Zajetí sera Jamieho „Králokata“ Lannistera

Jelikož v epizodě 1×09 (Baelor) nebylo zveřejněno, jakým způsobem se podařilo Robbu Starkovi zajmout Jamieho „Králokata“ Lannistera, vybral jsem pro ty, které to zajímá a neměli možnost číst knižní předlohu, pár odstavců, zabývajících se touto častí příběhu.

Následující odstavce knihy popisují boj z pohledu Catelyn Stark, kde armáda seveřanů vedena Robbem Starkem zaútočila na nic netušící síly Jamieho Lannistera…

Šedý vlk zvedl hlavu a zavyl.

Ten zvuk jako by proběhl rovnou skrze Catelyn. Zjistila, že se celá chvěje. Byl to strašlivý zvuk, děsivý, a přesto v něm zaznívala také hudba. Na vteřinu cítila něco jako lítost za Lannistery tam dole. Takže takhle zní smrt, pomyslela si.

***

Šeptající les jako by vydechl z plných plic, když lukostřelci, které Robb ukryl ve větvích stromů, vypustili svoje šípy a noc explodovala výkřiky mužů a koní. Všude kolem ní jezdci zvedali svá kopí a hlína a listí, které maskovaly kruté hroty, odpadly, aby odkryly lesk nabroušené oceli. „Za Zimohrad!“ slyšela Robba vykřiknout, když šípy vzdychly znovu. Klusem od ní odjel, v čele mužů, s nimiž zamířil dolů po svahu.

Catelyn seděla na svém koni, s Halem Mollenem a svou stráží kolem sebe. Čekala, tak jako předtím čekávala na Brandona a Neda a svého otce. Byla vysoko na pahorku a stromy zakrývaly většinu toho, co se odehrávalo dole pod ní. Okamžik úderu srdce, dva, tři a najednou měla pocit, jako by ona a její strážní byli v lese sami. Zbytek mužů se rozpustil v zeleni pod nimi.

Když pak bylo po všem, nemohla říci, že by bitvu viděla. Přesto ji slyšela a údolí se rozléhalo ozvěnami. Praskot zlomeného kopí, třeskot mečů zkřížených přes sebe, výkřiky „Za Lannistery!“ a „Za Zimohrad!“ a „Za Tullye! a „Za Řekotočí a za Tullye!“ Když si uvědomila, že víc už toho neuvidí, zavřela oči a naslouchala. Bitva kolem ní ožila svým vlastním životem. Slyšela dusot kopyt, podkovy šplouchající v mělké vodě, dutý zvuk mečů dopadajících na dubové štíty a skřípění oceli o ocel, svištění šípů, dunění bubnů, zděšené ržání tisíce koní. Muži nadávali, kleli, prosili o milost a dostávali ji (nebo ne) a žili (nebo umírali). Pahorky jako by si hrály na podivnou hru se zvuky. Jednou slyšela Robbův hlas, tak jasně, jako by stál po jejím boku, volající: „Ke mně! Ke mně!“ A slyšela jeho zlovlka, cenícího zuby a vrčícího, a scvaknutí jeho dlouhých zubů a trhání masa a výkřiky hrůzy a bolesti od muže i jeho koně. Byl tam jenom jeden vlk? Bylo to těžké říci. Postupně zvuků ubývalo a slábly, dokud nakonec nebyl slyšet jenom vlk. Když se na východě začalo rozednívat, Šedý vlk začal znovu výt.

Robb se k ní vrátil na jiném koni, na grošovaném valachovi místo na hnědém oři, na kterém odjel do údolí. Vlčí hlava na jeho štítu byla napolo rozseknutá vpůli a v dubu byly vidět vysekané jizvy surového dřeva, ale zdálo se, že Robb sám je nezraněn. Když však přijel blíž, Catelyn viděla, že jeho železná rukavice a rukáv jeho kabátce jsou tmavé krví. „Ty jsi zraněn,“ hlesla. Robb zvedl ruku, rozevřel a sevřel prsty. „Ne,“ řekl. „To je… možná Torrhenova krev nebo…“ Zavrtěl hlavou. „Já nevím.“ Vzhůru po svahu jej následoval dav mužů, špinavých, s promačkanou zbrojí, ale s úsměvy na tvářích, s Theonem a Velkým Jonem v čele. Mezi sebou táhli sera Jaimeho Lannistera. Smýkli jím na zem před jejího koně. „Králokat,“ oznámil Hal zcela zbytečně.

Lannister zvedl hlavu. „Lady Stark,“ řekl, klečící na zemi. Po tváři mu stékala krev z rány na lebce, ale bledé světlo svítání vrátilo lesk zlata do jeho vlasů. „Nabídl bych ti svůj meč, ale zdá se, že jsem si ho někam založil,“

„Nikdo nemůže Lannistera vinit za jeho udatnost,“ řekl Glover. „Když viděl, že je ztracen, shromáždil svoje vojáky a probojovával si cestu vzhůru po svahu, v naději, že se dostane k Robbovi a zabije ho. Téměř se mu to podařilo.“ „Ten svůj meč si založil do krku Eddarda Karstarka, poté, co Torrhenovi usekl ruku a Darynu Hornwoodovi rozsekl lebku,“ řekl Robb. „Po celou tu dobu řval moje jméno. Kdyby se nepokusili zastavit ho -“ „- měla bych nyní žal místo lorda Karstarka,“ řekla Catelyn.