House of Cards potřetí: Odvážný krok jiným směrem, který se vyplatil

Co přinesla třetí série House of Cards? Přečtěte si zhodnocení aktuální série a srovnání toho, co se povedlo, a také toho, co se nepovedlo. Upozorňujeme na možné spoilery a doporučujeme článek přečíst až po zhlédnutí celé řady.

Málokterý seriálový návrat lidé letos vyhlíželi dychtivěji než třetí sérii House of Cards. Někteří se na datum premiéry 27. února 2015 těšili tak, že o něm mluvili jako o „druhých Vánocích“ a někteří si prostě na celý víkend vyhradili dovolenou, aby nových třináct epizod viděli co nejdříve. Jenže když zhlédli závěr celé série, nemohli se v mnoha případech zbavit pocitu zklamání.

Třetí série House of Cards ze všech tří doposud natočených vzbuzuje největší množství rozporuplných emocí. Rozdělila diváky na dva velké tábory. Jeden jí vyčítá, že ani zdaleka nedosáhla laťky předchozích dvou řad, ten druhý ji zase naopak má ještě radši.

Je nutné říct, že ani jednomu táboru se nedá nic vyčítat. Pokud zklamaní fanoušci tvrdí, že třetí rok s Frankem Underwoodem už neměl šťávu, je jejich kritika naprosto opodstatněná a oprávněná. Třetí série House of Cards je totiž od předchozích dvou zcela odlišná. A takovýto posun se ne každému může líbit.

Lidský prezident

Frank Underwood je prezident Spojených států. Do křesla v Oválné pracovně se dostal díky své vypočítavosti, podlosti a cílevědomosti. Blafoval, podváděl, vydíral i zabíjel. A najednou zjišťuje, že jako nikým nevolený prezident ztrácí podporu všech. Američanů, kolegů i své vlastní strany.

V prvních dvou řadách jsme sledovali, jak se ambiciózní politik neštítí ničeho, aby dosáhnul svého cíle. To, co diváci milovali, byla Frankova schopnost s lidmi totálně vyjebat (vhodnější výraz mě skutečně nenapadá), jeho schopnost jít po všech jako žralok po krvi. To ale náhle v třetí řadě chybí. Frank je u moci a jediné, oč mu jde, je se tohoto pomyslného žezla udržet. Jeho kousky jsou teď jen poloviční ve srovnání s tím, jakých podlostí se dopouštěl dřív.

Jako prezident ale nemůže dělat věci, které dělal dřív. Je příliš na očích a je jeho povinností být vidět a promlouvat k lidem. Z chladného sociopata se postupně stává člověk, jak ostatně říká i v prvním díle třetí série, když navštěvuje hrob svého otce:

Kdybych nemusel, nejel bych sem. Tohle teď ale musím dělat. Vypadám pak lidštěji, což je u prezidenta trochu potřeba.

Jak epizody a čas postupují, z Franka se chtě nechtě skutečně mnohem více stává člověk s pocity. Je zdrcený, když zjistí, že přichází o podporu, zasáhne ho vztek vojáka, který mu vyčítá jeho neschopnost, a přichází o své věrné. Dřív se nepohodlných lidí musel zbavovat sám. Ti od něj teď ale sami odchází.

Frank také přestává mluvit do kamery, vyměňuje střílečky za logické hry, a jeho linka pozbývá všechny ty „WTF? momenty“, které nabídly první dvě řady (nikdo neumírá v metru, nikdo si neužívá sex ve třech a podobně). Napadá mě trochu podobné srovnání se seriálem Dexter – všichni ho milovali, když byl chladným vrahem prvních sérií. Jenže čím víc se polidšťuje, tím víc přestávají jeho akce dávat smysl, začíná se chovat amatérsky a chybuje. Není dokonalým mužem, je hnaný emocemi, které ničí jeho bezchybnou logiku.

První dáma hraje prim

To samé platí i u Claire Underwoodové. Frankova manželka je sice stále stejně ambiciózní a chladná, jenže si stále více uvědomuje, že to, jak vládnou Americe, není správné. Claire více než kdy dřív zpochybňuje Frankovy kroky a nedokáže unést činy, které mají oba (ne)přímo na svědomí. Přerod postavy Claire je navíc vůbec nejlepší věc celé třetí řady. Dostává se mnohem více do popředí a herečka Robin Wright mnohdy svým výkonem předčí i Kevina Spaceyho, který se stále snaží zůstat v jedné, tvrdé poloze vůdce, kterého navenek nemůže nic rozhodit.

Tvůrce seriálu Beau Willimon se pokusil k třetí sérii přistoupit úplně jinak. Vyměnil důraz na politické čachry za důraz na vztah dvou hlavních postav. Vypráví příběh Franka a Claire, ústy a perem spisovatele Toma Yatese objasňuje jejich minulost, a vše staví na komplikovaném manželství dvou lidí, kteří touží po moci a uznání. V polovině série tak najednou pochopíte, že tady nejde o to, zda se Frankovi podaří prosadit své programy, nebo zda se udrží v prezidentském křesle. Mnohem více vás najednou zajímá, jak dlouho a zda vůbec spolu dva manželé vydrží.

Polidštění seriálu, jeho důraz na emoce je právě to, co je na třetí sérii skvělé. Nemůžu se opět vyhnout dalšímu přirovnání, které mě napadá, a to se seriálem True Detective. I v něm půl série přemýšlíte nad záhadným případem, který dvě hlavní postavy řeší, ale v druhé polovině jste mnohem napjatější, jak se bude vyvíjet vztah dvou protagonistů a vyřešení případu se odsouvá stranou. A přesně toho chtěl i Willimon dosáhnout u House of Cards, jak řekl i v rozhovoru pro Indiewire:

Jádrem příběhu bylo vždy manželství Underwoodových. Tečka. (…) Chtěli jsme prozkoumat jejich emociální pouť, proto jsme ubrali politických intrik a machinací a více zatlačili na citovou stránku postav. (…) Mnohým divákům pravděpodobně chybí to nezranitelné dynamické duo, které měli rádi, a chtěli vidět více tahů po šachovnici a méně emočního dramatu.

A právě tento fakt je zároveň tím problémem, který většina fanoušků s třetí sérií má. Chtěli, aby se vše neslo v podobném duchu jako dřív. Jenže nenese. Najednou se totiž můžou s hlavním hrdinou ztotožnit. Už to není nezranitelný polobůh bez morálky. Už to není chladná žena, která jakákoliv úskalí dokáže hodit za hlavu mávnutím ruky. Najednou se z nich stávají dva zranitelní lidé, které dohání pochyby a jejich minulost. Vyšplhali na vrcholek hory, ale zjistili, jak je těžké se na něm udržet.

Sázka na vedlejší postavy

Třetí série navíc mnohem více než kdy dřív rozmotává příběhy vedlejších postav. Zejména Dougův příběh je opravdu skvělý a jeho finálové rozuzlení opravdu drásá nervy. Zjišťujeme, jaký je Doug opravdu člověk a dozvídáme se také víc o jeho rodině. Přesto o něm však stále nevíme tolik, kolik bychom chtěli (ano, jeho bratr nám sice prozradí, že mu vadí ponožky rozházené po podlaze, ale nemáme nejmenší tušení, proč si stříká bourbon do pusy injekční stříkačkou).

Podobně jsou na tom i Remy a Jackie, dva důležití Frankovi pěšáci, kteří zjišťují, že nejsou schopni zdaleka všeho jako jejich šéf. Zejména Jackie dostává prostor pro svůj osobní život. Jenže toho prostoru není tolik, abychom dovedli ještě lépe pochopit její poslední kroky.

Tato nedotaženost je ještě horší u novinářů. Zoe Barnesovou totiž ještě nikdo nedokázal nahradit. Na scénu přichází nová generace reportérů. První ambiciózní hvězdu ale nechá Frank po pár dílech odstavit, jen aby mohla přijít novinářka Kate Baldwinová – ze stejných novin, jen s více drsňáckými řečmi. Baldwinová se sice snaží a má ambice vkročit do šlépějí Barnesové, jenže její příběh je tak strašně plochý a nezajímavý, že je velice těžké si k ní vybudovat jakýkoliv vztah. Frank tak ani v této řadě nedostal žádného dobrého novinářského oponenta, ostatně ani politického (Heather Dunbarová měla skutečně víc štěstí než vlastních schopností), čemuž lze jen těžko věřit.

Naopak dobrým nováčkem je již zmíněný spisovatel Tom Yates, z jehož společné scény s Underwoodovými si divák vždy vezme mnoho, a právě díky němu si hlavní hrdinové sahají do svědomí – reflektuje jim ho totiž tak, jak si to sami nikdy nepřáli.

Práce s vedlejšími postavami byla rozhodně dobrým tahem, nicméně stále nedotaženým. Chybějící oponenti, novináři bez koulí (nemyšleno anatomicky) nebo do zapomnění uvržený velitel ochranky Meechum. Místo toho se o divákovo srdce uchází stále noví a noví lidé, jejichž jména si už ani nemůžete zapamatovat, a vlastně ani netušíte, co byli zač, protože se střídají jako barvy na semaforu.

Politicky aktuální

Dalším zajímavým aspektem třetí série je zapojení skutečných politických problémů. Už tu neřešíme smyšlené školské reformy a jakési nicneříkající minoritní zákony, ale dostáváme se na pole diplomacie Spojených států a Ruska. V seriálu se objevuje zpodobnění ruského prezidenta Vladimira Putina a dokonce i opravdové postavy opravdového světa – kapela Pussy Riot, která je známá, že Putina kritizuje.

I to je další z úskalí, kteří nemusí diváci lehce překonat. Seriál jednak přestal fungovat jako fikční prostředí, o kterém si lidé můžou myslet, že je skvělým zrcadlem skutečnosti, ale naprosto bez skrupulí tuto skutečnost přijal za svou. Ruský prezident Viktor Petrov nejenomže vypadá jako Putin a má stejné iniciály jako Putin, ale také řeší velice podobné problémy. A tím největším je podle všeho jeho postoj k homosexuálům.

Z House of Cards se v ten moment stal na několik dílů nositel sdělení a vyjádření nesouhlasu s ruskou politikou. Navíc podtržený přítomností Pussy Riot, které Petrova v seriálu odsoudí, a mimo seriál přistoupí i na Willimonův návrh natočit kritický videoklip, který uvedou v titulkové sekvenci na konci třetí epizody. A je opět zajímavé sledovat reakce fanoušků. Jednu stranu těší, že se House of Cards pouští do boje proti antihomosexuálním přístupům Ruska, druhou stranu zase rozčiluje, že z fikce se stává realita, a spolčení tvůrců seriálu s Pussy Riot je pobuřuje.

Konec seriálu?

Třetí série House of Cards má rozhodně své nepopiratelné chyby. I přes ně je ale tou nejlepší sérií, jaká doposud vznikla. Odvaha vykročit jiným směrem se vyplatila. Kdybyste se na první dvě řady měli dívat s vědomím, že sledujete „politické drama, které je ve skutečnosti méně o politice a více o zamotaném manželství dvou nejmocnějších lidí na Zemi“, asi by vás to k obrazovce nepřitáhlo.

Třetí série je emočně skvěle vyšperkovaná, pomáhá postavám se konečně vyloupnout ze slupek a někam se vyvinout, nezůstává ustrnulá na jednom místě a nepodbízí divákům „to stejné, co jste už dvakrát viděli, a určitě byste byli spokojení, kdybyste to mohli vidět další dva roky“.

(Píseň z úvodu poslední epizody třetí řady.)

Nově získaná lidská tvář seriálu prospěla a Beau Willimon opět dokázal, že dokáže divákům připravit nový a nervydrásající zážitek. A pokud od Netflixu náhodou čtvrtou sérii nedostane, nebudu smutný. Zakončení třetí série může fungovat stejně skvěle jako zakončení seriálu. I zdánlivě otevřený konec má totiž velice jasnou interpretaci skrytou mezi řádky. Domek z karet totiž můžou udržet jen pevné základy…