Sothoryos

Jižní a možná největší kontinent známého světa skrývá mnohá tajemství. Dosud se podařilo odhalit jen pár z nich a zatím vůbec se nepodařilo byť jen najít jeho konec.

Sothoryos, zvaný též Sothoros, je jeden ze čtyř známých kontinentů. Leží jihovýchodně od Západozemí a jižně od Essosu a je druhým nejméně prozkoumaným, hned po téměř neznámém Ulthosu.

Krajina

Sothoryos je ohromný kontinent pokrytý z většiny neprostupnými džunglemi. Ghiskarci věří, že je velký asi jako Západozemí, mapy z Qarthu ho vyobrazují asi dvakrát tak velký jako ostrov Velký Moraq, ale nikdo se nikdy nedostal k jeho jižnímu okraji, žádná loď ani žádný dračí jezdec. Takže jde jen o nepodložené dohady.

Zmapovat se oficiálně podařilo pouze velmi malou část severního pobřeží mezi Baziliščím a Ještěřím mysem. Baziliščí mys je poloostrov na severozápadním okraji Sothoryosu omývaný Letním mořem. Ze západu sousedí s ostrovem Naath a ze severu a východu, kde ohraničuje nepojmenovaný záliv, s Baziliščími ostrovy. Jméno, stejně jako ostrovy, získal po velkém množství tamějších bazilišků. Kromě nich a dalších zvířat je obydlený i domorodci a v minulosti se tam pokusili Valyrie a Rhoynové založit kolonie, ale nikdo dlouho nevydržel.

Východně od Baziliščího mysu se nachází další zalesněný poloostrov, na němž v široké deltě ústí řeka Zamyos, a ještě dál na východ podél Letního moře poloostrov Ještěří mys. Ten je pojmenovaný po ještěrech (nebo též wyvernech) lovících v tamější džungli a bažinách. Na východ od něj pak leží ostrovy Velký a Malý Moraq, které spolu s ním tvoří hranici Letního a Nefritového moře, a několik dalších ostrůvků. Žádný z nich se už geograficky ani politicky neřadí k Sothoryosu. A jak daleko na jih a možná na východ v Nefritovém moři Sothoryos pokračuje, nikdo neví.

Kromě tohoto pobřeží existují další zmínky jen o oblasti zvané Zelené peklo, lesích táhnoucích se do nezmapovaných dálek na jih kontinentu. Peklo jsou zvány třeba pro bílé netopýry – vampýry schopné vysát všechnu krev z dospělého člověka během několika minut, skvrnité ještěrky, rychlé běžce, kteří svou kořist rvou na kusy dlouhými, zahnutými drápy na zadních nohách, 15 metrů dlouhé hady, skvrnité pavouky, chlupaté poloopy a ještě dál na jihu prý poloopy, vedle nichž by obři vypadali jako trpaslíci.

Řeky jsou tam domovem krokodýlů a masožravých ryb schopných oholit maso z kostí během chvilky, celý kontinent je zamořený bodavými muškami, jedovatými hady, vosami a červy, kteří kladou vajíčka pod kůži koňů, prasat i lidí, Baziliščí mys je plný bazilišků, Ještěří mys wyvernů.

K tomu všude číhají smrtelné nemoci včetně nemoci, při níž se vaří krev v žilách, zelené horečky, sladce zapáchající hniloby (nechá člověka „hnít zevnitř“ i po dlouhé roky), bronzového temene, rudé smrti (jakýsi mor, při němž postižený krvácí z každého tělesného otvoru a jeho kůže se trhá jako mokrý pergamen), šedého lupu, hnědé nohy, červí kosti, námořníkovy zhouby, zahnisaného oka či žloutenky.

Ostrovy

U severního pobřeží Sothoryosu leží Baziliščí ostrovy – Ostrov slz, Ostrov žab, Ostrov much, Vyjící hora, Dráp, Ostrov lebek, Ostrov sekery a množství menších nepojmenovaných, kde je horko, vlhko, plno bodavých mušek, písečných blech, krvavočervů, kde žijí jen otroci, otrokáři, gauneři, prostitutky, lovci a Sothoryové, a Naath, kopcovitý, lesnatý ostrov plný motýlů a jiného hmyzu s Mírumilovným lidem. K Sothoryosu politicky nepatří, protože kontinent nemá jediného vládce a vůbec žádného vládce, jenž by si na ně činil nárok. Jen geograficky je k němu lze řadit s ohledem na blízkost a Baziliščí ostrovy i na zamořenost piráty a džunglí.

Vodstvo

Západ a sever Sothoryosu omývá hluboké a teplé Letní moře, dosahující od jihu Západozemí po celou délku Essosu a Sothoryosu až k Velkému a Malému Moraqu a Qarthu. Není známo, kam pokračuje na jih, ale pokud se v něm nenachází další neznámá země, nejspíš podél celého západního pobřeží Sothoryosu. Pravdu o tom údajně znají průzkumníci z Letních ostrovů. Ti prý jižní moře zmapovali, jenže se o své objevy nedělí.

Daleko na východě pak Velký a Malý Moraq značí hranici Nefritového moře, které omývá východní pobřeží Ještěřího mysu a pokračuje kamsi dál na východ a jih. Podle některých představuje hranici mezi západem a dálným východem.

Kromě nich je v Sothoryosu pojmenovaná už jen jediná vodní plocha, obrovská řeka Zamyos pramenící kdesi na jihu, protékající Zeleným peklem a ústící do Letního moře v široké deltě. Její vody jsou zelené, její tok doprovází tekutý písek a hnijící, polopotopené stromy. Je také plná krokodýlů, masožravých ryb a červů. Znamená však zdroj obživy jak pro místní, tak pro nejrůznější dobyvatele. Například právě na ostrově v její deltě stálo město Zamettar a o kus dál proti proudu stojí prastaré ruiny města Yeen.

Sídliště

Zda místní obyvatelé staví města, vesničky nebo žijí jiným způsobem, se nikomu nepodařilo hodnověrně vypátrat, a tak sídliště ve známé části Sothoryosu většinou patřila některým z kolonizátorů. V současné době je na severním pobřeží několik malých, bezejmenných, blátivých obchodních uzlů plných záhad, dobrodruhů, tuláků a prostitutek ze Svobodných měst a Sedmi království. Také na ně často útočí korzáři, nejčastěji z Baziliščích ostrovů, a unáší tamější obyvatele do otroctví.

Skutečné město bývalo až Zamettar, nyní jen trosky v deltě Zamyous u pobřeží Letního moře. Býval to velký přístav vystavěný Ghiskarci v době Starého impéria Ghisu. Protože ho od nebezpečí z džungle izolovaly okolní vody a hradby, nějakou dobu docela prosperovalo, dokud ho během čtvrté ghiskarské války nedobyla Valyrie. Po ní se v něm usadila princezna Nymeria s Rhoyny, našli tam spoustu zvláštností a cenností, avšak příliš mnoho z nich podlehlo nemocem, parazitům, dravcům a počasí a zase ho rychle opustili. Nyní zůstává prázdné a pomalu se ho zmocňuje džungle.

Dál na jih proti proudu Zamyosu leží další opuštěné město, Yeen. Všude kolem roste hustá džungle, ale z nějakého důvodu se neodváží vtrhnout i dovnitř. Nikdo ani neví, kdo a kdy ho založil a kdy zpustlo. Vznik Yeenu je vůbec jednou z největších záhad starých civilizací. Je celé z kvádrů mastného černého kamene, velkých tak, že by bylo třeba tuctu slonů, aby s nimi pohnuli. Nikdo ani nepamatuje původní obyvatele, jen několik pokusů o jeho obnovu cizinci, z nichž všechny skončily děsivě. Včetně toho, který podnikli někteří Nymeriini Rhoynové. Ty údajně neustále obtěžovaly útoky „pruhovaných démonů“, čili domorodců z džungle, a když se Nymeria nakonec rozhodla opustit Sothoryos, zjistila, že všichni její lidé odtamtud zmizeli. Ani tam už se nikdo neodvážil znovu usadit.

Na Ještěřím mysu pak leží rozpadlé město Gorosh založené jako trestanecká kolonie Starým impériem Ghisu. To sice nepotkaly žádné záhadné útoky ani mizení, ale životní podmínky a jeho původní účel, spolu s pádem Ghisu, nakonec znamenaly postupný úpadek a zánik. Stejně dopadly i všechny ostatní neúspěšné a bezejmenné kolonie podél pobřeží.

A protože geograficky se k Sothoryosu řadí i Baziliščí ostrovy, lze k městům přidat i Gogossos na Ostrově slz. To jako Gorgai založilo rovněž Staré impérium Ghisu a udrželo si ho něco mezi dvěma a čtyřmi staletími, až ho během třetí ghiskarské války dobyla Valyrie a přebudovala ho na trestaneckou kolonii Gogossos.

Posílali tam nejhorší zločince – používali nové metody mučení a krvavou magii, údajně tam nutili otrokyně souložit se zvířaty a rodit pololidské potomky. Po pádu Valyrie se ho chopily právě tamější nekalé živly, pokračovaly v otrokářství a magii a město se rozrostlo natolik, že ho někteří zvali desátým Svobodným městem. Upadlo, když se tam po sedmasedmdesáti letech rozšířila rudá smrt a vyhubila 90 % obyvatel. Teprve po dalším století se vrátili korzáři a dnes město patří k jejich útočištím.

Kromě něj se na Baziliščích ostrovech nachází i množství pirátských doupat, která zanikají a znovu vznikají s tím, jak na ně některá Svobodná města podnikají nájezdy a jak se daří obchod.

Obyvatelstvo

O rodilých Sothoryích, jejichž předci nepřipluli zpoza moře, se mnoho neví. Jsou dost izolovaní a schovávají se v džunglích. Jen občas se ukáží i v jiných koutech světa. Setkala se s nimi například Daenerys Targaryen, když přišli jako bojovníci do bojových jam v Meereenu.

Tyto Sothorye popisují jako pololidi s pruhovanou kůží, tedy je zvou Pruhovanými lidmi. Jejich kůže má být silná, často s hnědými a bílými vzory, mají mít silné kosti, dlouhé ruce, kosá čela, velké hranaté zuby, masivní čelisti, široké placaté nosy údajně připomínající zvířecí čenichy, drsné černé vlasy. A obdobně jako Ibbeňané, jejich ženy prý nemohou porodit živé potomky lidem z Essosu a Západozemí, což by mohlo naznačovat odlišný lidský druh od ostatních národů. Podle Ghiskarců ani nepatří mezi nejchytřejší, ale jsou prý lítí bojovníci – což jim stačilo, aby je považovali za dobré otroky.

Ani jejich jazyk není známý. Pouze s těmi, kdož žijí u severního pobřeží a participují na zámořském obchodu, lze komunikovat řečí obchodníků. To je jazyk přístavišť, doků a námořních hostinců sestávající ze směsice slov a frází z tuctu jiných jazyků, gest, znaků a spousty nadávek.

Kromě těchto Pruhovaných lidí mají v Sothoryosu žít ještě jiné národy či kmeny dál na neprozkoumaném jihu. Prý jsou mezi nimi kanibalové a uctívači temných bohů s nemravnými obřady. A k tomu existují i neprokázaná hlášení o dalších zapomenutých rasách, které Pruhovaní lidé vyhnali, zničili nebo pohltili, jako Ještěří muži a Jeskynní lidé bez očí, po nichž údajně zůstaly základy osídlení.

Historie

Kde se vzali Pruhovaní lidé a jestli a kde se vzaly civilizace před nimi, je zcela nemožné zjistit. Stejně tak je nemožné zjistit původ prastarého města Yeen z mastného černého kamene, jenž sám je pro učence dodnes velkou záhadou. Snad je Yeen dokonce starší než Ašaj a třeba ho postavila stejná civilizace, jako po sobě zanechala Trůn z mořského kamene na Železných ostrovech, Žabí kámen na Ostrově žab či stavby právě v Ašaji.

Ani o nich nikdo neví, kde se vzaly. O trůnu železných se spekuluje, že ho na ostrovech zanechali návštěvníci zpoza Moře zapadajícího slunce, předci železných zpod moře, potomci jakýchsi Hlubokých, či ho dovezli První lidé, kteří však nebyli nejzručnější námořníci. Někteří mistři navíc tvrdí, že je podobný základně Vysoké věže ve Starém městě z taveného černého kamene a bludištím od rasy Tvůrců bludišť z Lorathu. Ani ty se nedají jednoznačně připsat žádnému známému architektonickému stylu, dokonce ani Valyrii. Žabí kámen zase představuje podivnou modlu a spolu s tím, jak mají obyvatelé ostrova rybí rysy a blány mezi prsty, se teorie dostávají opět k podmořským bytostem. A stavby v Ašaji zase mají pohlcovat světlo a vyvolávat velmi nepříjemný pocit.

Zjevně ale kdysi na severním pobřeží během úsvitu věků existovala prosperující civilizace, která Yeen postavila, a další civilizace z údajných dalších zaniklých měst. Snad ani sever kontinentu nezabírala vždy džungle. Jen všechny z neznámých důvodů zmizely dlouho předtím, než v Essosu povstala nejstarší impéria, a džungle je nahradila.

Během nebo po tomto úpadku se prý mnoho jiných národů pokusilo o kolonizaci Sothoryosu. Někteří byli dost stateční, aby se vydali hluboko do džungle a našli v ní bohatství – protože Sothoryos má značné zdroje jako zlato, drahé kameny, koření, vzácná dřeva, exotická zvířata. Pro otrokáře samozřejmě i místní lidi. Ale jakýkoli pokus založit dlouhodobou výspu skončil neslavně. Podle výzkumů arcimistra Ebrose devět z deseti cizinců, kteří se vydali do džunglí, onemocněli a polovina zemřela.

Tehdejší největší světové mocnosti se pokusily Sothoryos osídlit i po Dlouhé noci, kdy se celý svět zotavoval z kataklyzmatické události známé z mnoha příběhů, jako jsou ty o Posledním hrdinovi nebo Azoru Ahai. Qarthéňané založili enklávu na Ještěřím mysu a lidé z Letních ostrovů tvrdí, že jejich průzkumníci se dostali dokonce daleko na západní pobřeží pod Baziliščím mysem. Problém je pouze v tom, že Qarth i Letní ostrovy si velice střeží objevy a kulturu, a tak nemají v úmyslu podělit se o svou historii s ostatními.

Spolehlivější a známější spisy o působení na severu Sothoryosu naštěstí zanechalo Staré impérium Ghisu. To postavilo několik základen, velké přístavní město Zamettar, trestaneckou kolonii Gorosh na Ještěřím mysu a přístavní město Gorgai na Baziliščích ostrovech. Tam, kde probíhal obchod, se pak městům dařilo. Jenže i do Ghisu se vkradl úpadek. Tehdy, kdy se přibližně před 5 000 lety do všech stran natáhla Valyrie a Ghisu vyhlásila válku.

Jako všechny národy s námořní silou, i Valyrijci se brzy dostali na Sothoryos a pokusili se založit několik městeček. Konkrétně na Ještěřím mysu – ale žádné nevydrželo více než generaci. První zničili Pruhovaní lidé, druhé mor. Během třetí ghiskarské války se navíc boje mezi Ghisem a Valyrií dostaly i do kolonií Ghiskarců. Valyrijci dobyli Gorgai, během čtvrté ghiskarské války Zamettar. Tehdy též úplně opustili obnovené první městečko na Ještěřím mysu. V páté válce potom Starý Ghis zničili a přisvojili si veškeré jeho kolonie.

Dál na jih se ale nedostali ani oni. Pouze Jaenara Belaerys vyrazila na svém drakovi Terraxovi, našla nové a nové džungle, pouště a hory, a po třech letech se vrátila do Držav, aby ohlásila, že kontinent je ze severu na jih dlouhý minimálně stejně jako Essos ze západu na východ a že jeho jižního konce nedosáhla – stejně jako nikdo neví, kde má východní konec Essos.

Jak dlouho potom vláda Valyrijců nad koloniemi trvala, se nedá zpětně zjistit. Zjevně několik staletí nezávisle na existenci Valyrie. Většina nejspíš zanikla ještě před její Zkázou, některé Valyrijci opustili a chopili se jich piráti. Jen se kvůli Zkáze nedochovaly záznamy o důvodech.

Konkrétně o vládu nad Zamettarem Valyrie přišla ještě v době svého vrcholu. To je známo díky skutečnosti, že kromě Ghiskarců válčila i s Rhoyny. Jednomu jejich městu přitom vládla princezna Nymeria. Ta po řadě porážek okolních vládců nechtěla, aby její lidé upadli do krutého otroctví. Vyplula proto s legendárními deseti tisíci loděmi hledat nový bezpečný domov a dostala se až k Sothoryosu.

Tam po neúspěchu na Baziliščích ostrovech, kde odmítla platit pirátským králům „daně“ v podobě třiceti panen a pohledných chlapců ročně, dorazila přibližně 600 let před Zkázou Valyrie do Zamettaru, který už byl údajně tisíc let opuštěný. A tak ho zabrala založila městečka na Baziliščím mysu a nechala některé ze svých lidí dojít až do Yeenu. Jenže počasí, nemoci, paraziti a dravci je tak sužovali, že nemohli zůstat nastálo.

Dvě městečka na Baziliščím mysu byla vypleněna a jejich obyvatelé, pokud přežili, odvedeni do otroctví, zatímco v Yeenu čelili útokům domorodců. Přežít se tam pokoušeli více než rok, než Nymeria poslala člun ze Zamettaru do Yeenu, jen aby zjistila, že všichni jeho obyvatelé přes noc zmizeli. Poté opustila Sothoryos úplně a po dalších strastiplných cestách skončila až v Dorne.

Když pak přišla Zkáza Valyrie, znamenala konec nadvlády Valyrie nad veškerým osídlením nejen Sothoryosu, kde už stejně skutečný vliv neměla kromě Gogossosu. Sedmasedmdesát let po ní rudá smrt vyhladila i ten a města jako taková v Sothoryosu přestala existovat. Zhruba století po epidemii se Gogossosu chopili korzáři a žádné jiné město nikdy nikdo neobnovil. Pouze psanci na útěku před zákony a za zlatem vyrážejí na pobřeží a zakládají svá – ale žádná plánovaná města a žádná dlouho nevydrží. Většinou jsou to obchodní výspy zbudované dobrodruhy, piráty a korzáry.

Proto ani mnoho Západozemců Sothoryos nenavštěvuje, místo toho učenci a mistři čerpají informace ze záznamů jiných národů. Z těch, kdo se na Sothoryos sami podívali, lze jmenovat například leda sera Eustace Hightowera, když se přidal k námořní výpravě lady Elissy Farman za hledáním zemí na západě a jihu. Po objevení vzdálených ostrůvků pojmenovaných Aegon, Rhaenys a Visenya jeho loď vážně poškodil leviatan, a tak se obrátil na severovýchod k domovu. Měl v úmyslu dorazit na Letní ostrovy, ale místo toho stěží doplul na Sothoryos. Tam i jeho posádku postihly nemoci a nevysvětlitelná zmizení, ale naštěstí se mu podařilo natrefit na námořníky z Letních ostrovů, kteří mu pomohli.

V knihách ještě před deseti lety na Sothoryosu pobýval Yezzan zo Qaggaz, jenž koupil Tyriona Lannistera a jeho knižní společnici Grešli po jejich pádu do otroctví. Ani on si ale nepřivezl sladké vzpomínky, pouze sladkou hnilobu.

Foto: HBO, Nutchapol Thi