrijce vítali. Nijak jim nevadilo, že se přes moře a jižní pobřeží Essosu dostali až na to západní, že tam zakládali nové osady. Součástí jejich kultury byla i štědrost, sdílení bohatství Matky Rhoyne, a nebyli krvelační nebo bojovní. Bojovali jen, když museli chránit svůj domov, nebo když měli nějaké spory mezi sebou.
Jenže Valyrie toho zneužila. I když se nejprve nedokázala dostat na severozápad skrz Rhoyne, začala ze všech ostatních stran tlačit na Andaly, až je vyhnala přes Úzké moře do Západozemí (podle názoru mistrů, kteří příliš nepřihlíží k andalským příběhům o odchodu do bohy zaslíbené země). Začala zakládat další kolonie v Andalosu a čím dál blíž k řece z jakékoli strany mohla, a tak začala ohrožovat i Rhoyny a jejich města. Začaly spory o zdroje a obchod. Spory mezi kolonisty a Rhoyny. Objevily se první boje. A nakonec vše kulminovalo v sérii krvavých válek trvající zhruba dvě a půl století. Historie nezachytila všechny, ale poslední válka se odehrála zhruba před tisíci lety a autor Beldecar dostupné informace sepsal ve své knize Zápisky o válkách Rhoynských.
Rhoyne krvavá
Na začátku je nutné podotknout, že podle vší logiky rhoynští válečníci neměli mít šanci vydržet proti Valyrii dlouho. Spíš prohrávali, než vyhrávali. K tomu každé rhoynské město čelilo Valyrijcům zvlášť, jejich totální nezávislost jim znemožňovala jakékoli spojení, neměli žádnou uspořádanou, jednotnou vládu, každé město mělo svého nezávislého prince nebo princeznu, kteří neposlouchali nikoho dalšího. Války byly velmi krvavé. Rhoynové dokonce v obdobích, kdy valyrijské kolonie dočasně zeslábly a nezasahovaly do rhoynských zájmů, svou pozornost stočili zpátky k handrkování mezi sebou, čímž se udělali ještě zranitelnějšími.
Jenomže Valyrijce zase tak nezajímali. Ti měli spoustu starostí s vlastními konflikty mezi dračími lordy v centru Valyrijského poloostrova a nehodlali plýtvat penězi a časem na, z jejich pohledu, šarvátky na okraji říše. Ze stejného důvodu po porážce Ghisu neovládli celý východní Essos – vždycky našli dost důležitějších problémů uvnitř svého „nadřazeného“ národa. Rhoynové tedy nebojovali přímo s Valyrií, ale s jejími jednotlivými koloniemi, a ty neměly draky. Teprve když se ocitly ve vážně prekérní situaci, prosily o pomoc „matku Valyrii“, načež ta vyslala několik dračích lordů, kteří Rhoyny odehnali. A pak se zase stáhli domů, protože války jsou drahé.
Proto tedy mohlo válčení, či spíše jednotlivé krvavé výpady, trvat skoro tři století od chvíle, kdy proběhl první. První želví válka. Odehrála se mezi dvěma městy ležícími proti sobě na opačných březích dolního toku Rhoyne. Valyrijským Volon Therys na západním a rhoynským Sar Mell na východním. Trvala méně než měsíc a patrně za ní stál lov želv, konkrétně obřího druhu zvaného starci řeky. Podle legendy bylo prvním impulsem přímo zabití jedné z želv, jež jsou pro Rhoyny posvátné. Vnímají je jako děti hlavní bohyně Matky Rhoyne, věří, že je mezi nimi i skutečný božský Stařec.
Rhoynové tedy začali želvy tvrdě bránit, nejspíš nejen proti Volontheranům. Valyrijci na oplátku začali zabíjet a zotročovat Rhoyny, ničit a okupovat jejich města. Sar Mell byl tehdy vypleněn a vypálen. Ale Rhoynové zvítězili, když rhoynští vodní kouzelníci povolali řeku a zaplavili polovinu Volon Therys.
Mezi další zaznamenané války pak patří Válka tří princů, Druhá želví válka, Válka rybářů, Solná válka, První válka o koření, Třetí želví válka, Válka na jezeře dýky, většina stejně tak krátká a brutální.
A poslední byla Druhá válka o koření. Tehdy do Volantisu přišli tři dračí lordi a pomohli mu zničit rhoynské přístavní město Sarhoy. Princ města Chroyane, Garin, ovšem měl neustálých konfliktů dost. Rozhodl se ukončit hrozbu Valyrijců jednou provždy a poslal žádost o podporu do všech ostatních zbývajících měst. A ta ji vyslyšela. Narukoval každý chlapec dost starý, aby držel zbraň, i mnoho žen, neboť i Rhoynky bojovaly. Garin nakonec shromáždil čtvrt milionu, největší armádu, jakou kdy Essos viděl. Pouze princezna Nymeria z Ny Sar mu oponovala. Válku měla za nevyhratelnou, nechtěla zbytečně zahazovat životy. Jenže její válečníci chtěli bojovat, tak nemohla, než pustit proti drakům i nysarské.
Garin následně ukázal, že zdánlivě ví, co dělá. Drtivě zvítězil u valyrijských měst Selhorys, Valysar a Volon Therys, kde čelil sto tisícům Valyrijců, stovce válečných slonů a třem drakům. Ty přitom vyřídil všechny. Jeho lučištníci dva zabili, posledního zranili a pomocí vodní magie zahnali. Garin si tak vysloužil přízvisko Veliký a byl přesvědčen, že dokud zůstanou u řeky, nemusí se draků bát. Pak se rozhodl zatočit s posledním městem, které Rhoynům způsobovalo největší problémy svým přímým napojením na Valyrii, s Volantisem. Byl jen kousek od něj, dal se tak na pochod, donutil Volanťany utéct za městské hradby a volat Valyrii na pomoc.
Teprve teď se Valyrijci začali doopravdy obávat zásadní porážky. Teprve teď jim někdo doopravdy nahnal strach. A tak se rozhodli věnovat konfliktu plnou pozornost a vypustit na Garina větší sílu, než jakou Valyrie Rhoynům dosud ukázala. Před branami Volantisu se tak odehrála ohromná, zničující bitva. Tři stovky draků přilétly k Rhoyne. Tři stovky draků se daly do ničení. Během pár hodin bylo po Garinově armádě a i blízkém městu Sar Mell. Garina Valyrijci zajali, údajně zavřeli do zlaté klece, odvezli do jeho Chroyane a nutili se dívat, jak i toto město srovnávají se zemí, než ho nechali zemřít.
Podle příběhů je za to zajatý Garin proklel a povolal Matku Rhoyne, aby jeho kletbu uvedla v život. Do zničeného Chroyane té noci dorazily masivní záplavy. Utopili se valyrijští a volantští vojáci, na trosky dosedla hustá, nepřirozená mlha a mezi přeživšími se rozpoutala epidemii šedého lupu (nemoci, která mění maso na „kámen“ a znamená pomalou smrt ve fyzickém utrpení a ztrátě rozumu). A tak měla vzniknout oblast dnes zvaná Strasti sahající zhruba od rhoynského Jezera dýky po Chroyane. Tato událost se přitom dodnes připomíná. Třeba v Braavosu se v současnosti uvádí hra Hněv dračích lordů.
Říká se také, že od té doby duchové padlých dobyvatelů zůstávají pod vodou, jejich studený dech povstává z temnot a tvoří mlhy a jejich maso se proměnilo v kámen stejně jako jejich srdce. Někteří dokonce věří, že i Garin povstal z vodního hrobu a stal se Lordem v rubáši, vládcem Strastí rozdávajícím šedý lupus skrze šedý polibek. Ačkoli podle jiných verzí je Lordem v rubáši někdo, kdo se titulu chopí vždy po smrti předchozího, a také existuje verze, že byl původně sochou a šedá žena z mlhy mu rty jako led věnovala polibek života. Připisovat toto vše přímo Garinovi je ale rozhodně nejoblíbenější, stejně jako tvrdit, že jeho kletba přinesla i pozdější zkázu Valyrie. Navíc měl být v každém případě první případ šedého lupu zdokumentovaný skutečně mezi valyrijskými vojáky, kteří vyrabovali rhoynská města.
Ta všechna tedy skončila v rozvalinách, jejich vládci mrtví, jejich lidé, kteří nepadli v bojích, zotročení. Valyrijci nemilosrdně postupovali proti proudu řeky a padalo jedno město za druhým. Princezna Nymeria z Ny Sar u horního toku Rhoyne to vše viděla, potvrdila si své přesvědčení o marnosti boje proti Valyrii a rozhodla se proto nečekat. Shromáždila přeživší Rhoyny z měst, kam se Valyrijci zatím nestihli dostat, většinou ženy, děti a starce, na palubu všech dostupných plavidel. Vyvedla je po řece do Letního moře (vyhnula se Valyrijcům ve Volantisu tak, že zvolila nejzápadnější ústí delty Rhoyne u rozvalin Sarhoy, zatímco Volantis stojí na nejvýchodnějším) a mnoho let se pokoušeli usadit na ostrovech a zemích kolem něj, než se dostali do Dorne, kde zapustili nové kořeny.
Na břehu Rhoyne pak zůstalo jen málo Rhoynů a až po dlouhých letech se tam potomci diaspory začali pomalu stěhovat zpátky, obnovili božský status řeky a začali se znovu modlit k Matce Rhoyne. Nemají však šanci obnovit zašlou slávu svých předků. Po porážce Rhoynů oblast ovládla Valyrie a dosadila do ní své kolonie. Po zkáze Valyrie převzaly kontrolu ony. Norvos a Qohor pomocí ohnivých galér na Jezeře dýky ukončili volantskou přesilu na horním toku, kterému nyní dominují sami. Strasti jsou oblastí bez práva a pořádku pod palcem říčních pirátů. V Chroyane, kde se od Garinovy nešťastné smrti šířil šedý lupus, vznikla kolonie kamenných lidí, když tam ze Svobodných měst a nakonec i jiných koutů světa začali posílat nakažené. A dolního toku se Volantis po svém konečném vítězství kolem delty Rhoyne nevzdá tak dlouho, dokud bude stát.
Foto: HBO
