Stínokočka

Stínokočka by se asi dala v našem světě přirovnat k jakémusi kříženci mezi horskou pumou a tygrem, ale ve světě Písně ledu a ohně a Hry o trůny jsou vlastní, nebezpečný druh.

Stínokočky jsou velké kočkovité šelmy žijící po celém Západozemí od území za Zdí, přes Měsíční hory Údolí až po Rudé hory v Dorne. Jsou tak dobře známým druhem, že je po nich pojmenované dokonce i jedno souhvězdí.

Mají hustou černou srst s bílými pruhy, proto z jejich kůže lidé vyrábí drahé pláště, velmi ostré drápy schopné vyvrhnout člověka jednou ranou, ostré, zahnuté zuby a oči zářící ve tmě. Dorůstají velikosti zhruba tygrů a pum.

Jsou to tedy lovci a mrchožrouti, a to velmi úspěšní. Podle zkušených lovců dokáží vycítit krev na více než 9,5 km a na kořist zaútočit velice potichu. Jen někdy se prozradí hlubokým, hrdelním vrčením a zuřivými skřeky. A když úspěšně zaútočí, pečlivě svou oběť oberou a rozkousají i její kosti. Jen na dospělé lidi útočí zřídka, především, když není jiná potrava.

Říká se, že tito nebezpeční predátoři žili už v dobách dětí lesa, které si stavěly „stromová města“ vysoko nad zemí, aby se vyhnuly právě takovým jako stínokočkám, když proti nim jejich kamenné zbraně moc nepomáhaly. A možná dokonce stínokočka sloužila i jako vzor staré essoské kočičí bohyně Pantery, když například lyséňan Matteno Orthys, její horlivý vyznavač, jednu choval. Což se mu vymstilo, protože když se po pádu vlivné rodiny Rogareů před necelými 150 lety rozpoutaly v Lysu krvavé nepokoje, jednu noc někdo zapomněl či „zapomněl“ zavřít dvířka klece stínokočky a ona ho napůl sežrala.

Mimo to jsou stínokočky i oblíbená zvířata měničů, kteří pomocí svých magických schopností pronikají do jejich myslí a ovládají je. Například měnička Briar ze svobodného lidu takovou stínokočku měla a jí se nechal inspirovat i Varamyr Šestikůže, aby si vedle několika dalších zvířat rovněž jednu pořídil (a používal hlavně na sledování žen, které se mu zalíbily, a k tomu, aby je donutil za ním přijít). I když to prý zrovna se stínokočkou vůbec není snadné

Stínokočka dále zahrála roli v osudu i dalšího ze svobodného, dříve „nesvobodného“ lidu, Manceho Nájezdníka. Když byl ještě členem Noční hlídky, s dalším černým bratrem jednou lovil losy a pach krve přilákal stínokočku. Ta Manceho napadla, roztrhala mu plášť, ruku a záda. Dotáhli ho proto do nejbližší vesnice divokých, kde ho dcera tamější léčitelky vyléčila a zašila potrhaný plášť červeným hedvábím z Ašaje. Akorát, že jakmile se Mance vrátil do Stínové věže, jeho velitel ser Denys Mallister mu nařídil se pláště zbavit a vyfasovat nový černý. Což byla poslední kapka do Manceova poháru trpělivosti a on dezertoval.

Se stínokočkou se ovšem často setkávali různí poutníci i jinde v Západozemí. Jednu například v knize stopovali Joffrey Baratheon a Sansa Stark u Trojzubce po cestě do Králova přístaviště. Stínokočky ohrožovaly výpravu Catelyn Stark a zajatého Tyriona Lannistera do Orlího hnízda. V Mrazoklech za Zdí zase viděl stínokočku Jon Sníh během velké výpravy Noční hlídky za Zeď a bál se, že by mohla ohrožovat jeho zlovlka Ducha. Ale stejně jako si stínokočky nevšímaly lidí, když měly na vybranou, nevšímal si Duch ani jich, pokud ho nenapadly. S výjimkou jediné, a to té Varamyrovy, neboť v ní cítil přítomnost nepřítele.

Foto: Kevin Catalan