O mořských pannách, mořském lidu, zkrátka pololidských bytostech z moří se mluví po celém světě. Je na takových povídačkách ale něco pravdy? Nebo to byli jen kapustňáci v očích námořníků, kteří už příliš dlouho toužili po ženách?
Mořský lid jsou legendární tvorové, kteří mají žít v mořích a mít horní část těla lidskou a spodní rybí, tedy mají rybí ocas. A mají mezi nimi žít mořští muži, mořské ženy a mořské panny. Tyto bytosti nejspíš neexistují. Stále přichází příběhy o spatření mořských panen, třeba rybáři v Lannisportu je údajně často vídají, ovšem většina lidí to odmítá. Prý se jedná o námořníky, kteří byli už dlouho bez ženy, a jejich fantazii stačí zahlédnout mrože, kapustňáka a podobná zvířata. Nicméně legendy o mořském lidu provází historii celého světa.
Říká se třeba, že Šedý král, první král Železných ostrovů, si vzal za ženu mořskou pannu a stal se tak králem ostrovů a všech moří za nimi. Železní také věří, že vodní síně Potopeného boha, kam po smrti odchází, jsou plné mořských panen, které jemu i následně jim slouží. Podle kněží Potopeného boha jsou zase železní blíže příbuzní rybám a mořskému národu než jiným lidem. A v Moři zapadajícího slunce se mořské panny měly vyskytovat kromě Železných ostrovů i v Rovině, kde měl Owen Dubový štít vyhnat mořský lid ze Štítových ostrovů.
Další legendy jsou pak na druhé straně kontinentu, na pobřeží Úzkého moře. Jako mořská panna je někdy zobrazovaná Elenei, manželka Durrana Bohožala, údajného zakladatele rodu Durrandonů a prvního Bouřlivého krále, dcera mořského boha a bohyně větru. Tu si Durran proti vůli jejích rodičů vzal (načež se změnila na smrtelnou ženu) a oni mu v pomstě posílali kruté bouře proti každému hradu na útesu nad mořem, jaký postavil, až s pomocí kouzel dětí lesa nebo mladého Brana Stavitele postavil Bouřlivý konec, jenž přetrval.
Kousek od něj se zase pod vlnami ocitl Strakoš, šašek, jehož si z Essosu přivezl lord Steffon Baratheon. Jeho loď se potopila v Zálivu ztroskotání, Strakoš jako jediný přežil, jeho zážitek mu zcela pomotal rozum, a rybáři rádi říkají, že ho mořská panna naučila dýchat pod vodou výměnou za jeho sémě. Proto se prý zachránil z vraku a objevil se několik dní po potopení na břehu. Ke svému dvoru ho následně převzal Steffonův syn Stannis Baratheon. Strakoš od té doby dělá společnost jeho dceři Shireen a často ve svých nápěvech (někdy dokonce prorockých) zmiňuje mořský lid. Podle něj mořské ženy nosí mořské sasanky ve vlasech a tkají roucha ze stříbrných chaluh, mořští muži jedí polévku z mořských hvězdic a slouží jim krabi.
O něco severněji, v Černovodném zálivu, je dále prominentní postava mořského krále. Krále mořského lidu, jehož poddaní zdraví troubením na mušle a na jehož počest, jako Kopí mořského krále, pojmenovali soustavu nebezpečných skal skrývajících se v zálivu částečně pod hladinou a částečně trčících až desítky metrů nad ní. Také byl v okolí zálivu uctíván jako bůh, mnohými národy a rody včetně Velaryonů. Ti po svém příchodu z Valyrie měli mít s mořským králem kontakt a získat od něj svůj trůn z naplaveného dřeva k uzavření jakéhosi paktu. A stále ho uctívají v Essosu, kde stojí jeho socha v Domě černé a bílé v Braavosu, kde ji často navštěvují námořníci.
Mořského krále pak uctívali i ještě dál, v Údolí. V době invaze Andalů se tam Ursula Upcliff z Čarodějného ostrova, údajná čarodějnice, zvala jeho nevěstou. Ostatně i Okřídlený rytíř, legendární hrdina z Prvních lidí (někdy spojovaný do jedné osoby se serem Artysem Arrynem známým jako Sokolí rytíř, který ale měl přijít s Andaly až o tisíce let později) měl být přítelem mořského lidu.
Důležitou postavou mohl být i kolem jihovýchodního pobřeží Severu, pokud si jeho legendu nebo celý námět mořských panen nepřinesli až Manderlyové po svém exilu z Roviny. Protože mají ve znaku bílého mořského muže s tmavě zelenými vlasy, vousy a ocasem, ser Marlon Manderly má přilbu ve tvaru hlavy mořského krále, Hradní schody v Bílém přístavu jim osvěcují mramorové mořské panny držící misky s hořícím velrybím olejem, hlavní sál v jejich Novém hradě se zve Síň mořského muže, rytíři Bílého přístavu nosí znak s třemi stříbrnými mořskými pannami na fialovém poli.
A další známé pověsti o mořském lidu pochází z druhé strany, z Chvějivého moře podél severního Essosu. Tam na ostrově Lorath měla žít civilizace Tvůrců bludišť, jež po sobě zanechala záhadná bludiště (a žádné další informace), a měl je vyhladit nepřítel z moří, možná mořský lid. Přímo v Chvějivém moři také mají žít mořské panny s bledou kůží a ocasy s černými šupinami, mnohem nebezpečnější než mořské panny z jižnějších vod.
Pokud tedy není pravdivou teorie mistra Therona. Ten má za to, že jde o legendu vytvořenou na základě Hlubokých, údajné zlověstné rase z moří, jež existovala po celém světě. Právě ona prý stojí za příběhy o různých mořských pololidských bytostech, byť ty, ani mořský lid, nevypadají tak, jak by údajně měli vypadat Hlubocí.
Jinak je mořský lid častým uměleckým námětem, námětem písní a i inspirací pro pojmenovávání. Kromě výzdoby a heraldiky rodu Manerlyů jde například o slavnou smutnou píseň Nářek mořské panny, ostrůvek u Stromoviny Palác mořské panny, lodě Polibek mořské panny a Mořský král, přičemž galionové figury jsou často v podobě mořských panen. Nevěstinec Mořská panna v Králově přístavišti po válce draků a jeho nástupce, plující nevěstinec Dcera mořské panny, nebo braavoská kurtizána Mořská královna, kterou všude doprovází její čtyři mladé mořské panny, aby jí držely vlečku a česaly ji.
Foto: Amok
