Trilogie Pán Prstenů a Hobit nejsou jedinými knižními příběhy, které vycházejí ze světa Středozemě. Krom epického veledíla Sillmarilion, které popisuje historický vývoj tohoto světa a řady menších Tolkienových prací, se totiž ve spárech žíznivých fanoušků minulý rok objevila úplně nová kniha – Húrinovy děti.
Originální název: The Children of Húrin
Autoři: Christopher Tolkien, J. R. R. Tolkien
Datum vydání: 2007 UK/ČR
Překlad: Stanislava Pošustová-Menšíková
Počet stran: 320
Naše hodnocení:
Příběh (často označován za vůbec nejtragičtější ze světa Středozemě) se odehrává v Prvním věku, což byla temná doba, ve které elfové a lidé začali podléhat zničujícímu tlaku Temného pána Morgotha. Kniha je díky tomu hodně depresivní a některé momenty pak působí obzvlášť krutě. Oproti hrůzám, které Húrin a jeho děti Túrin a Nienor v průběhu knihy zažijí, působí zuřivý hon Saurona za Společenstvem zobrazený v Pánovi prstenů jako pouhý odvar.
Už samotný začátek knihy se jeví jako přesně mířená rána pod pás. Hrdinní elfové a lidé se na prvních stránkách díla střetávají s Morgothem v obrovské bitvě. Ta však končí katastrofou a síly dobra jsou nepřítelem naprosto rozprášeny. Události se pak pro její tragický dopad a mnohé ztráty na straně elfů a lidí začne říkat „Bitva nespočetných slz“. Důsledky prohry byly strašné – Morgoth měl takřka neomezený přístup ke všem (nechráněným) městům elfů i lidí a jeho skřeti, draci, zlí lidé a další hrůzní tvorové tak mohli beztrestně plenit a ničit Středozemi.
Právě v Bitvě nespočetných slz bojoval Húrin a jeho bratr Huor. Byli jedni z mála lidí, kteří se postavili na stranu elfů a nepodlehli zlovolnému vábení Morgotha. Huor byl v bitvě zabit a Húrina zajali skřeti. Právě akt Húrinova uvěznění v Horách útlaku se ukáže být stěžejním bodem celého příběhu. Hlavním hrdinou knihy je totiž Túrin Turambar, syn Húrina. Jeho příběh sledujeme už od dětství, kdy jako mladý chlapec vidí, jak je jeho domov (krátce po Bitvě nespočetných slz) zabrán zlými lidmi z východu. Ve chvíli, kdy je jasné, že by Východňané Túrina kvůli jeho otci zabili (samotný Húrin v téže době statečně odolává Morgothovu mučení), pošle jej jeho matka Morwen k elfským přátelům do Doriathu. V tomto překrásném městě pak Túrin nalézá útočiště u dvoru krále Thingola.
Túrin se svým chováním jasně vymyká představě dokonalého hrdiny, jakými jsou v ostatních Tolkienových dílech například Aragorn nebo Beren. Mladík je zpočátku pyšný, vzpurný a neumí uznat chybu. A i když kvůli němu umírají lidé a celá města padají do rukou nepřátel, Túrin stále trvá na svém. I tak se však jedná o charismatickou postavu, kterou si dozajista oblíbíte, a až do samotného konce tohoto výjimečného dramatu jí budete držet palce. Pocit sounáležitosti s Túrinem pak ještě více umocní zjištění, že za neštěstí, která na své cestě zažívá, nemůže, ale jsou strašným důsledkem Morgothova prokletí. Když se totiž Temnému pánu nepodařilo Húrina zlomit, vynesl nad ním kletbu:
Na všechny, které miluješ, má myšlenka dolehne jako mrak Sudby a přivede je do tmy a zoufalství. Kamkoli půjdou, vyvstane zlo. Kdykoli promluví, jejich slova poskytnou špatnou radu. Cokoli učiní, obrátí se proti nim. Zemřou bez naděje, proklínajíce život i smrt.
Morgothova slova zapříčinila, že všechno, co Túrin a Nienor udělali, bylo v neprospěch jak jich samotných, tak i jejich přátel. Zkázonosnost prokletí pak – více než jakýkoli jiný – vystihuje příběh o zničení elfského města Norgothrond: Když Túrin se svým přítelem Gwindorem (veteránem z Bitvy nespočetných slz, který uprchl z Morgothova zajetí) dorazí do Norgothrondu, Túrin přesvědčí zdejšího krále Oredhatha, aby se přestal společně se svým lidem skrývat a postavil most, čímž by se otevřel okolnímu světu. Král na jeho radu nakonec přistoupí a rozhodne se vystoupit proti Morgothovi v otevřené válce. Norgothrond je však takřka okamžitě napaden drakem Glaurungem a jeho skřetí armádou. Při krvavém dobývání města umírá král Oredhath, Gwindor i králova dcera Finduilas. Túrin samotný sice přežívá, ale s vědomím, že zkázu města i smrt mnoha svých přátel zavinil on…
Túrinův fantastický závod s osudem, bez naděje na úspěch, plný tragických ztrát, míjení se a životních proher, je strhující a mezi fantasy literaturou – navzdory svému stáří – patří mezi nejlepší počiny (nejen) posledních let. Obzvlášť závěrečné dějství Túrinova příběhu, popisující hrdinovo velkolepé tažení za pomstou, se čte doslova jedním dechem. Celý příběh je opředen velikou dávkou emocí, z nichž převládá smutek, beznaděj a zoufalství, které Túrina pomalu pohlcuje. Kniha je velice dojemná a mnohé z tragických momentů ze své paměti určitě jen tak nedostanete (pro příklad jmenujme alespoň smrt Túrinova elfského přítele Belega).
Dostáváme se k závěrečnému shrnutí a zároveň k nepříjemné povinnosti každého, který se rozhodl o Húrinových dětech napsat nějaký shrnující článek. A to totiž k přiznání, že navzdory výše uvedeným superlativům se nejedná o knihu, které by dosahovala stejné úrovně jako Pán prstenů nebo „pohádkový“ Hobit. Důvodů je několik. Nejdůležitější je samozřejmě ten, že samotný mistr J.R.R. Tolkien je už několik desetiletí po smrti a zpracování jeho syna Christophera proto nemůže být zcela podle jeho představ. Druhý důvod je pak ten, že i když je příběh o Húrinovi a jeho rodině velice zajímavý, délka a rozpracovanost, v jaké Tolkien dílo zanechal, se pro samostatné knižní vydání moc nehodí (o něco kratší verze Húroninových dětí v Silmarilionu příběhu sluší daleko více).
Některé pasáže příběhu totiž jakoby chybějí, jiné jsou pak pouze stroze zmíněny v několika větách. A právě tento fakt značně ovlivňuje celkový vyznění knihy. Tolkien „Húrina“ psal jako epickou baladu s prvky z prastarých anglosaských zkazek o neochvějném hrdinství a síle vytrvalosti. To se mu povedlo a Húrinovy děti jsou (v dnešní době laciné fantasy bez originálního nápadu) nádhernou knihou, přesto však nedosahují kvality předchozích Tolkienových děl, a to zejména proto, že je samotný Tolkien nemohl dokončit.
