Recenze

Recenze

13.12.2012 6:00


Dlouho očekávaný snímek režiséra Petera Jacksona s názvem Hobit: Neočekávaná cesta si před pár hodinami konečně oficiálně odbyl svou českou premiéru. Je tedy nejvyšší čas, podívat se mu trochu na zoubek. Jak moc to ale bude doopravdy bolet?


Filmový rok 2012 byl spojen s obrovskou mírou diváckého očekávání. Byli tu Avengers, první marvelácká týmovka spojující superhrdinské reky z jednotlivých jejich samostatných filmů. Prometheus, návrat režiséra Ridleyho Scotta do světa Vetřelce po třiatřiceti letech. A nakonec Temný rytíř povstal, epické završení oslavované trilogie Christophera Nolana o Batmanovi. Ani jeden z těchto filmů však ve svých očekáváních zároveň stále nedokázal předčít premiéru snímku, který si pro nás rok 2012 nechal až úplně nakonec. A sice prvního Hobita režiséra Petera Jacksona s podtitulem Neočekávaná cesta.

Každé očekávání s sebou ale logicky nese i strach z jeho nenaplnění. Onen temný mrak nejistoty vznášející se nad možností, že by Jackson, devět let od završení své fantastické a v jedné větě prakticky nepopsatelné trilogie Pán prstenů, mohl své fanoušky zklamat. Drtivá většina takovýchto nadšenců však od Jacksona přesto neočekává dalšího Pána prstenů, jak by se na první pohled mohlo zdát (a ti co ano, velmi rychle narazí), a bylo by proto nefér upírat jim tu skutečnost, že tato naprostá převaha fanoušků filmového (notabene knižního) Pána prstenů chápe rozdíl mezi touto epickou trilogií a podstatně jednodušším, kratším a celkově pohádkovějším Hobitem.


Otázku „dokáže Jackson totéž co před deseti lety“ tak v očích fanoušků nahradily otázky jiné. Otázky, které se začaly utvářet v momentě, kdy Peter Jackson ohlásil Hobita ne jako dvojfilm, nýbrž jako celou trilogii. Otázky typu: „Jak lze vůbec knihu, kratší než kterákoliv část Pána prstenů, natáhnout hned na tři filmy?“, „Jak chce Jackson takový trojdílný pohádkový výlet do Středozemě vůbec pojmout?“ a především: „Budou pak tyto filmy ještě vůbec o něčem?“

Odpovědi na tyto otázky vám začnou docházet už zhruba v polovině Neočekávané cesty. Adaptace Tolkienovy pohádkové knihy je zde totiž „pouze“ jedním z několika motivů, které Jacksona a všechny kolem něj k zrealizování tohoto projektu zjevně dohnaly. Neočekávaná cesta velmi často velmi přesně cituje svou knižní předlohu. Velmi často však dělá i přesný opak a ohýbá přitom základy Tolkienova původního příběhu, čímž vzniknou nové cestičky k jejím vlastním motivům a záměrům.

Jackson jakoby si uvědomil, že Hobit je jeho poslední pořádná šance návratu do filmové Středozemě, a rozhodl se ho tak ještě o to prodloužit a nacpat do něj všechno, co do „své“ Středozemě kdy jen nacpat chtěl. Můžete si to vyložit i jako čistě bezduchou honbu za penězi, jestli ale svou oddanost a úctu k Tolkienově práci kdy někdo skutečně v praxi dokázal a obhájil, tak právě Peter Jackson.

Jacksonova filmová neočekávaná cesta se tak dělí vesměs na tři rozcestí. Na adaptaci Tolkienovy knihy, na odvyprávění co možná nejvíce dosud neodvyprávěných vedlejších příběhů z různých historických bodů Středozemě, od flashbacků rýsující charaktery hlavních postav až po celou jednu dějovou linii nenápadně fungující jako předehra k Pánovi prstenů, a na obrovský pocit nostalgie. Ten pocit, když opět uvidíte Dno pytle, Roklinku, Froda nebo Elronda. Ten pocit, když se znovu ocitnete na Větrově, přestože s jeho funkcí ve Společenstvu prstenu zde nemá absolutně nic společného. A i ten pocit, který vám říká, že ten voiceoverem doprovázený příběh o hrdinovi, který uprostřed bitevní vřavy skolí mocného soka, jenž právě zabil jeho otce, už jste prostě někde viděli.

A ano. V určitých momentech se tenhle patlanec motivů může zdát už trochu moc přitažený za vlasy, když se nepolevující akce střídající akci začne měnit v až moc zběsilou horskou dráhu, nebo když si film naopak dělá odbočky v už existujících odbočkách, které by se v kontextu Pána prstenů nedostaly už ani na tu speciální rozšířenou DVD edici. Možná proto první Hobit nevyzní tak elegantně, uceleně a majestátně jako jeho předchůdci, já ale pořád chci víc.

Chci víc Martina Freemana, který jako Bilbo Pytlík podal ten nejlepší herecký výkon letošního roku. Chci víc Iana McKellena, který jakoby ze své role Gandalfa nikdy nevystoupil. A chci víc té dokonale sehrané bandy trpaslíků… Je vlastně až zarážející, že i přesto, jak často se první Hobit o kult Pána prstenů opírá, dokázal ve výsledku nabídnout skutečně něco, co vás nenutí tyhle dva světy vůbec srovnávat. A že kvůli modernímu 3D a revoluční dvojnásobné snímkové frekvenci (kterým jsem se při prvním zhlédnutí naštěstí vyhnul a vyhýbat se jim mohu i nadále) kamera často hýří všemi barvami LSD, to už se upřímně opravdu dá nějak přežít.

Když jsem prostě dokoukal prvního Hobita, nepřepadla mě melancholická touha pustit si znova Pána prstenů. Přepadlo mě nezadržitelné nutkání vidět dalšího Hobita. A to, myslím, mluví za vše.

Hodnocení: 80 %


Jít na Hobbit | Jít na Edna


Chceš taky něco napsat? Registruj se nebo se přihlaš!