Lorath

Lorath je méně známé svobodné město, odkud pochází Šae, identita Jaqena H‘ghara i pár zvláštních zvyklostí.

Lorath je jedno ze Svobodných měst v Essosu. Leží na západní části největšího z Lorathských ostrovů v Lorathském zálivu v Chvějivém moři u severního pobřeží, kde jsou časté prudké bouře.

Tento ostrov i ostatní (druhý největší je Lorassyon) jsou pusté a kamenité, a tak není divu, že si Lorathané nárokují i vody Lorathského zálivu bohaté na tresky, velryby, leviatany, mrože a tuleně (kde často loví rybáři z Braavosu a Ibu, protože je Lorath nedokáže vyhnat), zalesněný poloostrov na jih od Lorathu a kolonie daleko na východě. Nedaleko Lorathského zálivu je poloostrov Sekyra, který kdysi též ovládali, dál pak Záliv hořkých bylin zvaný Lorathany Krvavý, o nějž často bojovali s Ibbenem, a teprve za ním poloostrov Omber s řekou Sarne. Právě delta této řeky a město Moroš u ní jsou rybářské a těžařské kolonie Lorathu.

Hlavním obchodním arttiklem Lorathu jsou tak nasolené tresky, mroží kly, tulení kůže a velrybí olej. Tamější obchodníci s látkami se také specializují na drahý samet, který mění za ocel. A i když mají velkou flotilu rybářských veslic, nemají žádnou námořní sílu a staví jen málo válečných lodí. Stejně tak vojensky nejsou významní.

Ostatně, do politiky ostatního světa se Lorath příliš neplete. Mnoho Lorathanů vůbec ostrovy neopouští, ještě méně jich cestuje až do Západozemí a většinou udržují kontakt pouze s nejbližšími sousedy Norvosem, Braavosem a Ibbem. Je proto považován za jedno z nejchudších, nejizolovanější a nejméně významných Svobodných měst

Není ovšem pravda, že na Lorathu není nic zajímavého. Prý je mezi bohatě odívanými Lorathany hromada poetů a obchodníků a především mají bohatou a podivuhodnou historii.

V pradávné době, než vůbec Lorath dostal své jméno, ho obývali Tvůrci bludišť. Zcela neznámá civilizace, která stavěla obrovská bludiště z bloků otesaných kamenů, dodnes stojící na Lorathských ostrovech i na pevnině jižně od ostrovů. Takový Lorassyon je bludišti pokryt ze tří čtvrtin. Není však znám jejich účel a Tvůrci bludišť po sobě nenechali žádné záznamy. Ani se neví, jestli jsou nějak spojeni s uctíváním Tvůrce vzorů, náboženstvím z Essosu, které zahrnuje Vzorotvořičovo bludiště v Braavosu, kdy podle kněžích jen ten, kdo se jím naučí projít, najde moudrost.

Našly se tam pouze obrovské kosti, jež naznačují, že byli větší než lidé. Proto někteří věří, že mohli být výsledkem spojení mužů a obryň. Arcimistr Quillion také tvrdil, že bludišťová základna Vysoké věže ve Starém městě odpovídá těm v Lorathu, takže by mohlo jít o civilizaci kdysi rozšířenou po starém světě, kterou podle lorathských legend vyhladily stvůry z moří jako mořský lid, selkie či mroží muži.

V každém případě Tvůrce bludišť vystřídali na ostrovech Zarostlí lidé, možní předci dnešních Ibbeňanů, po nichž se rovněž našly stopy. Hlavně na pobřeží, neboť se bludištím vyhýbali. A po nich se na ostrovy dostali Andalové. Opět historie nevyjevila s jistotou, kdo Zarostlý lid vyhnal či vybil, ale nakonec ostrovy obsadili Andalští válečníci, kteří na nich zakládali svá království. Každý z ostrovů byl jedním samostatným a největší z nich se rozdělil rovnou mezi čtyři krále. Jen to nebyli žádní přátelé, ani s ostatními Andaly na pevnině, a následujících tisíc let mezi sebou neustále bojovali.

Tehdy se objevil andalský válečník Qarlon Veliký. Ten Lorathské ostrovy sjednotil, postavil velkou dřevěnou pevnost na Lorassyonu uprostřed tamějšího bludiště, ozdobil ji hlavami nepřátel, které osobně zabil, a vzal si do té své, že se stane králem všech Andalů.

Dvacet let pak dobýval jedno malé království za druhým, než mu pohled padl na Norvos, tehdy valyrijskou kolonii. Sebral proto armádu a vydal se na pochod. Norvos se před ním opevnil, uzavřel říční cesty a zavolal na pomoc svou „matku“ Valyrii. Když pak Qarlon město obléhal, dorazili dračí lordi, podle Ohňů Državy zahalila oblohu celá stovka draků, Qarlona s armádou spálili na uhel a obrátili se proti Lorathu, který zcela zničili – prý nezůstali žádní přeživší. Tato událost je dodnes známá jako Očista Lorathu.

Více než sto let pak Lorathské ostrovy zůstaly neobydlené. Údajně tam strašilo a ani velrybáři z Ibu, docela známí dobrodruhové, kteří tam doplňovali zásoby vody, se nikdy neodvážili vyrazit dál do vnitrozemí

Až v roce 1436 před dobytím Západozemí Aegonem Targaryenem, tedy 1322 let před Zkázou Valyrie, sekta náboženských odpadlíků opustila Valyrijské državy. Jako mnoho jiných náboženských skupin jí přestala vyhovovat náboženská volnost v državách a tito vyznavači Boashe putovali na severozápad, až se dostali na ostrovy. Tam založili velký chrám na hlavním Lorathském ostrově v dávných bludištích, které předělali na vlastní města, chrámy a hrobky a na rozdíl od jiných měst si nejprve neříkali dcera Valyrie.

Vyznavači Boashe, Slepého boha, totiž měli úplně jiné životní přesvědčení neslučitelné s bohatou Valyrií. Nejedli maso a nepili víno, chodili bosi, odívali se jen do košilí ze srsti a usní, kněží byli eunuchové nosící kapuce bez otvorů na oči, aby ctili svého boha, protože věřili, že se jejich oči otevřou pouze v temnotě a vyjeví se jim vyšší poznání, které se schovává za iluzemi materiálního světa. Věřili, že všechen život je posvátný a věčný, všechno je rovnocenné boží stvoření – muži, ženy, lordi, poddaní, bohatí, chutí, otroci, páni a dokonce i lidé a zvířata jsou jedno a totéž. V Lorathu proto otroctví, tak zásadní pro Valyrii, nefungovalo.

K tomu zacházeli ještě dál. Jejich doktrína zahrnovala naprosté zříkání se tělesnosti, protože jen osvobozením se od marnivosti podle nich lze splynout s božstvím. Proto se vzdávali svých jmen a používali v řeči pouze třetí osobu (např. „Žena dívku zdraví.“ místo „Zdravím tě.“). Tento zvyk se na Lorathu drží dodnes a některá tamější šlechta považuje za vulgární mluvit v první osobě. Proto i jeden z Mužů bez tváře, když si přivlastnil identitu Lorathana Jaqena H‘ghara, používal tuto mluvu (jeho pravá identita, kterou rovněž odložil, není známa).

Po pětasedmdesát let pak ovládali Lorathské ostrovy kněží Boashe. Právě díky přesvědčení o rovnosti tam ale přicházelo čím dál víc lidí z jiných zemí a jiných vyznání včetně uprchlých otroků a budovali tam vlastní vesnice. Nejprve byli podřízeni následovníkům Boashe, ale po čase počty nově příchozích převýšily věřící. Tři rybářské vesnice na západní části největšího ostrova se dokonce rozrostly natolik, že se spojily v městečko a následně v město (budoucí Lorath).

A jak počty kněží a následovníků Boashe klesaly, lidé polevovali ve své oddanosti, opouštěli své haleny, kápě a zbožnost, tloustli, bohatli na daních, o původní náboženství výrazně opadl zájem. Nakonec nižší třídy rozpoutaly rebelii. Zmasakrovali akolyty Slepého boha kromě několika, kteří utekli na Lorassyon, kde zůstali po většinu následujícího století, než vymřeli a s nimi i kult Boashe.

Poté se Lorath stal svobodnou državou zavázanou Valyrii. Změnil se tamější politický systém, objevilo se mnoho valyrijských zvyků (lze předpokládat, že už nešlo o tak bezpečné útočiště pro uprchlíky před otroctvím) a Lorathským ostrovům začali vládnout tři princové volení na doživotí. Princ sklizně volen těmi, kdo na ostrovech vlastnili půdu a patrně starající se o zemědělství, Princ rybář volen vlastníky lodí a zřejmě starající se o zámořské záležitosti, Princ ulic volen ve veřejné volbě svobodných občanů, patrně v čele městských záležitostí.

Ani tehdy se ale Lorath nestal světovou mocností. Zůstal v relativní izolaci a díky tomu bez úhony přežil i následující Zkázu Valyrie a divoké válečné Století krve po ní. Tedy s výjimkou těch, kdo odešli bojovat pro Braavos a Norvos. Tento koncil tří princů proto funguje v Lorathu dodnes, avšak jde spíš o obřadní posty, skutečnými vládci jsou rada magistrů složená z urozených, kněžích a obchodníků jako v mnoha jiných městech.

Jen jednou se Lorath zapojil do větší války, a to do války Tří dcer Tyroše, Myru a Lysu po pádu jejich unie zvané Triarchie zhruba v době západozemského tance draků. Kvůli ní totiž trpěl obchod na Úzkém i Chvějivém moři, do bojů se zapojila téměř všechna Svobodná města, a tak se Lorath spojil s Braavosem a Pentosem, aby prekérní situaci ukončili. Jenže protože nemá tolik obyvatel jako jiní a zanedbatelnou vojenskou sílu, musel nakonec z války vycouvat, i když Braavos a Pentos získali navrch.

Ještě méně kontaktů má proto se Západozemím. Před více než 150 lety se tam akorát objevil lord Corlys Velaryon na svém Ledním vlku při pokusu najít severní cestu kolem Západozemí nebo země na východě a v seriálu se naopak v Západozemí objevila lorathská prostitutka Šae, která pracovala pro Tyriona Lannistera, než ji nakonec zabil. V knize šlo ale o západozemskou­ dívku.

Foto: HBO, Sven Sauer