Nelítostný region, který prošel nejvýraznější revolucí, to je Záliv otrokářů. Viděli jsme ho ale jen prostřednictvím tří měst, zatímco celá oblast Ghisu je mnohem větší. Co všechno do ní spadá, kdo a hlavně jak tam žije? Na to se podíváme v tomto článku.
Na jižním pobřeží Essosu mezi Valyrií a Rudou pustinou, zhruba 2655 km od Volantisu, leží region, který lze zvát „oblast Ghisu“. Existovalo tam několik různých politických entit. Nejstarší bylo Staré impérium Ghisu (ve své době Impérium Ghisu). To dobyla Valyrie. A po její zkáze se tam objevilo více samostatných městských států volně svázaných společnou kulturou a zájmy. Proto je nejlepší způsob, jak oblast prozkoumat, nejprve geograficky a kulturně bez ohledu na politickou příslušnost a až potom se zaměřit na její krvavou historii.
Příroda
Oblast Ghisu leží v jižním Essosu na východním pobřeží Zálivu žalu a Zálivu otrokářů (tento pojem se používá jak přímo pro záliv, tak pro geografický a kulturní region kolem) na masivním poloostrově, který sousedí na východě s Rudou pustinou a severu s Dothrackým mořem. Jde rozdělit zhruba na tři části. Nejjižnější Ghiskar, Záliv otrokářů jako region a v současnosti do oblasti spadá i celé severní pobřeží Zálivu otrokářů až k úpatí Valyrijského poloostrova.
Ghiskar na jižní polovině poloostrova, oddělený od regionu Zálivu otrokářů Červí řekou, je kopcovitý, na severu se v něm začíná zvedat pohoří Ghiskarské kopce, zbytek tvoří polopoušť až poušť. Je tam tedy polosuché, horké klima a zemědělství je možné jen při použití rozsáhlého zavlažovacího systému. Býval také jádrem Starého impéria Ghisu a tak i docela hustě osídlený.
Lidé by přitom nevystavěli impérium ve zcela nehostinném místě. Na úsvitu věků, v době vrcholu impéria, byl Ghiskar bohatý. Byl tam les s hromadou dřeva, úrodná pole, v kopcích zásoby mědi. U níž místní Ghiskarci nezůstali, když se v Essosu rozmohlo zhruba před 6 000 lety zpracování železa. S ohledem na klima v oblasti ale nemohla ekonomika zůstat bez poskvrny příliš dlouho. Ghiskarci totiž provozovali otrokářství, a čím více spotřebovávali své přírodní zdroje, tím více se na otrokářství začínali spoléhat jako na jediný skutečně jistý příjem.
A pak Valyrijci před 5 000 lety region dobyli v pěti krutých ghiskarských válkách. Jejich draci spálili lesy, bez stromů a porostu půda vyschla, odvanul ji vítr a přestala být úrodná. K tomu většinu polí ještě posypali solí, vápnem a sutí. A také si dávali záležet, aby z regionu vyváželi všechny drahé kovy a výnosné zdroje. Ghiskar byl v podstatě srovnán se zemí, nikdo tam nežil, nic tam nefungovalo. A málo obydlený a využívaný je v podstatě dosud.
Jako Záliv otrokářů se pak označuje region severně nad Ghiskarem. Je rovněž kopcovitý, rovněž tam převládá polopoušť až poušť. Mnohem větší část ho ale zabírají Ghiskarské kopce, pískovcové pohoří oddělující ho od Lhazaru a od kruté, zcela nehostinné Rudé pustiny dál na východě. Skrz ně jde cestovat Khyzajským průsmykem nedaleko města Meereen podél koryta řeky Skahazadhan.
I tady původně ekonomika docela fungovala. Kopce jsou bohaté na měď a sůl, rostou tam malé žluté hrozny, méně náročné divoké rostliny jako vosovrba, růže soumraku, divoká máta, dámina krajka, dýkolist, janovec, ježatka, harpyjiny pantoflíky a další byliny, do určité míry tam vzkvétalo zemědělství. Pěstovaly se zejména olivy a vysoké cedry, u nich akorát není jisté, jestli je zažila Valyrie nebo vymizely už před ní. A na chráněných zahradách se daří citroníkům, tomelům a dalším teplomilným rostlinám a v kopcích se chovají ovce.
Právě Záliv otrokářů byl ještě před Valyrií centrem obchodu s otroky, kde je v ohromném množství cvičili a prodávali. A když po porážce Starého impéria Ghisu Valyrie místní ekonomiku zničila, nechala přežívat pouze zdejší otrokářské kolonie jako jediný zdroj pro její vlastní potřebu. Po zkáze Valyrie a osvobození oblasti se proto Záliv otrokářů i Ghiskar začaly spoléhat téměř výhradně na otrokářství a jejich pozice jim to velice usnadňovala.
Dothrakové rádi drancují oblasti u Zálivu otrokářů, zejména sousední Lhazar, a nahánějí zajatce do místních otrokářských měst. Blízký Sothoryos a okolní ostrovy jsou velmi častý cíl otrokářských nájezdů. V okolí oblasti Ghisu otrokářství vesele bují a málokdo odolá volání zlata. Tak to tedy alespoň platí v knize.
V seriálu naopak naprostá porážka otrokářů patrně zajistila v oblasti mír, na který měl v Meereenu dohlížet žoldák Daario Naharis z pověření Daenerys Targaryen do doby, kdy si Meereeňané zvolí novou vládu, otrokářství bylo vymýceno, ač se neví, co nyní pohání místní hospodářství, a oblast byla přejmenovaná na Záliv draků.
Jako docela samostatnou část oblasti Ghisu lze dál vnímat severní pobřeží Zálivu otrokářů. Je velice málo obydlené, považuje se za zlé, vyprahlé a nepřívětivé. Což možná bylo i před zkázou Valyrie. Severozápad mezi městem Tolos a ruinami Bhoraše zabírají Černé útesy, ve valyrijštině Gavori Zobri, a vede tudy Cesta zlých duchů, valyrijská cesta z Volantisu na východ kolem Malovaných hor až do Meereenu. Říká se jí tak, protože je od zkázy Valyrie nebezpečná, často se tam odehrávají přepadení a také na ní údajně straší. Jako platí o celém pobřeží, nad nímž po zkáze Valyrie nikdo nemá opravdovou kontrolu.
Kromě toho vliv Ghiskarců v minulosti zasahoval ještě na dvě další místa díky jejich koloniím. Na Ostrov slz, jeden z Baziliščích ostrovů, souostroví v Letním moři u pobřeží Sothoryosu. Bývala tam kdysi hojnost bazilišků, život tam byl a je mizerný, brutální, často krátký, je tam horko, vlhko, plno bodavých mušek, písečných blech a krvavočervů. Města tam jsou z „bláta a slizu“ a hemží se otroky, otrokáři, gaunery, prostitutkami, lovci a Sothoryi. A Ghiskarci tam vystavěli svou kolonii Gorgai, kterou se jim podařilo držet do konce třetí ghiskarské války.
A přímo na Sothoryos, ohromný kontinent oddělený od Essosu Letním mořem, pokrytý z většiny neprostupnými džunglemi a stejnými nebezpečími jako Baziliščí ostrovy. Tam založili město Zamettar v deltě řeky Zamyos a trestaneckou kolonii Gorosh na Ještěřím mysu. Ty jim zůstaly nejpozději do konce čtvrté ghiskarské války.
Ostrovy
Kromě říčních ostrůvků na Červí řece leží v Zálivu otrokářů a Zálivu žalu několik ostrovů. Patřily ke Starému impériu Ghisu, posléze Valyrii a nyní jsou samostatnými regiony nebo neobydlenými kusy země. V Zálivu otrokářů je to ostrůvek Yaros těsně u pobřeží blízko města Yunkai, a Elyria u zbytku Valyrijského poloostrova zhruba na hranici Zálivu otrokářů a Zálivu žalu. Bývala původně valyrijským územím, ale přežila zkázu a po ní se dostala do sféry vlivu Ghisu.
Dál Ostrov cedrů, velký podlouhlý ostrov oddělující Záliv žalu od Zálivu otrokářů. Na jižní části má zlaté písčité pláže a třpytivé tyrkysové vody, stále zelený zbytek lesa plný zvláštních barevných květin, obrovských černých kanců a opic tak otravných, že ho Victarion Greyjoy, který tam v knize musel zakotvit, začal zvát Opičím ostrovem. Také tam bývaly cedry, po nichž je pojmenovaný, ale ty pokosila zkáza Valyrie. Zapříčinila i to, že ho nyní neobývají žádní lidé, že tam stojí pouze trosky měst Ghozai a Velos a že na původní název Ostrov stovky bitev si sotva kdo vzpomene. A těsně u něj leží další maličký nepojmenovaný ostrov se stejným osudem.
Z dalších dál na jihu lze zmínit nepojmenovaný ostrůvek u pobřeží Ghiskaru u zničeného města Starý Ghis, ještě dál na hranici Zálivu žalu a Letního moře ostrov Ghaen a u něj dva maličké ostrůvky, jeden z nich Nový Ghis s ambiciózním městem stejného jména.
A nelze opomenout Ostrov slz, jeden z Baziliščích ostrovů u severozápadního pobřeží Sothoryosu s údolími s příkrými svahy a černými bažinami mezi rozeklanými křemennými kopci a pokroucenými, větrem bičovanými skalami, kde mívali Ghiskarci kolonii Gorgai. Ostatní ostrovy souostroví se jim nikdy ovládnout nepodařilo, nebo alespoň ne na dost dlouho, aby se jejich vliv dostal až do historických záznamů.
Vodstvo
Částečně se oblast Ghisu dostává přímo k Letnímu moři, hlubokému oceánu s teplými vodami, rozlévajícímu se zhruba od pobřeží Dorne na východ až k městu Qarth. Protože omývá Baziliščí ostrovy, severní pobřeží Sothoryosu a jih Ghiskaru.
Z Letního moře pak odbočuje na sever velká úžina Záliv žalu a spojuje oceán se Zálivem otrokářů. Na západním pobřeží Zálivu žalu jsou Země dlouhého léta a zbytky Valyrijského poloostrova, na východním Ghiskar. Je rušný, objevují se tam lodě ze Svobodných měst, z Nefritového moře, ze Zálivu otrokářů. Také to tam ale může být nebezpečné, jak kvůli zločincům, tak při příliš blízkém plutí kolem Valyrie. A ač je v něm spousta ostrůvků, jako třeba Ghaen oddělený od Ghiskaru Ghiskarskou úžinou, Nový Ghis a další, ani ty ani Ghiskar zrovna nejsou přelidněné.
Během zkázy Valyrie se totiž v Zálivu žalu zvedla tsunami, jak do vody propadala půlka Valyrijského poloostrova, a zničila ta území podél pobřeží a na ostrovech, která nezvládla zničit Valyrie v ghiskarských válkách. Obě tyto události mohou být důvod pro název Záliv žalu.
Skrz Záliv žalu se potom dá doplout do slavné zátoky nazvané Záliv otrokářů. Od Zálivu žalu je oddělený Ostrovem cedrů a vykusuje takovou část pevniny, že patří mezi největší zálivy na světě. Kolem něj na východním pobřeží jsou města Astapor, Meereen a Yunkai, na západě dosahuje až k Černým útesům a zbytkům Valyrijského poloostrova, jsou v něm ostrovy Elyria a Yaros, Ostrov cedrů tvořící hranici se Zálivem žalu. A je to velice rušný záliv, skrz nějž probíhá většina obchodu v oblasti Ghisu.
Ze sladkých vod jde pak jmenovat tři řeky, dvě v Zálivu otrokářů a jednu na Sothoryosu.
Červí řeka přezdívaná Červ pramení v kopcích u Ghiskaru a ústí do Zálivu otrokářů u Astaporu, v podstatě tak zhruba značí hranici Ghiskaru a regionu Zálivu otrokářů. Je klikatá, široká, pomalá, má klidné břehy, je posetá malými zalesněnými ostrůvky zdobenými mramorovými sochami. Za západu slunce po ní rádi plují Astaporci ve svých výletních bárkách se zastávkami na ostrůvcích za zábavou, někdy si tam hrají děti.
Druhá je Skahazadhan, jedna z hlavních řek Essosu. Pramení v Dothrackém moři a pokračuje na jihozápad skrz Lhazar a Khyzajský průsmyk do Meereenu, kde ústí do Zálivu otrokářů. Cestou sbírá několik přítoků, na nichž leží rozvaliny měst Vaes Mejhah a Krazaaj Has. Je to pomalá řeka s hnědou vodou, v Meereenu ji používají jako stoku. Funguje tam ale i správce řeky, vážený úředník, který má řeku sledovat a starat se o přívozy, kanály a zavodňovací příkopy. K tomu se v zatím poslední knize po zmizení královny Meereenu Daenerys Tragaryen prohlásil Hizdahr zo Loraq Pánem Skahazadhanu.
A Zamyos pramení někde hluboko v divokých džunglích Sothoryosu a teče na sever, kde ústí do Letního moře v obrovské deltě, v níž Staré impérium Ghisu kdysi postavilo už zaniklou kolonii Zamettar. Má zelené vody, kolem ní jsou tekuté písky, je plná tlejících kmenů, krokodýlů, masožravých ryb a červů.
Města
V oblasti se dá nalézt spousta zaniklých, zničených i dosud prosperujících měst. Prosperující jsou víceméně nezávislá, jsou to spíš samostatné městské státy, než že by šlo o jednotnou říši. Tedy je Záliv otrokářů a Ghiskar v podstatě rozdrobený mezi několik politických frakcí, které kdysi třeba i patřily do jednolitého Starého impéria Ghisu, ale po období nadvlády Valyrie a po její zkáze už se znovu nespojily.
Mezi zničené patří především Starý Ghis, původní hlavní město Starého impéria Ghisu v jihozápadním Ghiskaru u Zálivu žalu. Na vrcholku své slávy se pravděpodobně jmenovalo jen Ghis. Pyšnilo se zděnými hradbami, kolosálními pyramidami, chrámy a domy. Zejména je nutné zmínit Velkou pyramidu Ghisu, 244 m vysokou stupňovitou pyramidu s 33 stupni podle posvátného čísla bohů Ghisu se síněmi z červeného mramoru. Podle ní postavili i Velkou pyramidu Meereenu.
Založil ho údajně ve „zlatém věku“ tisíce let před Valyrií stejně jako celé Staré impérium Grazdan Veliký, legendární postava, která prý pod symbolem harpyje svírající ve sprárech blesk vedla Ghiskarce. Jenže během páté ghiskarské války, když Valyrie definitivně porazila impérium, padlo. Tehdy Valyrijci vpochodovali do Starého Ghisu a zlikvidovali ho. Spálili budovy, otrávili okolní země solí, vápnem a sutí, nespokojení s tím, že se impérium po každé předchozí prohře znovu vrátilo do boje. Tentokrát už mu to nechtěli dovolit. Nyní tak na místě zůstávají jen obří ruiny pyramid, jimiž se prohání pavouci a netopýři a jež Lomas Dlouhokroký možná popsal ve své knize Divy stvořené člověkem.
Valyrie připravila Staré impérium Ghisu i o kolonie na Baziliščích ostrovech a Sothoryosu. Jednou byla Gorgai na Ostrově slz. Toto město Staré impérium ovládalo něco mezi dvěma a čtyřmi stoletími, než ho ve třetí ghiskarské válce dobyli Valyrijci a přejmenovali na Gogossos. Od té doby ho používali jako trestaneckou kolonii pro nejhorší zločince, využívali tam nové metody mučení a krvavou magii, údajně včetně nucení otrokyň plodit pololidské potomky se zvířaty.
Až během století krve po zkáze Valyrie se město osamostatnilo a díky bujícímu otroctví rostlo. Někteří ho zvali i Desátým svobodným městem, jehož tržiště s otroky byla stejně slavná jako ta v Zálivu otrokářů. 77 let po zkáze se tam ale objevil mor – rudá smrt, při níž nakažení krváceli z každého otvoru, kůže se jim trhala jako mokrý papír a nakonec za bolestného řevu umírali. Neexistovala před ní ochrana, epidemie se přehnala po Ostrově slz a zbytku Baziliščích ostrovů, zabila 90 % obyvatel a trvalo století, než se tam někdo vrátil. Převážně piráti a korzáři.
Gorosh zase založili přímo Ghiskarci jako trestaneckou kolonii na severním pobřeží Ještěřího mysu na Sothoryosu. Akorát se jim rozpadla sama kvůli obtížnosti udržet trvale kolonie na Sothoryosu, nebo nejpozději po čtvrté prohrané ghiskarské válce a vyhnání Ghiskarců ze Sothoryosu.
Což s jistotou potkalo poslední kolonii, Zamettar. Toto město postavili Ghiskarci v deltě řeky Zamyos na severním pobřeží Sothoryosu, obehnali ho hradbami a díky nim a masivní deltě držící na uzdě džungli i nepřátele prosperovalo. Do čtvrté ghiskarské války, kdy ho dobyla Valyrie. I ta ho ale v nespecifikované době opustila. Protože asi 4 000 let poté se tam pokusila usadit princezna Nymeria s Rhoyny na útěku před Valyrií, a to už mělo být město opuštěné více než tisíc let. Nicméně i ona tam vydržela jen rok i přes přírodní bohatství, jaké Sothoryos nabízí, kvůli nemocem, parazitům, dravcům, horku a nepřátelským domorodcům. Dodnes je tedy město prázdné a vrací se do něj džungle
Dvě další zničená města stojí na Ostrově cedrů a obě zmizela při zkáze Valyrie. Přístav Ghozai na severu ostrova kolem sebe měl prastaré cihlové zdi a pyšnil se stupňovitými pyramidami, krásný Velos z cedrů a růžového mramoru na jižní špičce na tom byl obdobně. Když přišla zkáza Valyrie, přes ostrov se přehnala 91 m vysoká tsunami, utopila statisíce lidí a jen ve Velosu přežilo pár kopiníků v kamenné věži na nejvyšším kopci a pár rybářů na moři. Ani během let po zkáze se tam nikdo nevrátil, zničené pyramidy Ghozai dnes jen obývají opice.
Město Bhoraš na severním břehu Zálivu otrokářů, zhruba v polovině cesty mezi Valyrií a Zálivem, by mohlo být další padlé. Jen není známo, jestli ho založili Valyrijci nebo Ghiskarci a kdy se z něj staly trosky, protože o něm se nedochovaly vůbec žádné záznamy. Naopak Valyrijci rozhodně založili město Mhysa Faer, pravděpodobně na ghiskarském území, protože mhysa je ghiskarský výraz pro matku, ale není stoprocentně potvrzeno, zda i toto město už je jen ruina a kdy se tak případně stalo.
A ostatní zničená ghiskarská města už měla zkrátka obrovskou smůlu. Dostatečně daleko na pevnině přečkala zkázu, jenže během století krve po zkáze se do nich pustili Dothrakové.
Ghardaq leželo mezi Dothrackým mořem a Lhazarem na přítoku řeky Skahazadhan východně od Meereenu, ale když s ním byli Dothrakové hotoví, překřtili jeho trosky na Krazaaj Has, Ostré hory, po jeho pyramidách. Hazdahn Mo leželo severně od Meereenu v Ghiskarských kopcích a bývalo to prosperující tržiště s otroky. Čehož Dothrakové taky využívali, nahnali tam třeba ženy a děti lapené při plenění jednoho z měst království Sarnoru, bez ohledu na to, že tři čtvrtiny z nich pochod nepřežily. Akorát pár let na to ho zničili a překřtili na Vaes Diaf, Město lebek. A stejně dopadla i Vaes Efe, Město okovů severně od Skahazadhanu a Vaes Mejhah, Město kurev nedaleko Ghardaqu.
Na druhou stranu po pádu Valyrie a během obnovy oblasti se objevilo pár nových měst. Ghiskarci je buď postavili, nebo tam získali vliv. Mezi ně patří Nový Ghis, ostrovní rozpínavé město v Zálivu žalu u hranice s Letním mořem. Je to maličký přístav závislý na otrokářství, a ač je nejnovější, nejmenší z ghiskarských měst a nepatří k žádnému většímu celku, je nejdynamičtější a nejambicióznější. Sestavili tam nové železné legie inspirované legiemi Starého Ghisu, které zbrojí a cvičí jako Neposkvrněné, akorát to nejsou otroci, ale svobodní muži s tříletými smlouvami, má i mocnou flotilu, bojové slony a hlavně v úmyslu znovu vybudovat ghiskarské impérium. Protože ho postavili jako nástupce Starého Ghisu. Jen zdaleka ne všichni v regionu s takovým návratem ke starým pořádkům souhlasí.
Elyria a Tolos zase spadly Ghiskarcům do klína. Elyria je ostrovní město v Zálivu otrokářů u pobřeží Valyrijského poloostrova, založili ji Valyrijci, byla bohatá a skvostná, a něco z toho si uchovala. Protože po zkáze Valyrie, kterou jako zázrakem přežila i přes blízkost k poloostrovu, si vytvořila úzké vazby na Záliv otrokářů coby nejbližšího souseda. Ač je v podstatě valyrijská, kulturně i ekonomicky je nyní ve sféře vlivu Ghiskarců.
Stejně jako Tolos na Černých útesech. Ten se proslavil zejména místními prakovníky střílejícími měkké olověné kuličky místo kamenů, tím, že je to poslední suchozemská zastávka před Meereenem po stovky kilometrů, a naopak, podle seriálu se tam zase proslavil Daario Naharis. V šestnácti tam prý udělal jako otrok v bojových jamách takový dojem a vydělal tolik zlata, že ho jeho majitel ve své závěti osvobodil.
A potom samozřejmě pád impéria a i Valyrii přežila tři nyní největší a nejmocnější města na pobřeží Zálivu otrokářů, Astapor, Meereen a Yunkai. Ty založili ještě Ghiskarci jako své vlastní kolonie, když se z Ghiskaru propracovali dál do zálivu, potom je převzala Valyrie a potom se města osvobodila. O nich je na místě se zmínit, akorát podrobně je vhodné se na ně zaměřit v samostatných pojednáních.
Astapor přezdívaný Rudé město podle jeho červených cihel, nejjižnější z původních tří ghiskarských otrokářských kolonií, nepatří k nejmenším, jen zalidněný není ani ze čtvrtiny jako některá Svobodná města. Nemá ani dost lidí na obsazení strážních věží a na údržbu rozpadajících se hradeb a staveb. Před příchodem Daenerys Targaryen tam vládli otrokáři zvoucí se Dobří páni, po ní vládnoucí rada a později král, jeho vrah a válečný chaos. Dokud tam však vládli otrokáři, mělo město striktní systém.
Více než stovka astaporských otrokářů ze stupňovitých pyramid financovala město desetiprocentními odvody ze zisku z obchodu s otroky a ti nejbohatší obchodovali s Neposkvrněnými, proslulými otrockými eunušskými vojáky. Vedle nich samozřejmě prodávali i postelové otroky, písaře, řemeslníky, učitele a dělníky. Kupodivu i tak mělo město jen velmi slabou obranu jen s hrstkou Neposkvrněných pro vlastní potřebu a i menší khalasar by byl schopný ho vyrabovat. Kdyby se ovšem Dothrakové Neposkvrněných neobávali. A kromě otrokářství pro něj byl vždy důležitý i ostatní obchod, hlavně zámořský. Slouží jako častá zastávka z Qarthu na západ.
Yunkai přezdívané Žluté město podle žlutých cihel a Královna měst leží dál na sever od Astaporu a dost se mu podobá. Drolící se zdi, věže, pyramidy, nedostatečná vlastní obrana. Má stěží 5 000 otrockých vojáků a stráží nevalné kvality. Protože se zaměřuje především na postelové otroky, které tvrdě učí milostnému umění zvanému Sedm druhů vzdechů a šestnáct poloh rozkoše, na tanečníky, které cvičí od chvíle, kdy se naučí chodit, a celkově na erotiku. A pokud žádá, aby někteří z otroků byli eunuchy, na rozdíl od astaporských Neposkvrněných jim odřezávají pouze varlata.
Ještě jeden důležitý rozdíl ale existuje, a to v současnosti. Když totiž Daenerys připlula do Zálivu otrokářů a rozhodla se osvobodit otroky, Yunkai donutila pouze vzdát se a dát jejich zotročenému lidu svobodu. Město nevyplenila, otrokáře zvoucí se Moudří páni nevyhnala a pokračovala dál. Takže se Yunkai okamžitě vrátilo k otrokářství a postavilo se na stranu nepřátel Daenerys.
A Meereen z různobarevných cihel (v seriálu spíš světle hnědé, zlaté a bílé) leží nejseverněji v „rohu“ zálivu v ústí řeky Skahazadhan. Je v trochu lepším stavu než Astapor a Yunkai, lépe střežené a místní otrokáři zvoucí se Velcí páni se asi nejvíc ze všech rozhodli svérázně navázat na ghiskarskou kulturu. Třeba stavěním obrovských pyramid z cihel v barvách jejich rodů. A také v něm stojí Velká pyramida Meereenu, postavená po vzoru zničené Velké pyramidy Ghisu.
Toto město se soustředilo na otroky všech dovedností, jen stejně jako Yunkai neprodává bojovníky a nekastruje eunuchy kompletně, a mělo nejslavnější bojové jámy v regionu. Ty jsou asi ve všech městech oblasti, ale meereenské jsou největší. Proto tam do nedávna žilo třikrát víc otroků než svobodných lidí. Zhruba dva roky před začátkem ságy však postihla Meereen epidemie moru a poté se kolem něj i v něm rozhořela víceméně občanská válka, když se Daenerys rozhodla zatočit s otrokářstvím a usadit se jako královna právě v Meereenu.
Lidé
Současní Ghiskarci rádi tvrdí, že navázali na své dávné předky. Ve skutečnosti jsou směskou východu, ras zotročených Ghisem, Valyrií a zlomkem starých Ghiskarců. Dávno sloučili aspekty všech možných kultur, z nichž pochází. A i když se po zkáze Valyrie pokusili znovu navrátit k původní, je už vlastně neobnovitelná a nerozpoznatelná. Téměř pět tisíc let likvidace, povalyrijšťování a potlačování místní identity tak, aby mohla Valyrie Záliv otrokářů využívat jako zásobu otroků, zapříčinilo, že už nikdo nedá obraz starých Ghiskarců dohromady. Po zkáze Valyrie a získání nezávislosti se o to lidé ze zálivu pokusili. Začali se soustředit na svůj původ a dávné zvyky, oslavovat staré legendy a hrdiny. Ale byli schopní oživit jen útržky a některé tradice, často ještě regionálně překroucené.
Nicméně ti, kdo mají ke starým Ghiskarcům nejblíž, mají jantarovou kůži a husté, drátovité vlasy. Urození si je tupírují, olejují a kroutí do fantastických tvarů jako rohy, ostří nebo křídla. A ti nejvýš postavení nosí skládané tokary. Tedy obecně, protože každé místo tento zvyk pojalo po svém. V Astaporu si vlasy tvarují hlavně urození válečníci, aby vyvolávali strach, zatímco ostatní Astaporci si vlasy a vousy jen olejují. V Yunkai a Meereenu je naopak stylizují i „běžní“ bohatí, a to zase za pomoci hřebenů, vosku a horkého železa. A v Yunkai tento styl dovedli úplně nejdál, protože si styl dopřává každý, kdo může, byť je to nepraktické – třeba jejich přilby jsou dost vysoké, aby účes vydržel. Kromě toho si ghiskarské ženy rády malují nehty.
Co se týče regionálních variací oblečení, v Yunkai se nosí vyšívané lněné tuniky, žluté pláště s našitými měděnými destičkami, skládané suknice a sandály a místní šlechta nosí tokary, jimž přikládá svůj význam. Patrně odlišný než v Meereenu, tam si šlechtici oblékají tokary v barvách svých rodů – třeba Loraqové nosí fialové či indigové, Pahlové růžové a bílé. V každém případě je to ale úmyslně nepraktické oblečení. Nutí člověka držet si ho jednou rukou a chodit jen malými krůčky, aby předvedl, že nepotřebuje obě ruce a rychlou chůzi, protože nepotřebuje pracovat. Nebo vůbec chodit. Kdo si to může dovolit, nechává se vozit v palankýnech a nosit otroky v nosítkách.
Zajímavé mají i ostatní zvyky. Hojně konzumují kachní vejce, dušené chobotnice, hmyz jako kobylky, a psy, včetně psích plodů. K tomu rádi pijí meruňkové víno. A kdo hledá zábavu a nestačí mu ta, jaká je k nalezení všude jinde po světě – hostince, divadla, tržiště, nevěstince či místní zahrady a náměstí s ghiskarskou výzdobou, může vyrazit za dalším specifikem, do bojových jam vlastněných bohatými Ghiskarci všude kolem zálivu. Tam posílají bojovat své otrocké vojáky (nebo pro zábavu i nevojáky včetně dětí a divokých zvířat, čím brutálnější krveprolití, tím větší spektákl), nebo tam někdy bojují i svobodní a sehrávají představení o hrdinech Starého Ghisu.
Daenerys se sice během své vlády v Meereenu pokusila bojové jámy zavřít. Ovšem jde o tak masivně oblíbenou zábavu, že neměla šanci zabránit jejich znovuotevření. Ghiskarci milují drastickou podívanou a hry, mnoho zkušených bojovníků je mezi nimi celebritami vydělávajícími spoustu zlata, mnoho bojovníků, svobodných či ne, se chce bojů účastnit, a názor třídy otroků nucených nechat se v jamách masakrovat, v Ghisu nikoho nezajímá.
Dále k pokusu navázat na odkaz předků patří uctívání bohů Starého Ghisu, o nichž není zbytku světa příliš známo. Jsou jim zasvěcené pyramidové Chrámy milostí, kde žijí a slouží kněžky zvané Milosti (patrně jimi mohou být jen ženy, nebylo řečeno, zda existuje náboženská funkce i pro muže). Ty mají mnoho funkcí a rozlišují se podle barev jejich hávů.
Zelená milost je nejvyšší kněžka a každý chrám (každé město má pravděpodobně jeden) má nejspíš jednu. Modré milosti jsou léčitelky. Rudé chrámové prostitutky, které každou noc čekají v zahradách rozkoší, dokud si je nevybere muž. Bílé milosti jsou mladé urozené dívky, v Meereenu slouží Zelené milosti a mohlo by jít o její novicky a učnice. Dále existují Růžové milosti, doprovod Zelené milosti, Zlaté milosti a Fialové milosti, jejich úkol není znám. Možná se některé z nich obdobně jako tiché sestry v Západozemí starají o mrtvé, které Ghiskarci pohřbívají v kryptách pod zemí pod svými panstvími nebo v Chrámu milostí.
Jednoznačný návrat ke starým zvykům je pak i znak, jaký Ghiskarci dodnes používají. Staré impérium mělo ve znaku harpyji, ženu s tesáky, koženými křídly místo rukou, s nohama orla a ocasem štíra, s bleskem v pařátech. Po zkáze Valyrie si jednotlivá města tento znak přetvořila podle svého – například astaporská harpyje svírá řetěz s otevřenými okovy, yunkaiský bič a železný obojek. Také se podle znaku pojmenovala jedna meereenská teroristická skupina odhodlaná vést pokoutnou krvavou pouliční „válku“ proti Daenerys Targaryen, aby ji vypudila z oblasti – Synové harpyje. K tomu si předtím Synové harpyje obecně říkali ghiskarští šlechtici.
Mezi tyto Syny hrapyje, údajné potomky Starého impéria, patří například Naklozové a Ulhorové v Astaporu, Dhazakové, Galareové, Ghazeenové, Hazkarové, Kandaqové, Loraqové, Merreqové, Nagganové, Pahlové, Quazzarové, Reznakové, Rhazdarové, Uhlezové, Yherizanové a Zakhové z Meereenu nebo Ahlaqové, Erazové, Faezové, Myraqové, Qaggazové, Rhaeznové, Yunzakové a Zherzynové z Yunkai.
Další známý aspekt jejich starých zvyků je už jen ten, že krev prolitá v bojových jamách má být nejlepší oběť bohům, a svatební rituály. Před svatbou je v oblasti zvykem, aby příbuzné ženicha fyzicky prohlédly nevěstu a ujistily se o její plodnosti. Tři Milosti se u toho mají modlit. Poté ženy hodují na koláči, který nesmí ochutnat muži. A během svatby, jež probíhá v Chrámu Milostí (pokud jsou snoubenci dost bohatí), by měla nevěsta omýt ženichovi nohy na znamení, že se stane jeho služebnicí, ve zvláštních případech to může být naopak, na tom třeba v knize trvala Daenerys při své svatbě s Hizdahrem zo Loraq. K samotnému obřadu pak nevěsta obvykle nosí tokar z bílého hedvábí a rudý závoj a trvá klidně až čtyři hodiny, než novomanželé vyjdou ven svázaní na zápěstí a kotníku řetízkem ze žlutého zlata.
Naopak jazyk Ghiskarců už se nepodařilo obnovit ani regionálně. Původní ghiskarština je pozapomenutá a jejich současný jazyk vychází z vznešené valyrijštiny pozměněné místním nářečím na jejich vlastní formu „nízké“ valyrijštiny. Tu si vytvořila i všechna Svobodná města, ovšem tato se od nich liší mnohými ghiskarskými výrazy a písmem založeným na ghiskarských glyfech.
A nezbytné je zmínit ještě systém vlády. Jak fungovala vláda ve Starém impériu, se nedochovalo, nebo to minimálně nezjistili Západozemci. V knize si Hizdahr zo Loraq po svatbě s Daenerys a po jejím zmizení na Drogonovi akorát začal mimo jiné říkat Syn Ghisu a oktarchón Starého impéria, což může naznačovat, že ve Starém impériu vládl osmičlenný koncil, nebo osm správců pod jedním císařem. Pokud to není armádní titul a pokud vůbec pochází ze Starého impéria. Ale protože se říše nazývala impériem, měl by v jejím čele stát císař nebo podobný monarcha.
V současnosti má každé otrokářské město v čele nejbohatší a nejvlivnější otrokáře, kteří si říkají různě a vládnou jako zkorumpovaná, mazaná skupina. V Astaporu jsou to Dobří páni, v Yunkai Moudří páni a v Meereenu Velcí páni. Tedy byli, dokud tam systém nezničila Daenerys. Po jejím rozvratu otrokářství Yunkai, jak bylo zmíněno, zůstal v podstatě v rukou Moudrých pánů, ale v Astaporu a Meereenu došlo k velkým změnám. Po pádu Astaporu Daenerys nahradila vládu Dobrých pánů radou léčitele, učence a kněžího, které po jejím odchodu zabil bývalý otrok Cleon s tvrzením, že chtěli k moci dostat znovu Dobré pány, pak padl v bitvě s Yunkai a nahradil ho jeho vrah „Cleon II.“ A Velké pány Meereenu nahradila sama Daenerys se svou královninou radou.
Hospodářství
Veškerá osídlení v oblasti, alespoň od dobytí Valyrií a zkázy Valyrie, jsou odkázaná na obchod. Zemědělství už se tam moc provozovat nedá. Pořád lze chovat ovce, těžit měď, pěstovat olivy a hrozny na ne moc kvalitní víno, ale rozhodně to oblast neuživí. A co se týče obchodu, konkrétně na zámořský. Kvůli okolní poušti a neosídlenému sousedství Ghis se zbytkem světa udržuje především námořní styky. Přesto nejsou města v zálivu vůbec chudá, mají i svou měnu, minimálně v Meereenu se platí honory. Díky tak často zmiňované děsivé a odpudivé kultuře otrokářství.
Otrokáři tam cvičí otroky po generace, nyní už generace bez valyrijské nadvlády, a jsou v tom odborníci. Města v zálivu jsou místem, kam Dothrakové a korzáři z Baziliščích ostrovů prodávají zajatce a kde nakupuje zbytek světa – s výjimkou Západozemí a Braavosu, kde je otrokářství zcela zakázané. Otrokáři tak tvoří místní aristokracii a jsou na to velmi hrdí. Velcí páni rádi sní o veliké minulosti postavené na zádech otroků a bohatnou ze zápasů otroků v bojových jamách. Moudří páni si dávají záležet na co nejpohlednějších a nejvybranějších chlapcích a dívkách pro každé potěšení. Dobří páni, krutí rivalové při obchodu s dělníky, písaři, řemeslníky, učiteli a postelovými otroky, se spojují při jednání o obchodu s Neposkvrněnými, extrémně krutě cvičenými otrockými vojáky.
O nich také tvrdí, že jsou obnovenými legiemi Starého Ghisu, ale není to pravda. Vojáci v těchto legiích byli svobodní. Jinak se jim velmi podobají – vysoce disciplinované vojenské jednotky využívající způsob pochodu, kdy jsou muži seřazeni v těsné uzavřené synchronizované formaci tak blízko sobě, jak je to možné, aby mezi nimi nešlo proniknout, se štítem, třemi oštěpy a naprostou poslušností. Od dob Grazdana Velikého, který je prý sestavil, tak měli pověst neporazitelných, až do příchodu Valyrie s draky. Pak nezáleželo na tom, jak jsou vojáci vycvičení, ale jak hoří.
O další nástupce, železné legie, se pokouší ještě Nový Ghis, který se inspiroval i svobodou vojáků. Dává jim tříleté kontrakty a vlastní životy mimo armádu. Jenže ti vůbec nedosahují stejného výcviku a umu jako Neposkvrnění.
Tedy tak to všechno bývalo, než Daenerys ekonomiku v oblasti rozvrátila a osvobodila otroky v Astaporu, Yunkai (bohužel pouze dočasně, když město jinak neošetřila) a Meereenu. Tyto kroky prý zničily obchod s otroky i pro další města, která na něm závisela, jako Volantis a Qarth. To si ale nechtěli nechat otrokáři líbit za žádnou cenu, a aby dosáhla alespoň nějakého míru (byť také dočasného), souhlasila Daenerys, že otrokářství nakonec bude okamžitě zapovězené jen uvnitř Meereenu. Načež Yunkai začalo Meereen obléhat a vystavělo tržiště s otroky nedaleko meereenských hradeb.
Problémy s osvobozenými otroky přitom byly i uvnitř města. Protože v podstatě padla ekonomika, lidé neměli, jak se uživit. Lidé, kteří působili před svým osvobozením na relativně slušných místech, třeba jako učitelé, a po osvobození už nemohli s otrokáři zůstat, Daenerys prosili, aby se mohli znovu prodat. Což v knize povolila, v seriálu její svolení působilo spíše jako zavedení dočasných pracovních smluv.
A zatímco v knize situace zatím vůbec není vyřešená, v seriálu se jí nakonec podařilo zabít některé otrokáře a bylo naznačeno, že ostatní vyděsila natolik, že otrokářství v oblasti zaniklo. Co je nyní základem obživy místních, ale nebylo řečeno.
Foto: Fantasy Flight Games, HBO
