Myr

Poslední ze Svobodných měst se obvykle uvádí dohromady se svými „sestrami“ Lysem a Tyroší a mají hodně společné historie. V mnohém se od nich ale i liší a nebýt otrokářství, mohlo by jít o docela příjemné místo pro každého umělce a vynálezce.

Myr je jedno ze Svobodných měst v Essosu, tedy Dcer Valyrie, největších bývalých semi-samostatných kolonií. Leží tam v bývalé úrodné „patě“ na severní hranici nynějších Svárlivých zemí na pobřeží Myrthského moře, zálivu, který se vyprazdňuje do Úzkého moře mezi Essosem a Západozemím.

Je to tak rušný mezinárodní přístav závisející zejména na obchodu. Proto tam jako hlavní jazyk zůstala od časů Valyrie valyrijština, jen ji přetvořili v myrské nářečí, a nevyznává se tam jen jediné náboženství, naopak. Podél nábřeží a v ulicích jsou chrámy a svatyně mnoha bohů, hodně tam roste církev Pána světla.

A má hodně co nabídnout. Považuje se za jedno z nejpokročilejších Svobodných měst a proslavilo se uměním, vědou, řemeslem. Mnoho myrských řemeslníků se tam navíc rodí jako otroci, a i přesto si dokážou vybudovat slávu. Nebo svobodu. Vyváží hlavně výrobky jako koberce, krajku, lůžkoviny, tapisérie, které prý mají hodnotu své váhy ve zlatě a koření a jsou ještě dražší než stejně kvalitní z Qohoru, vyhledávané textilie. Nejlepší sklo, skleněná tabule z Myru stojí svou váhu v koření. Zrcadla, čočky a teleskopy zvané myrské oči, jimž prý není po světě rovno. Obrazy, drobnomalby působící jako živé. Světle zelený nektar a ohnivé víno.

Kromě toho jsou velmi slavní i myrští kušníci s myrskými kušemi, dlouhé tenké dýky původem z Myru a pohybují se tam i pouliční bojovníci v extravagantním oblečení hledající jakoukoli záminku pro to, aby předvedli svůj um vodního tance v souboji, známí jinak hlavně z Braavosu. A každý slyšel o myrských pirátech, kteří často sídlí na Kamenoschodech mezi Essosem a Dorne. Přesto ale Myřané jen neradi riskují své obyvatelstvo ve válečných konfliktech, jichž mají požehnaně, hlavně s městy Tyroš a Lys kvůli Svárlivým zemím. Místo toho najímají žoldácké společnosti. Jen ani ty nezkouší bojovat s dothrackými khalasary, takže když ty se blíží k městu, zahrnují je raději dary, aby je odradili od vyplenění Myru.

Město si to může bez problémů dovolit, je velice bohaté. Má minimálně jednu banku a své mince, měly by být oválné a patrně zobrazovat příď lodě. Toto bohatství, soustředěné hlavně v rukách nejvlivnějších a nejurozenějších rodin, jejichž potomci mohou kandidovat do vládnoucího konkláve magistrů, přitom nepochází jen z obchodu se slavnými výrobky a uměním, ale i z otrokářství. Je to otrocké město jako všechna Svobodná města s výjimkou Braavosu a formálně Pentosu. Na každého svobodného tam připadají tři označkovaní otroci nosící obojek. Někdy jsou tam k vidění i Neposkvrnění, jež si bohatí kupují jako své stráže.

A Myr má i zajímavou a bohatou historii sahající do zcela neznámých časů. Existují totiž důkazy, že oblast kolem Myrthského moře v době úsvitu věků a za Dlouhé noci obývali nyní zmizelí neznámí lidé a právě oni tam založili první osídlení. Poté tam mělo stát andalské město a oblast měla spadat do starého království Andalosu. Někteří mistři také věří, že dnešní Myřané jsou potomci Rhoynů, jejichž vliv od řeky Rhoyne mohl dosáhnout až na pobřeží, protože mnozí z nich také mají olivovou kůži a tmavé vlasy. Jen to není úplně podporovaná teorie. V každém případě tam nějaká skupina minimálně Andalů, ale ne jen etnických Andalů, musela žít v dávné minulosti, protože z Valyrie přišli na západní pobřeží Essosu obchodníci a dobrodruzi a toto opevněné město od nich dobyli.

Vystavěli ho potom zhruba do podoby, jakou má dnes. Jako otrokářský, obchodní prosperující rušný přístav platící Valyrii za právo samosprávy. Takže Myr mohl docela pohodlně přečkat zkázu Valyrie a zánik své „matky“. Kdyby se během následujícího století krve nerozhodla první Dcera Valyrie, Volantis, že nastoupí na místo Valyrie a dobude její původní území. Volantští vojáci pak velmi rychle obsadili Myr a Lys a ovládali je po dvě generace.

Jenže pak udělal Volantis chybu. Pokusil se dobýt mnohem více vojensky založené město Tyroš a Lys a Myr toho využily k masivní rebelii. K tomu se za Tyroš postavil Pentos. a dokonce i bouřlivý král Argilak Durrandon přeplul Úzké moře, aby také čelil Volantisu, který vytáhl na rebelující Myr po souši. A Tyroš a Pentos na pomoc povolaly rozhodující sílu, lorda Aegona Targaryena. Ten přiletěl z Dračího kamene na drakovi Balerionovi a spálil volantskou flotilu mířící na Lys. Tím Volantis vojensky položili a Myr se stal nezávislým městským státem.

Sice od té doby věčně probíhaly potyčky a války o hranice mezi Myrem, Lysem, Tyroší a někdy Volantisem, nicméně Myr se opět zaměřil na obchod a styky udržoval i s novými Sedmi královstvími, které Aegon vybudoval v Západozemí. Jen ne vždy zrovna etické. Během první dornské války v roce 12 nového západozemského kalendáře například myrští otrokáři odkoupili od Dorna Wyla z Wylu lady Alys Oakheart a její komorné, ačkoli bylo otrokářství v Západozemí zakázané, když Wyl podnikl krutou vojenskou výpravu do Starého dubu Oakheartů přímo na Alysinu svatbu. Nebo myrští a volantští stavitelé dohlíželi na stavbu Dračího doupěte za vlády Maegora I. Targaryena, když nemohl žádné zkušené stavitele sehnat poté, co zavraždil všechny stavitele Rudé bašty.

Na druhou stranu v Myru nějaký čas strávili mnozí Západozemci. Ser Orryn Baratheon, po neúspěšném pokusu jeho bratra Rogara o puč, kdy se snažil sesadit z trůnu nezletilého Jaehaeryse I. a nahradit jeho neteřemi Aereou nebo Rhaellou, odešel do exilu do Essosu, a když musel opustit Tyroš, přidal se k žoldákům Obráncům panny v Myru. A nedlouho poté se v Myru ukázal i jeho další bratr Borys, když si Rogar po dlouhých rocích opatřil dědice a Borys nesnesl, že už není dědicem on. Nebo tam v hráčském doupěti ubodali lorda Roye Conningtona, když se ocitl v desetiletém exilu kvůli sexuálním skandálu s Jaehaerysovou princeznou Saerou a jejími dámami.

Myr vůbec Jaehaerys asi příliš v lásce neměl, nadělal mu mnoho vrásek a bolesti. Myrští námořní žoldáci se později připojili k princi Morionovi Martellovi do čtvrté dornské války, kterou chtěl vést právě s Jaehaerysem, akorát je rozdrtil ještě na moři. A v letech 91 a 92 západozemského kalendáře propukl chaos zvaný myrská krvavá lázeň. V podstatě šlo o občanskou válku mezi dvěma rivalskými skupinami v Myru, avšak s nečekanými dopady i na Západozemí.

Není úplně jasné, co se přesně stalo. Arcimistr Gyldayn se krátce zmiňuje o potyčce o moc, „městské válce“ plné vzpour, vražd, otrav, znásilňování, věšení, mučení a námořních bitev. Tak probíhala rok, než začala jedna strana prohrávat a z města utekla. A pokusila se vystavět si základnu na nedalekých Kamenoschodech mezi Essosem a Dorne. Jenže odtamtud je vyhnal tyrošský archon, který se za tím účelem spojil s pirátským králem.

Zoufalí poražení tak utekli na Tarth v Bouřlivých krajinách. Lorda Camerona Tartha jejich útok překvapil a Myřanům se podařilo zajistit celé východní pobřeží. Až potom Jaehaerys poslal Cameronovi pomoc – flotilu Velaryonů pod velením lorda Corlyse Velaryona, a jednotky lorda Boremunda Baratheona. A vyrazil i korunní princ Aemon Targaryen na drakovi Caraxovi, což podle všech mělo být víc než dost, aby z Tarthu Myřany vyhnali.

Protože Aemon letěl, dorazil jako první. Setkal se s Cameronem v jeho schovaném táboře v horách ve středu ostrova. Jenže na tábor narazili dva myrští průzkumníci. Rozpoznali lorda Camerona, začali po něm střílet z kuší. A minuli. Místo něj zasáhli Aemona do hrdla. Jakmile o tom slyšel Aemonův mladší bratr Baelon, rozzuřeně vyrazil na Tarth s dračicí Vhagar a spálil všechny myrské lodě. Poté byla řada na jednotkách Tarthů a Baratheonů, a když Myřané neměli kam utéct, prostě tam tehdy dva tisíce z nich padlo a zůstalo hnít na pláži. Což zatím neznamenalo nutně nepřátelství přímo města a Železného trůnu, však i Corlys během svých plaveb Myr navštívil. To přišlo později.

V roce 96 západozemského kalendáře ukončily Tyroš, Lys a Myr všechny své rozbroje a vyhnali Volantis ze Svárlivých zemích v bitvě o pohraničí. Poté se rozhodli vytvořit věčné spojenectví a založit novou mocnost, Triarchii známou v Západozemí i jako Království tří dcer. Jen neměli žádného krále, v jejím čele stál Nejvyšší koncil Triarchie, skupina třiatřiceti magistrů. Bohužel často víc soustředěných na posunutí svého domovského města do popředí místo na dobro celého spolku, takže tato věčnost trvala jen 35 let.

Jejich prvním velkým počinem byla invaze myrského prince admirála Craghase Drahara na Kamenoschody, odkud vyhnal piráty. Plavba po Úzkém moři tak opět byla bezpečná a to vítalo i Sedm království. Jen dokud se Craghas a jeho admirálové nestali příliš chamtivými a neuvalili na proplouvající lodě vysoká cla, zatímco Lyséňané z Triarchie začali odchytávat lodě a zotročovat dívky a pohledné chlapce, například včetně Johanny Swann, neteře lorda Kamenopřilby. Takže Západozemci svůj názor rychle změnili a začali Triarchii zvát Královstvím tří kurev.

Mezi oběma břehy Úzkého moře tak začínalo růst napětí, až po deseti letech v roce 106 princi Daemonu Targaryenovi, bratrovi krále Viseryse I., došla trpělivost. Král ho odmítal jmenovat svým dědicem, místo toho trval na nástupnictví své tehdy jediné dcery Rhaenyry. Žádnou spokojenost nenašel ani v manželství s lady Rheou Royce. Lordi ho neměli rádi, chtěli hlavně udržet slavného hrubiána ode dvora. Vyrazil proto spolu s Corlysem a jeho flotilou právě na Kamenoschody, aby si urval něco pro sebe, protože Corlys, námořník žijící ze zámořského obchodu, zase hodně tratil. Přestože měli mnohem méně vojáků než Triarchie (zato draka Caraxe), slavili proti ní řadu vítězství, o dva roky později Daemon zabil Craghase, o rok později už ovládal všechny kromě dvou ostrovů a Corlys zcela dominoval na moři. Corlys potom Daemona korunoval králem Kamenoschodů a Úzkého moře.

Pouze v seriálu Rod draka byl letopočet trochu posunut a ani po zabití Craghase Daemon nedokázal Triarchii vyhnat. To se tam podařilo až samotnému Corlysovi o mnoho let později těsně před smrtí Viseryse I. v době, kdy už podle knihy na Kamenoschodech vůbec nepůsobil.

Další události jsou pak známy jen z knihy a rozhodně neplatí, že by Corlys nebo kdokoli jiný Kamenoschody dobyl, jak tvrdí v seriálu. Naopak, Triarchie se nechtěla nějakému samozvanému králi vzdát a v roce 111 poslala tyrošského kapitán-generála Racallia Ryndoona do protiútoku. K tomu získala nové spojence, Dorny, jimž se nelíbila přítomnost Targaryena tak blízko jejich pobřeží. A slavila s nimi nečekané vítězství. Za další rok se totiž Daemon vrátil do Králova přístaviště, aby urovnal své spory s bratrem, příliš pozornosti Kamenoschodům už nevěnoval, na čas zmizel do Údolí Arryn, poté se podruhé oženil s Corlysovou dcerou bez králova posvěcení, kvůli čemuž musel utéct do Pentosu, a na Kamenoschody se už nikdy on a patrně ani Corlys nevrátili. Po něm se ještě pět mužů pokusilo získat korunu krále Úzkého moře, ale nikdy nevydrželi dlouho.

V Západozemí se navíc po téměř dvou dekádách od protiútoku Triarchie rozhořela občanská válka Tanec draků, když zemřel Viserys I. a rozpoutaly se boje o trůn mezi jeho dcerou Rhaenyrou a synem z druhého manželství Aegonem. Daemon tehdy po smrti své druhé ženy pojal Rhaenyru za třetí manželku, a protože ji podporoval i Corlys, zajistili pro ni blokádu Černovodného zálivu. Tedy odstřižení hlavního města, kde zůstával Aegon, od obchodu. Strana zelených Aegona proto kontaktovala Triarchii. Určitě nezapomněla, jak ji Daemon kdysi vyhnal z Kamenoschodů, a žádala ji, aby vyrazili proti němu a Corlysovi a blokádu prolomili.

Jednání nějakou dobu trvala, mezitím proběhlo několik krvavých bitev na kontinentu, ale nakonec se v Tyroši setkal Nejvyšší koncil Triarchie, žádosti vyhověl a vyslal lysénského admirála Sharako Lohara s flotilou devadesáti myrských, lysénských a tyrošských válečných lodí. A k tomu se jim podařil nečekaný úlovek. Vypluli ve stejné době, kdy Rhaenyra poslala své nejmladší syny, Aegona a Viseryse, do bezpečí, narazili na jejich loď, napadli ji, a zatímco Aegonovi se podařilo odletět na jeho mladém drakovi, Viseryse zajali.

Když tyto zprávy dosáhly Dračího kamene, další syn Rhaenyry, Jacaerys Velaryon, a čtyři dračí jezdci vyrazili nad moře do bitvy. V ní myrští kušníci zabili prince Jacaeryse a jeho draka, což nebyly jediné Rhaenyřiny ztráty, tudíž vítězně prakticky vyšla flotila Tří dcer, která se pustila dál do Černovodného zálivu. Lodě se vyhnuly Dračímu kameni, Sharako se nejspíš obával příliš silné posádky, nicméně námořníci, konkrétně právě myrští, vyplenili hrad Vysoký příliv a Město koření na Náplavomarce Velaryonů.

Zajímavostí je, že jeden Myřan stál i na opačné straně konfliktu. Ve službách lorda Vanceho bojujícího pro Rhaenyru působil myrský žoldák Černý Trombo, jeden z možných kandidátů na vraha prince Daerona Targaryena ze zelených.

Akorát Triarchie nezůstali bez fatálních ztrát. Do Essosu se vrátilo jen osmadvacet Sharakových lodí, přičemž vdovy padlých z Myru a Tyroše ho obvinily, že lysénské lodě, jichž zůstalo nejvíc, schválně držel pozadu. A tím se Tanec přenesl i přes moře, kde se přelil do války dcer a s pomocí nové aliance Pentosu, Braavosu a Lorathu i do rychlého konce Triarchie. Alespoň tak to popisuje velmistr Greydon ve svém Království Tří dcer.

Brzy po návratu domů Sharako zemřel. Zabil ho rival při potyčce o přízeň slavné kurtizány Černé labutě Johanny Swann (přesně té, kterou si Lys kdysi unesl z Kamenoschodů), ale mnozí radši tvrdili, že si jeho vraždu mohl zaplatit Myr. Lys si samozřejmě nenechal takový útok líbit, následovala série vražd na oplátku a rozpoutala se vnitřní válka plná převratů a zrad. Tyrošský archon k tomu znovu poslal Racalia Ryndoona dobýt Kamenoschody v tu chvíli okupované posledním samozvaným králem Úzkého moře. A Racallio zradil Triarchii, zabil tamějšího krále a přisvojil si jeho titul.

Zatímco Západozemí si tak konečně mohlo oddechnout, protože vůdci obou znesvářených stran padli a na trůn usedl malý Aegon III., nový zámořský konflikt se rozhořel po celém essoském západním pobřeží i na moři. Nejprve docela trpěl Lys několika porážkami, zatímco Tyroš se nehodlal vzdát snu o Kamenoschodech. Zahájil tažení proti Racalliovi, jenže ten už fakticky ovládal pouze Krvavokámen a několik menších ostrůvků. Zbytek okupoval Pentos s Braavosem hlídajícím okolní vody.

Ale na to uzavřel Lys mír s Myrem a společně zaútočili na Tyroš, což přinutilo archona obrátit se na samozvaného krále Racallia, a dokonce i na Braavos, aby proti Lysu a Myru zasáhli společně, výměnou za rozdělení Kamenoschodů a ukončení vzájemných bojů. Plán to byl dobrý, mohl velmi reálně slavit úspěch. Pokud by se neozvalo i Západozemí připravené konečně žádat obnovení zoufale potřebného obchodu přes Úzké moře.

Na Kamenoschodech propukl chaos, situace se měnila každým dnem a Myr na ni už neměl vliv. Racallio se spojil s mořským lordem Braavosu a archonem Tyroše, proti čemuž Lys a Myr neměli námořně šanci. Lord Alyn Velaryon na ně bez rozkazu zaútočil, hrozil rozpoutat nový konflikt Sedmi království s Braavosem, než se dojednalo ukončení spojenectví Braavosu, Tyroše a Racallia. Velkou část souostroví stále okupoval Pentos. Potom se Dorne spojilo s Lysem a Tyroší proti Racalliovi, Braavos si zvolil neutralitu a Myr byl v podstatě na kolenou. Racallio navíc utekl a Triarchie definitivně padla.

Kontrolu nad Kamenoschody dočasně převzalo Dorne, bývalá Triarchie načrtla nové hranice ve Svárlivých zemích mezi opět samostatnými městy, přičemž Tyroš si utrhl největší kus, zatímco právě Myr úpěl největšími ztrátami a Lys upadl do interních sporů.

Samozřejmě to Myr nevyřídilo úplně. Dcery starých myrských rodů se například účastnily plesu ke svátku Panny, kde si Aegon III. vybíral druhou manželku. I o myrské zboží byl a je nadále ohromný zájem. Lze jmenovat myrskou kuši, kterou věnoval Tyrion Lannister Joffreymu Baratheonovi a která dokáže vystřelit tři šipky najednou, nebo myrské sklo. Konkrétně lord velitel Noční hlídky Jon Sníh uvažoval, že najme učně z Myru, aby učili členy hlídky sklářství pro případné vystavění skleníků.

I o myrské vojáky je stálý zájem. Během první Blackfyrovy rebelie se třeba lord Bracken rozhodl podporovat Blackfyry proti Targaryenům a najmout pro ně myrské kušníky. Akorát je zdržela bouře na Úzkém moři, takže nestihli rozhodující bitvu na rudém poli, v níž Daemon I. Blackfyre padl. Během války pěti králů zase myrské námořní žoldáky najal v knize Stannis Baratheon.

Rozhodně nepřestaly ani potyčky mezi Myrem, Lysem a Tyroší. Na Triarchii se dávno zapomnělo a města od té doby znovu neustále mění své vztahy. Například během vlády Aeryse II. Targaryena se Myr spojil s Tyroší v obchodní válce proti Volantisu. Během západozemské války pěti králů zase hrozila válka mezi Tyroší a Lysem a obě města se pokusila získat podporu Myru.

A někteří Myřané se rovnou přestěhovali do Západozemí. Neslavně třeba Serala, manželka lorda Denys Darklyna, jenž se pokusil vynutit si větší práva pro své město Šerodol zajetím král Aeryse II. Ten na oplátku nechal celou jeho rodinu vyvraždit. Mnozí jeho poddaní vinili z takového plánu právě Seralu, nicméně nakolik to byla v Západozemí běžná xenofobie a nakolik pravda, nelze říct. Manželku z Myru, lady Taenu, si přivezl i lord Owen Merryweather.

Nebo Varys, jenž tvrdí, že se stal eunuchem, když působil jako herec v Myru, dost možná otrocký herec. V seriálu dodal, že ho v Myru jeho pán prodal kouzelníkovi, který ho vykastroval a spálil jeho genitálie jako součást nějakého rituálu, než ho vyhodil, aby někde zemřel. Pak se tam prý živil jako zloděj, než ho udal jeho rival a on musel utéct do Pentosu, kde se naučil pracovat s informacemi, proslavil se a nastoupil do služby k Aerysovi II.

Za Aerysem také poslali rudého kněze Thorose z Myru, jenž měl mít podle názoru kněží z Rudého chrámu díky jeho fascinaci ohněm šanci Aeryse konvertovat k vyznávání R’hllora. V tom sice selhal, stejně jako u jeho nástupce Roberta Baratheona, ale nakonec se stal členem Bratrstva bez praporců a díky jejich práci a snaze o ochranu poddaných ve válkou zničených Říčních krajinách tam jeho náboženství skutečně získává zastánce.

A Myr byl také jednou z mnoha destinací, kde během svého exilu strávili nějaký čas Viserys a Daenerys Targaryeni.

Foto: Fantasy Flight Games