Záhadná země u pobřeží stejně tak záhadného Chvějivého moře děsila Dothraky i Corlyse Velaryona. Co o ní víme a kdo tam žil? Byly to skutečně příbuzní dětí lesa?
Království Ifequevron nebývalo skutečné království. Nemělo žádný známý systém a vládce, nenavazovalo vztahy s okolními říšemi a oblastmi, neobchodovalo, nemělo armádu, zákony, poddané. Království (používá se v jednotném i množném čísle) tu vlastně znamená spíše místa, kde žijí Ifequevron. Nebo spíše žili, protože jsou Ifequevron dost pravděpodobně už minulostí.
Je to lesnatá oblast v severním Essosu podél pobřeží Chvějivého moře. Veskrze ji tvoří nepříliš široký pás oddělující pobřeží od Dothrackého moře a celou jeho severní hranici omývá moře Chvějivé. Stejně tajemné jako království Ifequevron.
Dosahuje od východního pobřeží západozemského Severu až do nezmapovaných koutů světa na Dálném východě, a je to studené, polární moře, o němž se vypráví hromada příběhů. O podivných světlech na obloze, kde démonská matka ledových obrů tančí nocí a láká muže do záhuby. O Lidožroutském zálivu, kde lodě navždy zamrzají v ledu. O bleděmodrých mlhách pohybujících se po vodě, tak ledových, že zmrazí každou loď. Utopených duších, které v noci stahují živé do hlubin. Bledých mořských pannách s černými ocasy a zlomyslnou povahou. Ledových dracích z živoucího ledu, očima jako modré krystaly, ohromnými průhlednými křídly a ledovým dechem.
Vedle toho jsou to životem kypící vody. Žijí tam stovky druhů ryb, žraloci, narvalové, velryby, leviatani, krabi a humři, tuleni, mroži a lvouni na skalách a ostrůvcích všude po moři. Akorát není známo, že by toho Ifequevron někdy využívali.
Na západě tato oblast začíná zhruba u Zálivu klů, který se rozšiřuje do Chvějivého moře a který zabíralo království Sarnoru a poloostrov Omber. Protože Ifequevron neměl nikdy jasné hranice a nešlo o říši v pravém slova smyslu, mohl se u zálivu s oběma částečně překrývat. A na východě končí pohořím Kosti, konkrétně Bílé Kosti, nebo jak je zvou Dothrakové Krazaaj Zasqa. Zkrátka severní částí Kostí pokrytou sněhem. Toto ohromné pohoří prakticky rozděluje západní a střední Essos od Dálného východu, ale do království Ifequevron nepatří. To celé totiž tvoří hustý, neprobádaný les a koryto velké řeky tekoucí z Lůna světa, jezera posvátného pro Dothraky, do Chvějivého moře.
Dále do regionu spadají už jen tři malé poloostrovy. Nepojmenované, protože místní neměli s lidmi žádný kontakt, jejich zeměpisné názvy se neuchovaly. Jsou to výběžek představující druhý břeh Zálivu klů, malý poloostrov s troskami Vaes Leisi a větší poloostrov s dodnes fungující kolonií Nový Ibbiš, proti kterému leží přes Velrybí záliv ostrov Ib.
A to jsou vlastně i jediná místní sídliště. Vaes Leisi znamenající v dothračtině Město duchů, kde jsou stromy s vyřezanými obrazci a strašidelné jeskyně, měli kdysi obývat tvorové, jež Dothrakové zvali Ifequevron, ti, kteří chodí lesy. Ale už zmizeli a jejich osídlení zpustlo. Ibbiš, zničené město u východní hranice, založili kdysi Ibbeňané jako rybářskou vesnici, z ní se stal přístav obehnaný hradbami, ale během století krve po pádu Valyrie ho vyplenili Dothrakové a koho nezabili nebo neodvedli do otroctví, ten utekl na Ib. A tak ho pojmenovali Vaes Aresak, Město zbabělců. A Nový Ibbiš na největším poloostrově, jediné trvale obydlené osídlení regionu, založili Ibbeňané jako náhradu za Ibbiš v místech, kam Dotrhakové přes hustý les jen tak nezamíří.
Ibbeňané v tomto regionu ovšem vždycky byli jen mizivou menšinou emigrantů a Dotrhakové ho nikdy neprozkoumali příliš do hloubky. Otázkou tak zůstává, kdo byli původní obyvatelé, oni Ifequevron, lesní lidé, po němž je pojmenovaný.
Měli to prý být malí, nesmělí, mírumilovní humanoidi žijící v souznění s lesem. Takže se lze snadno domnívat, že by mohli být příbuzní západozemských dětí lesa. Děti lesa přitom čekal nehezký osud z rukou Prvních lidí a poté Andalů a není vyloučeno, že Ifequevron na tom byli stejně.
Někteří věří, že je vyvraždili Ibbeňané, když kolonizovali pobřeží. Ale Ibbeňané nepronikli ani zdaleka do celého regionu. Není ani vyloučeno, že se před nimi Ifequevron zkrátka ukryli a utekli, stejně jako děti lesa nakonec zmizely za Zeď. Takové domněnce nahrává i fakt, že Ibbeňané na kontinentu vztyčili Ibbiš dávno před Dothraky, ale Dothrakové se s Ifequevron ještě setkali a pojmenovali je, takže nemohli být vyvraždění. A sami jejich země nenapadali. Prý se jich stranili, buď kvůli úctě nebo strachu z moci Ifequevron. Teprve, když i podle nich Ifequevron zmizeli, vyrazili proti Ibbeňanům.
Proti možnosti, že Ifequevron vyvraždili Ibbeňané, aby mohli kolonizovat les, také hovoří spisky obchodníka a dobrodruha Bryana ze Starého města. Podle něj Ibbeňané, alespoň podle jeho zjištění, skoro lesní lid neviděli. Ovšem stále věří, že požehná těm domovům, kde přes noc nechají jako oběť lístky, kámen a vodu.
Zkrátka Ifequevron patrně nezlikvidovali Ibbeňané, nebyli to ani Dothrakové, a tak není vůbec známo, proč z lesů odešli. Nebo jestli jsou třeba jen neuvěřitelně schopní se tam dodnes schovávat tak, aby na ně nikdo nenarazil. Jisté jen je, že lesy jsou od jejich zmizení z většiny neosídlené, nejsou zájmem kolonizátorů, kromě okolí Nového Ibbiše se nevyužívají pro žádné přírodní bohatství.
Lákají jen dobrodruhy a průzkumníky. Například lord Corlys Velaryon byl někdy na počátku druhého století vlády Targaryenů první Západozemec, jenž království Ifequevron navštívil. Popsal zvláštní dojmy, stromy s rytinami, strašidelné jeskyně a podivné, nepřirozené ticho, a rozhodně se tam netoužil vracet.
Foto: HBO
