Sarnor

Království Sarnoru už neexistuje, ale to není důvod, proč se o něj nezajímat. Byla to prvotřídní ukázka toho, co se stane, pokud vládci ignorují hrozbu jen proto, že v minulosti se vždycky nějak vyřešila sama. Zvlášť hrozbou Dothraků.

Jsou dva způsoby, jak se dívat na „Sarnor“. Buďto jako na region představovaný řekou Sarne a jejími přítoky v severním Essosu bez ohledu na to, kdo si ho v které době přivlastňoval, nebo jako na dávné království Sarnoru, které se kolem nich rozkládalo. Protože v této oblasti nebylo jediné a nyní, na rozdíl od řeky, už neexistuje. Naštěstí ale království Sarnoru na vrcholku své slávy obsahovalo zhruba celé povodí Sarne, a tak lze pro základní popis tyto dva pojmy spojit.

Krajina

Sarnor bývalo království travin, úrodných říčních údolí a stepí. Také patřilo k říším a národům v tzv. Travinách, jimž se dnes říká Dothracké moře od doby, kdy většinu těchto říší včetně Sarnoru zničili Dothrakové během století krve po zkáze Valyrie.

Rozkládalo se po docela velké ploše. Od Qohorského lesa na západní hranici, největšího pralesa na kontinentu, který odděluje západní Essos od Dothrackého moře. Trvá dva týdny ho projet na koni, jeho stromy jsou obrovské s kmeny širokými jako městské brány a listy, které mají ve slunečním světle zlatý nádech, těží se v něm borové šišky, stříbro, cín a jantar, žijí tam velcí losi, jeleni, tygři, vlci, stromové kočky, ohromní kanci, skvrnití medvědi, lemuři zvaní malí valyrijci kvůli stříbrné srsti a fialovým očím, a údajně nikdy nebyl zmapován. Ovšem ačkoli ho kdysi Sarnorové mohli využívat a ačkoli živí značnou část svobodných měst, nyní s regionem kolem Sarne nemá mnoho společného. Už tam nezbývá nikdo, kdo by z něj něco dovážel.

Na jihu dosahovalo až k Malovaným horám oddělujícím ho od hrubých hranic Valyrie. Nicméně ta se roztahovala po celém Essosu a ne nutně jako jednolitý prostor, kolonie klidně zakládala a činnost vyvíjela i na území, které jí celé nepatřilo. To dokládá například existence valyrijských cest v regionu, tedy velmi pevných, odolných, cest z taveného kamene postavených Valyrijci pro snadnou přepravu zboží. Jedna vede z Pentosu přes Sametové kopce, Norvos, Qohor do zničené valyrijské kolonie Vaes Khadokh (řečí Dothraků, dřív se jmenovala Essaria) do zničeného sarnorského města Sarnath, a další se ve Vaes Khadokh odděluje směrem k sarnorskému Saathu. Na východě pak sousedil s královstvím Ifequevron, dnes rovněž neobydleným, kde se lesy střídají s Dothrackým mořem.

A jeho severní hranicí bylo pobřeží Chvějivého moře. Od Zálivu hořkých bylin mezi poloostrovem Sekyra a poloostrovem s deltou Sarne, což je velký záliv s hlubokými modrými vodami, kraby a mnoho potopenými loděmi, o nějž se dlouho přelo mnoho národů. Proto mu Lorathané říkají Krvavý záliv, Ibbeňané Bojový záliv, mořský lord Braavosu tam zase kdysi potopil poslední velkou flotilu Sarnoru. Přes poloostrov s deltou řeky Sarne, za nímž je dál na východě poloostrov Omber vystupující do Chvějivého moře. Království Sarnoru bylo všude kolem něj, ale zdá se, že přímo Omber mu nikdy nepatřil a že tam bývalo a je samostatné království Omber. A nakonec zasahovalo až k Zálivu klů, zálivu na východní straně Omberu, kam možná ústí další velká sarnorská řeka, pokud její existence není jen chybou v mapování.

To vše je ale dnes pouhou součástí severního Dothrackého moře, ohromného regionu v centrálním Essosu sestávajícím ze stepí a planin, zvaného také Strašidelné země a Velká pustina kvůli jeho vyprázdněnosti a tuctům zničených měst. Než Dothrakové vyjeli z pohoří Kosti v plné síle během století krve, říkalo se mu Traviny a mistři jako Yandel ho považují za rodiště civilizace s prvními doloženými městy na břehu Sarne a jejích přítocích. Ovšem stará historie Travin je ztracená, protože tamější říše existovaly z velké části před vynálezem písma nebo alespoň známého písma.

Vodstvo

Celé pobřeží Sarnoru, stejně jako celého severního Essosu, omývá Chvějivé moře. Dosahuje od východního pobřeží západozemského Severu až do nezmapovaných koutů světa na Dálném východě, a je to studené, polární moře, proto o něm existuje hromada příběhů. Jako ty o podivných světlech na obloze, kde démonská matka ledových obrů věčně tančí nocí a láká muže do záhuby. O Lidožroutském zálivu, kde lodě navždy zamrzají v ledu. O bleděmodrých mlhách pohybujících se po vodě, tak ledových, že zmrazí každou loď. Utopených duších, které v noci povstávají, aby stáhly živé do hlubin. Bledých mořských pannách s černými ocasy a zlomyslnou povahou. Či ledových dracích z živoucího ledu, očima jako modré krystaly, ohromnými průhlednými křídly a ledovým dechem.

Ve skutečnosti jsou to ale velice bohaté a životem kypící vody, čehož svého času využívali Sarnorové i ostatní národy v oblasti. Žijí tam stovky druhů ryb, včetně lososů, vikoušů, šmačků, rejnoků, mihulí, úhořů, síhů, sleďů, makrel, tresek a sivenů, žraloci, narvalové, velryby, leviatani, krabi a humři podél pobřeží, tuleni, mroži a lvouni na skalách a ostrůvcích všude po moři. A v části mezi východním pobřeží Severu a deltou Sarne jsou nejbohatší loviště ve známém světě.

Také tam mělo existovat jedno vnitrozemské moře. Velké Stříbrné moře podle starých příběhů leželo jižně od Zálivu klů na východní hranici regionu, jenže časem se snížila četnost srážek, moře začalo vysychat a zbyla po něm tři velká jezera nyní v Dothrackém moři, předtím v království Sarnoru. V některých mapách jsou k tomu chybně zobrazena jen dvě. A mnoho legend se shoduje, že právě tady začala svůj život lidská rasa. Jeho pobřeží měly kdysi dávno vládnout Rybářské královny, jejichž říše aspiruje na titul té vůbec nejstarší, podle některých teorií z úrodné země jižně od moře přišli Andalové (podle jiných to bylo z poloostrova Sekyra na západní straně Zálivu hořkých bylin, tedy stále relativně blízko Sarnoru) a podle některých učenců odsud První lidé emigrovali do Západozemí.

To hlavní, co Sarnor definuje, je ale řeka Sarne. Je to jedna z největších essoských řek, její západní prameny vytékají z kopců u Qohorského lesa, východní z pozůstatků Stříbrného moře, a teče na západ, než se zhruba u měst Hornoth a Rathylar stáčí na sever do Chvějivého moře, kam ústí ohromnou deltou. A právě podél ní a jejích menších přítoků měla vzniknout všechna sarnorská města, možná nejstarší města vůbec.

Tedy podle správné mapy. Některé mapy kvůli chybné ilustraci (zaviněné nejasnými pokyny autora, později využité pro rozporné informace západozemských mistrů) zobrazují Sarne s prameny u Qohorského lesa a v Travinách/Dot­hrackém moři nad Malovanými horami, které se slévají ve dva hlavní se soutokem u města Hornoth a z něj pokračují jako Sarne přímo na sever do delty. A Stříbrné moře, resp. jezera, která po něm zůstala, umisťují do samostatného povodí s druhou řekou, která z nich vytéká také přímo na sever do Zálivu klů. Sarnorská města pak takové mapy umisťují kolem obou. Jenže podle textu by měla být největší a nejdůležitější Sarne s některými přítoky ze Stříbrného moře a města by měla být jen kolem ní. Jestli tedy vůbec existuje nějaká řeka vytékající ze Stříbrného moře přímo na sever mimo Sarne, není jisté.

Města

Kromě jednoho jsou nyní všechna sarnorská města naprosto zničená. Ve své době ale byla krásná, slavná a navštěvovaná a alespoň díky tomu, že Dothrakové vyjeli rozsévat nejhorší zkázu v centrálním Essosu teprve před zhruba čtyřmi sty lety, nějaké znalosti o nich se dochovaly. Popsané jsou po toku Sarne podle „správné“ mapy, tedy od Stříbrného moře po proudu až k deltě.

Sallosh (také Salloš) stál na Stříbrném pobřeží, severovýchodním břehu původního Stříbrného moře, a pokud skutečně existuje, protéká jím řeka do Zálivu klů. Říkalo se mu tedy Sallosh u Stříbrného pobřeží a Město učenců, protože v něm byla knihovna s rozsáhlými historickými záznamy, a slavné bylo i pro své malované hradby. Vše ale zničili Dothrakové a rozvaliny pojmenovali Vaes Athjikhari, Město nemoci.

Gornath (také Gornat), zvaný Gornath u Jezera, bylo město proslavené řadou kanálů a stálo u východní hranice Sarnoru na břehu jednoho z jezer zbývajících po Stříbrném moři. A pokud skutečně existuje, protéká jím řeka do Zálivu klů. I z něj jsou jen rozvaliny pojmenované Dothraky Vaes Leqse, Město krys.

Kasath (také Kasat) byl známý jako Město karavan, nyní jsou jeho trosky pojmenované Dothraky Vojjor Samvi, Zlomení bohové.

Sathar stál na soutoku dvou přítoků Sarne, bylo to prý nejpůvabnější z měst v Travinách známé jako Město vodopádů, ale také první, které Dothrakové vypálili. Jeho trosky pak pojmenovali Yalli Qamayi, Město plačících dětí.

Sarnath (také Sarnat) byl zván Město Vysokých věží. Bývalo to největší ze sarnorských měst, sídlo Nejvyššího krále Sarnoru, jenž tam žil v proslulém Paláci o tisíci komnatách, který dobrodruh Lomas Dlouhokroký zařadil mezi divy stvořené člověkem. A vede přes něj valyrijská cesta do Vaes Khadokh. Ovšem to je už také to jediné, co přes něj vede, protože ho jinak spálili Dothrakové a rozvaliny pojmenovali Vaes Khewo, Město červů.

Rathylar, Hornoth (také Hornot) a Kyth (také Kyt) bývaly prosperující přístavy hostící všechny sarnorské lodě v místě, kde se Sarne stáčí k severu. Dnes jsou z nich kvůli Dothrakům jen rozvaliny.

Mardosh (také Mardoš) byl zván Město vojáků a Nedobytný Mardosh, přesto skončil rukou Dothraků v troskách s názvem Vaes Gorgovi, Město krvavé zteče. To poukazuje na krutých šest let, kdy se město bránilo khalasarům až do chvíle, kdy mardošským vojákům nezbývalo, než pobít své ženy a děti, aby je uchránili horšího osudu, a vyjet za hradby pro jistou smrt, protože už v něm nebyl nikdo, kdo nepadal hlady a vysílením.

Sarys bylo poslední sarnorské město dobyté Dothraky, protože leželo až na pobřeží moře u nejvýchodnějšího ústí delty Sarne. Proto z něj většina lidí stihla utéct, než do něj dobyvatelé dorazili, ale i tak ho vypálili a pojmenovali Vaes Graddakh, Město špíny.

A Saath (také Saat) na nejzápadnějším ústí delty Sarne je jediné sarnorské město přežívající dodnes. Valyrijská cesta ho spojuje s Vaes Khadokh, ale funguje díky jiným kontaktům. Je to malý přístav s bílými hradbami, kde dodnes žijí lidé zvoucí se Vysocí lidé po starých Sarnorech, po moři je ve spojení s Ibem a Lorathem a čile obchoduje s malou lorathskou rybářskou a těžařskou kolonií Morosh (také Moroš) v ústí Sarne. V minulosti sice spolu se Sarysem bojoval proti Ibbeňanům o ovládnutí ústí Sarne, a to několikrát, ale dnes je Lorath a Ibben to jediné, díky čemu přežívá.

Lidé

V minulosti žilo na území Sarnoru, zejména v době, kdy se toto poslední království teprve formovalo, více národů. Teoretizuje se o Zarostlých lidech, kteří měli původně žít v Travinách a být velmi chlupatými, mohutnými, pomenšími divochy, zběsilými válečníky jezdícími na jednorožcích. Dále i o Prvních lidech a Andalech, národech, které nakonec emigrovaly do Západozemí a v obou případech na nějakou dobu zcela ovládly kontinent – mohutní, odolní První lidé jako první lidští obyvatelé a bledí, světlovlasí Andalové jako jejich nástupci, ať už je přiměli k podrobení slovem, novým náboženstvím, penězi či mečem.

S jistotou tam žili Cymmerové se svým královstvím v kopcích, první známí lidé, kteří dokázali zpracovat železo, Zoqorové s hnědou kůží, světlými vlasy a dvoukolovými válečnými vozíky, Gippsové s dlouhými končetinami, povápněnými vlasy a štíty spletenými z proutí.

Nejvýznačnější ale byli Vysocí lidé, v jejich jazyce Tagaez Fen, pro Západozemce Sarnorové. Ti nakonec vybudovali království Sarnoru a ovládli všechny země v povodí Sarne, kolem bývalého Stříbrného moře a dokonce ještě asi 240 km na východ za ním. Měli také dlouhé údy, hnědou kůži, oči a vlasy černé jako havraní peří, ale protože Cymmery, Zoqory a Gippsy nevyhladili, nýbrž vstřebali do své říše a kultury, nejspíš se jejich vzhled značně promísil.

Byli to mágové, učenci i válečníci. Do boje jezdili v železné zbroji a pavoučím hedvábí na uhlově černých klisnách, zatímco nejlepší z nich ve skosených dvoukolových vozech tažených spřežením krvavě rudých koní. Vozatajky jim často dělaly manželky a dcery, protože u Sarnorů bylo zvykem, že ženy odchází bojovat spolu s muži. Přitom se zdá, že tradici vozů převzali právě od Zoqorů a železnou zbroj od Cymmerů.

Trochu zvláštní ale bylo jejich politické uspořádání. Jejich říše se považuje za jednotné království Sarnoru a také měli jednoho Nejvyššího krále, jemuž byli podřízeni všichni ostatní regionální vládci, zejména králové každého ze sarnorských měst. Ve skutečnosti však bylo kolem Sarne asi čtyřicet králů, a ač jim zákon nařizoval poslušnost, Nejvyšší král jen zřídka dokázal prosadit svou vůli, mít skutečnou moc, a doopravdy, fakticky sjednocenou říší Sarnor téměř nebyl. I tak zůstal asi dva tisíce let mezi nejvýznamnějšími světovými civilizacemi.

Historie

Mnozí věří, že se právě kolem řeky Sarne před deseti nebo více tisíci lety zrodila první města. Ne hned jako království Sarnoru, jen je nemožné dohledat, jaká tam mohla existovat před ním. Sami Sarnorové ale poukazovali na příběhy o jedné legendární říši a považovali se za její nástupce.

Byla to říše Rybářských královen kolem Stříbrného moře, což měla být jedna z prvních civilizací. Nepovažuje se za hodnověrně doloženou, protože po ní zůstaly jen ústně předávané legendy, ale měla jí vládnout dynastie Rybářských královen, moudrých, laskavých a oblíbených u bohů, k nimž králové, lordi a mudrci přicházeli pro rady. Poslední z královen pak měla porodit Huzhora Amaie, jenž má být předkem Vysokých lidí.

Zval se Úžasný a měl založit království Sarnoru. Také se oženit s dcerami největších vládců Gippsů, Cymmerů (jeho cymerská žena mu měla vyrobit zbroj) a Zoqorů (jeho zoqorská žena měla řídit jeho vůz) a také nosit plášť z kůže krále Zarostlých lidí. Historie potvrzuje, že Sarnorové území těchto národů dobyli a přijali je do svého království, ale o Huzhorovi rovněž věrohodné záznamy nemá. Není tak jisté, jestli existoval, nebo je to jen podobenství o tom, jak se mezi Sarnory ocitly další národy, zatímco Zarostlí lidé před nimi padli.

V době, z níž pochází nejstarší psané záznamy, už totiž Sarnorové měli řadu městských států podél Sarne a jejích přítoků a byli ve světě velmi dobře známí. A navíc kvůli zničení knihovny v Salloshi většina pochází z cizích kronik, jako jsou sesbírané útržky Letních a Zimních zápisků, knihy z Qarthu, Zálivu otrokářů a Svobodných měst, a nebo rovnou až z doby po zániku království, jako Konec Vysokého lidu od spisovatele Bella, Kmeny koní aneb Studie o kočovnících z východních plání Essosu od mistra Illistera, Bitvy a obléhání, jež se odehrály během Století krve od mistra Josetha nebo Rozbořená města a ukradení bohové od autora Vaggora.

Ti všichni se shodují, že Sarnorové byli pyšní a hašteřiví, jen výjimečně se sjednotili, ovšem i tak dlouho a rádi bojovali proti svým sousedům. Gippsy, Cymmery a Zoqory nakonec pohltili, Zarostlý lid, pokud skutečně v oblasti žil, částečně vyhnali a částečně vyvraždili. K tomu se obrátili i k jihovýchodní hranici, kde byla civilizace Qaathů, s nimiž se utkali o nadvládu nad centrálním Essosem. Qaathové přitom častěji prohrávali, než vyhrávali, a nakonec je Sarnorové zatlačili až za Záliv otrokářů a Lhazar, na jižní úpatí pohoří Kosti, kde jejich pokus o vybudování nového domova ztroskotal, když vyjeli Dothrakové a když se oblast obrátila v Rudou pustinu. Dnes jim tak zbývá jen město Qarth.

Sarnorové nicméně tou dobou, kdy se Qaathové pokoušeli zvednout alespoň na kolena, byli na vrcholu moci. Obchodovali s Valyrií, Yi Ti, Lengem, Ašají a Ibbenem, dopluli k Tisícům ostrovů a lesnatému regionu Mossovy na okraji známého světa, jako jeden z velmi mála národů. Vedli i výpady proti bandám Dothraků potulujících se po stepi na východě, ale zatím jen zřídka, protože si za existence Valyrie Dothrakové ještě netroufli vyjet s plnou silou. A bojovali i se Starým impériem Ghisu ze Zálivu otrokářů.

Nakonec se zapletli do válek mezi Starým impériem Ghisu a Valyrií asi před 5 000 lety. Ve druhé a třetí ghiskarské válce se spojili s Valyrií, ale ve čtvrté stáli sarnorští králové na obou stranách. Protože nešlo o jejich území, byly jejich ztráty a zisky víceméně ekonomické a ani Valyrie to jinak neviděla – když proto popáté a naposledy porazila Ghiskarce, nepokusila se vtrhnout na sever a dobýt Sarnor, stejně jako se až do poslední možné chvíle nesnažila obsadit řeku Rhoyne na západě. Měla dost starostí s už získaným územím a vnitřními spory mezi dračími lordy. Sarnor tak zůstal jejich obchodním partnerem a později i užitečnou nárazovou zónou proti nájezdům Dothraků, kteří se čím dál častěji vynořovali z Kostí a východních Travin u jejich úpatí.

Jenže pak přišla zkáza Valyrie a století krve, kdy mezi sebou o uvolněné místo po zdevastované Valyrii válčily valyrijské kolonie. Což byl úpadek i pro Sarnory. Bez Valyrie, která by je držela v šachu, Dothrakové expandovali po celém centrálním Essosu a Sarnorové, mezi prvními na ráně, tuto hrozbu ošklivě podcenili. A když se konečně sjednotili, bylo pozdě, protože dothracké khalasary pálily jedno město za druhým. Dnes tak z jejich říše zbývá pouze Saath, kde stále žijí lidé zvoucí se Tagaez Fen a uctívající sarnorské bohy, ale je jich méně než dvacet tisíc z původních milionů.

I tehdy, kdy dothracké khalasary teprve začaly pořádat nájezdy přes sarnorskou východní hranici, Sarnorové hrozbu ignorovali. Byli zvyklí, že jsou pouhou otravnou nepříjemností, s níž není problém se vypořádat nebo ji přečkat. Někteří sarnorští králové se dokonce pokusili využít Dothraky ve vlastních válkách. Nabídli jim zlato, otroky a další dary, aby bojovali proti jejich rivalům. Jenže to se snadno obrátilo proti nim.

Khal Mengo dočasně spojil všechny khalasary a pak pro něj žádné osamocené město Sarnorů nebylo překážkou. Přijal dary, ale poté vypálil pole, farmy a města bez ohledu na to, komu patřily, aby je vrátil travinám. Jenže ani tehdy si Sarnorové nebezpečí neuvědomovali a nespojili se, aby se situací něco udělali. Naopak Dothrakům otevřeli další zranitelná místa.

Mengův syn khal Moro pohodlně dotáhl svůj khalasar k branám Satharu, muže tam vyvraždil, ženy a děti odvedl do otroctví (tři čtvrtiny z nich zemřely během pochodu) a Sathar vypálil. Načež začali králové měst Kasath a Gornath bojovat o to, který z nich trosky Satharu vydrancuje. Šest let nato Moro srovnal se zemí i Kasath, dokonce s pomocí krále Gornathu, jenž se oženil s jednou z Morových dcer. A dvanáct let na to Mora zabil jeho protivník Horro, napadl Gornath a zlikvidoval i ten. Podle některých záznamů zabil krále Gornathu i jeho dothrackou královnu, podle jiných svého manžela zabila sama, protože pohrdala jeho slabostí, a Horro si ji potom vzal za ženu.

O několik let později Horra zabil jeho rival a jeho velký sjednocený khalasar se rozpadl na tucet menších. Noví khalové se pak snažili předčit jeden druhého a odnést víc „zlomených bohů“ než ostatní, takže sarnorská města padala jedno za druhým. Při vypálení Salloshe zmizela s jeho knihovnou většina zaznamenané historie Sarnorů. Po něm zmizely i Kyth a Hornoth. Opevněný Mardosh vydržel skoro šest let, ale jeho hladovějící obránci bez možnosti sehnat zásoby nakonec zabili své ženy a děti a vyjeli proti Dothrakům k jisté smrti, protože už nedokázali odolávat déle.

Teprve potom si Sarnorové konečně uvědomili hrozbu vůči jejich holé existenci a spojili se pod posledním z Nejvyšších králů, Mazorem Alexim. Mazor Alexi poskládal armádu z lidu od celé Sarne, takže na východ do Travin mezi Sarnathem a ruinami Kasathu vyrazil se šesti tisíci vozataji, deseti tisíci obrněnými jezdci, deseti tisíci jezdci lehké jízdy včetně žen na křídlech, sto tisíci kopiníky a prakostřelci. Měli nad Dothraky, čtyřmi spolupracujícími khalasary o celkem osmdesáti tisících jezdců, značnou početní převahu a i značnou sebejistotu.

Když stanuli proti Dothrakům, sarnorské vozy prorazily středem dothracké jízdy, zabily khala Hara a jeho khalasar zahnaly na ústup. Kavalérie poté vjela do průlomu, za ní pospíchali pěšáci a počítali, že zbývající Dothraky rozsekají. Jenže to byla připravená past. Harův khalasar útěk jen předstíral. Jakmile měl všechny nepřátele za sebou, otočil se, vypustil salvy šípů, khalasary khalů Qana, Zhaka a Losa obklíčily Sarnory z ostatních stran a rozsekaní skončili Sarnorové. Na místě, jemuž se dnes říká Pole vran, tehdy padlo sto tisíc bojovníků včetně Mazora.

O méně než čtrnáct dní později pak khal Loso vypálil Sarnath a po něm padla i ostatní zbývající města. Jako poslední Sarys, který byl ale už z většiny opuštěný, když se k němu dostal khal Zeggo. Z celého království Sarnoru tak zbyly jen rozvaliny, jež zůstaly opuštěnou součástí Dothrackého moře, kde žije jen málo lidí a kudy putují khalasary. Pouze Saath, na nejzápadnějším konci delty Sarne, kam by se Dothrakové dostávali stěží, dodnes přežívá, ale jen se značnou podporou Ibbenu, ostrovního státu v Chvějivém moři, a Svobodného města Lorathu, které u delty Sarne založilo svou malou kolonii Morosh.

Foto: HBO, Paolo Puggioni