Ibben

Jedním z méně známých míst daleko od Západozemí je ostrovní stát Ibben. Dnes už jeho moc velmi ochabla, ale v minulosti nemálo ovlivňoval vývoj na severu kontinentu Essos.

Ibben je ostrovní stát v Chvějivém moři, polárním moři na severu známého světa, několik tisíc mil na východ od Západozemí. Skládá se ze souostroví a sídlišť na pevnině, ale většina obyvatel se koncentruje na největším ostrovu Ib, proto se jim říká i lidé z Ibu. Je považován ponejvíce za součást Essosu, protože je příliš malý na samostatný kontinent.

Obecně lze Ibben charakterizovat jako místo s chladným, subarktickým podnebím, horami, lesy a tundrou. Každá oblast má ale i svá specifika, i když ne všechna jsou popsána.

Největší z ostrovů je Ib. Původně měl být zhruba o velikosti reálného Islandu, ale nakonec se ukázal ještě větším, zhruba jako Dorne nebo Svárlivé země, a je druhým největším ostrovem známého světa. Je kamenný a hornatý, je na něm prales a několik řek, na severu je studený a málo obydlený. Zato tam ale přežívají mamuti, v lesích medvědi a vlci a někteří tvrdí, že v horách lze najít i jednorožce. V minulosti tam měli žít i obři a draci, alespoň podle nalezených dračích kostí. Na jeho jižním pobřeží pak leží město Ibbenský přístav a na severním zase město Ib Nor.

Vzdálený Ib je o něco menší, pustší a chudší ostrov asi sto líg jihovýchodně od Ibu. Leží na něm město Ib Sar a původně sloužil jako trestanecká kolonie pro nejhorší ibbenské kriminálníky. Často je na ostrov posílali zmrzačené, aby se nedokázali vrátit zpět na Ib. S pádem posledního Božího krále tato praxe upadla, ale i tak zůstala Vzdálenému Ibu špatná pověst.

Ostatní malé ostrůvky se rozkládají kolem těchto dvou hlavních ostrovů a kromě nich patří Ibbenu i některá území na severním pobřeží Essosu. Jde především kolonii na zalesněném výběžku obehnaného dřevěnou palisádou dlouhou asi jako Zeď, jíž vládne nepříliš vyhledávané město Nový Ibbiš. Nachází se v zaniklém království Ifequevron, jakýchsi údajných plachých lesních lidí nazvaných Ifequevron Dothraky, načež se tento název pro oblast udržel dodnes. Podle obchodníka a dobrodruha Bryana ze Starého města to lze přeložit jako „ti, kteří kráčí lesy“, a podle slavného lorda Corlyse Velaryona šlo o lid, jenž po sobě v lesích zanechal stromy, do jejichž kůry něco vyrývali, strašidelné jeskyně a podivné ticho.

Jihovýchodně od kolonie jsou ještě ruiny Ibbiše, což bývala ibbenská rybářská vesnice, později přístav s kotvištěm pro zaoceánské lodě, schovaný za vysokými bílými hradbami a branami z velrybí kosti chránících chrámy a pokladnice. Jenže když do centrálního Essosu vjeli Dothrakové, opakovaně Ibbiš vyplenili a jeho obyvatele vyhnali.

Je téměř jisté, že tato území, respektive ostrovy, jsou nejsevernějšími kusy pevniny v Chvějivém moři, protože ani schopní ibbenští dobrodruzi a kreslíři map nenašli dál na sever žádné země, jen samý led.

Chvějivé moře je přitom pro místní hlavním zdrojem obživy. Je to studené moře omývající severní Essos a východní pobřeží Severu v Západozemí, kam na východ až dosahuje, není zmapováno. Je proto obklopeno mnoha mýty, jako jsou ty o podivných světlech na nebi, kde démonská matka ledových obrů věčně tančí nocí a láká muže do záhuby, o Lidožroutském zálivu, kde lodě navždy zamrzávají v ledu, o bledě modrých mlhách pohybujících se po vodě, ledových tak, že zmrazí každou loď, utopených duších povstávajících v nocích, aby stáhli živé pod hladinu, o zlovolných mořských pannách s bledým tělem a černým ocasem, nebo ledových dracích z živoucího ledu a studeným dechem schopným zmrazit člověka během úderu srdce.

Zda tyto úkazy existují, nebo jde o legendy rybářů, je otázkou, avšak Chvějivé moře i bez nich kypí životem. Ibbeňané v něm loví stovky druhů ryb, například lososy, vlkouše, smačky, šedé rejnoky, mihule, úhoře, síhy, siveny, žraloky, sledě, makrely a tresky, po pobřeží kraby, humry, na skalnatých ostrůvcích lachtany, narvaly, mrože, lvouny, dál velryby, keporkaky a leviathany. Vlastně jde o nejštědřejší místo pro rybolov ve známém světě.

U jižního pobřeží Ibu pak Chvějivé moře přechází ve Velrybí záliv, v němž leží některé z ibbenských nepojmenovaných ostrůvků. Dříve moc Ibbenu dosahovala ještě i k Zálivu hořkých bylin, což je velký záliv západně od Ibbu u poloostrova Sekera a delty řeky Sarne. Je znám pro hluboké modré vody, kraby a mnoho vraků potopených lodí. A má také pestrou minulost, protože o nadvládu nad ním bojovalo mnoho národů. Ibbeňané mu proto říkají Bojový záliv, zatímco lidé z Lorathu Krvavý.

Co se týče měst, vzhledem k přírodním podmínkám a velké uzavřenosti Ibbeňanů je jich známo jen málo. Hlavní město Ibbenu je Ibbenský přístav na jižním pobřeží Ibu. Je to šedé, ponuré město v prudkých kopcích, s dlážděnými uličkami osvětlenými lampami s velrybím olejem, s doky a loděnicemi. Největší stavbou tam býval hrad Božích králů, z nějž jsou dnes jen ruiny. A je to jediné město, kam smí volně vstoupit cizinci. Ze Západozemců ho proto nejlépe znají nájezdníci ze Železných ostrovů, kteří se nebojí plout i takovou dálku.

Druhé město Ib Nor na severu Ibu je bez pozvání pro cizince zcela zapovězené, proto o něm nemají v Západozemí informace, Nový Ibbiš na kontinentu je jen chudým stínem svého předchůdce Ibbiše a poslední ze známých měst, Ib Sar na Vzdáleném Ibu, je neoblíbené město, jež dosud trpí svou minulostí trestanecké kolonie.

Ekonomika Ibbenu potom závisí právě na tom, o kterou část Ibbenu jde. V horách těží zlato, železo a cín, zemědělství v tundrách lze jen těžko provozovat, s výjimkou chovu koz, v lesích zase těží dřevo, jantar a loví lesní zvěř pro kožešiny. Nejslavnější jsou ale pro velkou flotilu velrybářských lodí, která jim zajišťuje další obživu – velrybí kosti, tuk, olej a maso vedle obvyklých rybářských úlovků. Za tím často plují do vzdáleného Lorathského zálivu, protože Lorath nemá takové námořnictvo, aby jim v tom zabránilo. Loví ale často i na druhé straně a jsou tak jedni z mála národů, kteří se plaví po Chvějivém moři i dál na východ.

Na to vše dříve dohlíželi Boží králové, ale po Zkáze Valyrie byl poslední z nich zabit a nyní Ibbenu vládne Stínová rada, jejíž členy vybírá Tisíc, shromáždění tisíce bohatých představených cechů, šlechticů, knězů a kněžek. Otázka ale je, jak to bylo na začátku.

Říká se, že Ibbenský přístav vládne Ibbeňanům od úsvitu dní. Ovšem kdy byl Ibben poprvé osídlen, nelze jednoznačně potvrdit. Široce je přijímaná jen jedna teorie.

Andalos, zemi na severozápadě Essosu mezi městy Braavos, Pentos a Norvos, kterou nakonec osídlili Andalové, původně obýval kmen Zarostlých lidí. Pentosané si myslí, že jsou příbuzní Ibbeňanů, jiní věří, že tam Zarostlí lidé rovnou přišli z Ibu nebo naopak, že Zarostlí lidé z Andalosu osídlili Ib. V každém případě se zdá, že by mohli být těmi, kdo Ibben osídlil poprvé, a možná kdysi obývali mnohem větší území. Nynější svobodné město Lorath, než se stalo valyrijskou državou, obývali malí, chlupatí lidé podobní Ibbeňanům. Obdobně než Valyrijci osídlili Norvos, žili tam jiní lidé – většina myslí, že Andalové, ale někteří, že příbuzní Ibbeňanů.

Důkazy po osídlení Ibbeňany a spojení s Ibbenem ostatně nalezli na poloostrovu Sekyra, na Lorathských ostrovech, na pobřeží Zálivu hořkých bylin, Zálivu klů, Leviataního ryku, Tisíci ostrovech a zdá se tedy, že Ibben měl značný vliv na historii severního Essosu. Proto tam taky dodnes existují více či méně sporná území, jako Sekyra, kterou si nárokuje Norvos i Ibben, nebo Záliv hořkých bylin, o nějž se zase přetahovali s Lorathem.

Pod vedením Božích králů také dobyli zalesněné království Ifequevron na severu centrálního Essosu, které, respektive jeho lidé, již dnes není. Jen se neví, zda za to mohou Ibbeňané a do jaké míry. Někteří tvrdí, že všechny povraždili, jiní, že tamější lesní lidé utekli. V každém případě jim období, kdy toto území ovládali, přineslo absolutní vrchol moci, dovolilo jim založit bohatou kolonii Ibbiš a udělat z ní prosperující přístav.

Ne se všemi sousedy navíc Ibben válčil. Například od království Sarnor v severním Essosu, dnes rovněž pohlcené Dothrackým mořem, se několikrát pokusili získat ústí řeky Sarne a pustili se do války se sarnorskými městy Saath a Sarys, ale zároveň byli jeho důležitým obchodním partnerem. Stejně tak dlouho obchodovali s Braavosem, a to ještě předtím, než město odhalilo svou existenci světu. Někteří otroci, kteří utekli z Valyrie a podíleli se na jeho založení, totiž byli Ibbeňané a pamatovali si svůj domov.

Po zkáze Valyrie se ale rozpoutalo století krve a do centrálního Essosu vyjeli Dothrakové. Zničili většinu měst v království Sarnor, přežil pouze Saath, a to jen díky podpoře Ibu a Lorathu, a i pro Ibben to znamenalo mnoho zlého. Jednak v té době prošel divokými politickými změnami, protože byl svržen poslední Boží král (snad kvůli rozpadu obchodu) a jednak se v ohrožení ocitli sami.

Téměř před dvěma sty lety začali khalové útočit i na ibbenské držby a utkali se s Ibbeňany v mnoha bitvách. Ibbeňané se jim nechtěli podrobit ani jim platit, slavně vyhráli proti khalu Onqovi, ale ostatní khalové je zatlačovali dál a dál na pobřeží. Khal Scoro vyplenil Ibbiš, Ibbeňané ho znovu postavili, o generaci později ho vypálil khal Rogo, po něm se ho opět pokusili obnovit, a tak to šlo pořád dokola.

Onqův vnuk khal Dhako pak přijel jako další, připravený Ibbiš znovu vyplenit. Jenže obyvatelé věděli o jeho příchodu, uvědomili si marnost své rezistence a utekli zpět na Ib. Dhako je považoval za zbabělce, rozčílilo ho to, a tak podle braavoského dobrodruha Terria Erastese pobývajícího mezi Dothaky město a okolí vypálil, načež mu začali říkat Drak severu. (Čehož prý litoval, když ho porazil khal Temmo a rozhodl se ho i s jeho ženami a syny upálit.) Dotrhakové pak místo začali zvát Vaes Aresak znamenající Město zbabělců.

Ibbeňané tak přišli o většinu území na pevnině. Vybudovali potom další město Nový Ibbiš, kolonii, odkud vládnou zbývající držbě, ale už nikdy nedosáhli předešlé slávy. Zejména proto, že Dothrakové postupně zničili většinu sídlišť v blízkém i vzdálenějším okolí a planinám v centrálním Essosu začali v podstatě vládnout sami. Ibben tak sice není neznámý, ale po takové ztrátě se nyní řadí k méně vlivným oblastem světa.

Foto: HBO, Matt Conway Art