Pán prstenů: Dvě věže (2002)

Rok se s rokem sešel a po Společenstvu Prstenu přichází prostřední díl z trilogie Pán prstenů s názvem Dvě věže. Dychtivé očekávání, jak si novozélandský režisér Peter Jackson poradil s „nezfilmovatelným“ románem J.R.R. Tolkiena je za námi, teď přichází neméně důležitá část – doufat, zda Jackson udrží vysoko nastavenou laťku a dokáže opět ohromit.

Originální název:
The Lord of the Rings: The Two Towers
Premiéra: 10. 12. 2001 UK/10. 1. 2002 ČR
Režie: Peter Jackson
Scénář: Fran Walsh, Philippa Boyens, Stephen Sinclair a Peter Jackson
Hudba: Howard Shore
Hrají: Elijah Wood, Ian McKellen, Viggo Mortensen, Sean Astin, Liv Tyler, Billy Boyd, John Rhys-Davies, Dominic Monaghan, Christopher Lee, Miranda Otto, Brad Dourif, Orlando Bloom, Cate Blanchett, Karl Urban, Bernard Hill, Andy Serkis, …
Stopáž: 179 minut (prodloužená verze 223 min)
Naše hodnocení: 100 %

Dvě věže začínají přesně tam, kde Společenstvo Prstenu skončilo. Pouze v krátkém prologu se vrátíme zpět do temné Morie, kde Gandalf po souboji s netvorem Balrogem padl do stínu. Spektakulární akčně hororová expozice je na hony vzdálena melancholickému tempu Společenstva, a dává tušit, kterým směrem se pokračování bude ubírat. Ano, Dvě věže jsou akčnější, temnější, propracovanější a obsáhlejší než první díl. Zároveň se od samého začátku počítá s minimálně základními znalostmi předchozích událostí, protože záplava nových postav, lokalit a dějových linií může knihou nedotčené uvrhnout do nemalého zmatku.

Devítičlenné Společenstvo, jehož úkolem bylo odnést Jeden Prsten, nástroj mocného Saurona k ovládnutí všeho živého ve Středozemi, se rozpadlo. Zatímco hobité Frodo a Sam pokračují sami v cestě do Mordoru, k Hoře osudu, jedinému místu, kde může být Prsten zničen, Aragorn, elf Legolas a trpaslík Gimli pronásledují skřetí tlupu, která unesla další dva hobity, Smíška a Pipina. Díky rozporům uvnitř tlupy a následnému útoku zvenčí se podaří Smíškovi a Pipinovi utéct a v temném lese Fangornu se spřátelit s entem (chodícím a mluvícím stromem) Stromovousem.

Aragorn, Legolas a Gimli se setkávají s navrátivším Gandalfem a společně cestují za králem Rohanu Theodénem, aby ho varovali před blížícím se útokem Sarumana a jeho armády. Na druhém konci Středozemě se zase musí bránit gondorské království před Sauronovými výpady, do prvních šarvátek se na čas připojí Frodo, Sam a jejich nedobrovolný spojenec Glum. Středozemě vstupuje do války, svobodné národy jsou zatlačovány do kleští a schyluje se k rozhodující bit­vě…

Úplného vyvrcholení celé této války se dočkáme až v třetím dílu, nazvaném Návrat krále (premiéra opět za rok), ve Dvou věžích budeme svědky formování obou armád a počínajících bitev, z nichž ta první – u Helmova žlebu, už sama o sobě představuje jednu z nejrozsáhlejších bitev jaká se kdy na filmovém plátně odehrála – včetně přípravy i dohry zabere celou závěrečnou třetinu (tříhodinového) fil­mu.

Dvě věže ale nejsou jen předehrou k závěrečnému zúčtování. Je to především předěl, kde se jednotlivé postavy více rozvíjejí a získávají na hloubce. To, co Jackson nestačil (ani nemohl) v prvním dílu, rozvíjí zde. Frodo se dostává pod zhoubnou moc Prstenu, Aragorn balancuje mezi zakázanou lásku Arwen a nárokem na královský trůn a všechny spojuje strach z rostoucí moci Saurona. Už to nejsou jen čarokrásné oživlé kresby, ale propracovaný příběh kladoucí si zcela vážné otázky o zlu a boje proti němu.

Některé proslovy jsou však zbytečně samoúčelné a sklouzávají k nechtěnému patosu. Jackson si však včas uvědomuje, že netočí náročné psychologické drama, ale fantasy film a rychle změní lokaci či občas proloží dramatickou scénu malým vtípkem, kterým nenápadně pomrkává na zasvěceného diváka (především pomocí Gimliho). Přesto tento vážný tón u podobného filmu udivuje a zároveň potvrzuje pravdu, se kterou se zatím někteří nesmířili – Pán prstenů není bezstarostný film pro děti (viz. Harry Potter), ale vytříbená fantasy podívaná pro odrostlejší publikum.

Největším magnetem zůstává vizuální stránka filmu. Úžasné scenérie, působivá hudba, velkorysá výprava, Jackson má opravdu silné zbraně k tomu, aby vytvořil mohutnou heroickou podívanou. A trilogie čím dál tím více získává jeho nezaměnitelný rukopis. Dvě věže jsou temné, skoro až hororové, s několika výraznými jacksonovskými detaily jako jsou třeba uřezané hlavy napíchnuté na kůl. Zběsilé tempo a několik paralelních linií ostře kontrastuje s jednoduchým putováním Společenstva v prvním díle.

Podobně jako některé jiné „dvojky“ slavných filmů (Hvězdné války, Indiana Jones), i Pán prstenů ve své prostřední části dospívá. Nelze upřímně říct, jestli jsou Dvě věže lepší nebo horší než Společenstvo. Prostě jsou jiné.

Klidná atmosféra na vás dýchne pouze v případě enta Stromovouse, téměř pohádkové postavy z lesa Fangornu. Nejvíc pozornosti však na sebe upoutá stejně kompletně digitální Glum. Oč méně se ho snažil Peter Jackson v prvním díle ukázat, o to více prostoru mu dává ve filmu druhém. Glum je po technické stránce výborně animován – pohyby i textury jsou v 99 % jak kdyby byly skutečné. Bezpochyby dosud nejlépe počítačem vytvořená postava.

Ačkoli se počet hlavních postav zvýšil téměř na dvojnásobek, mezi herci oblíbeného hrdinu nehledejte. Prim totiž hraje Středozemě – nový svět s vlastní mytologií, který Tolkien téměř celý svůj život vytvářel. Není pochyb, že převést celou její působivost na filmový pás omezený pár hodinami, je holá nemožnost. Přestože se Jacksonovi podařilo na plátno převést pouze část tohoto kouzla, může být spokojen. Charaktery hlavních hrdinů se prohlubují, události zaplňují prázdna místa v historii a svět Středozemě se před vámi rozšiřuje každou minutou.

Ve spojení s nádhernými exteriéry Nového Zélandu, které jsou využity na své maximum a ve většině případů úspěšně doplněny digitálními triky, tak rozpoutává obrovské vizuální hody, připomínající vysněnou noční návštěvu v cukrárně. Ochutnáte všechno, o čem jste kdy snili, ale nakonec se budete cítit přejedeni a někomu se dokonce může udělat i špatně.

Přesto lze upřímně říci, že se Peter Jackson úspěšně poučil z těch nemálo chyb, které mu byly ve Společenstvu Prstenu vytýkány. Dvě věže nejsou otrockým přepisem postrádající racionální odstup, je to monumentální dílo žijící svým vlastním životem v nově vytvořeném světě. Pokud by J.R.R. Tolkien žil a uměl kromě psaní i točit filmy, nemohl by to zvládnout lépe. A navíc by určitě nepřipustil, aby tak velkolepou fantasy, jakou Dvě věže jsou, uzavíral tak nemožný a uši trhající song. Ale jak praví klasika – nikdo není dokonalý.