Osvětimské muzeum kritizuje šachovou scénu, tvůrce na ně reaguje

Seriál Hunters se zabývá tématem nacistů a Židů a mimo jiné ukazuje i záběry z doby druhé světové války, kdy byly některé postavy zavřeny v koncentračním táboře v Osvětimi. Muzeum v Osvětimi na seriálové znázornění reaguje kritikou, avšak tvůrce seriálu poskytuje vysvětlení.

Muzeum holokaustu v Osvětimi především zareagovalo na scénu z první epizody, ve které jeden z nacistických strážných Heinz Richter pořádal každý den v koncentračním táboře v Osvětimi lidské šachy. Jelikož ho před válkou při šachových turnajích porážel jeden Žid jménem Markus Roth, který byl nyní jeho zajatcem, rozhodl se mu dát za vyučenou a donutil jej s ním hrát živé šachy, ve kterých byli figurkami židovští zajatci a každý s břitvou v ruce. Ti neměli jinou možnost, než podříznout toho, koho měli ve hře vyhodit.

Právě tuto scénu Osvětimské muzeum nazvalo neuctivou, protože už tak probíhalo v táboře spoustu bolestí a útrap a vytvoření nepravdivé šachové hry je až nebezpečné pošetilé a navíc to může seriálu vytvořit spoustu odpůrců. Jak muzeum prozradilo, u nich si váží zachování přesnosti co se faktů týče.

Auschwitz was full of horrible pain & suffering documented in the accounts of survivors. Inventing a fake game of human chess for @huntersonpri­me</a> is not only dangerous foolishness & caricature. It also welcomes future deniers. We honor the victims by preserving factual accuracy. pic.twitter.com/UM2KY­mA4cw

— Auschwitz Memorial (@AuschwitzMuseum) February 23, 2020

Na jejich reakci odpovídá tvůrce David Weil, že nejde o dokumentární seriál, ale o seriál, který se inspiruje skutečnými událostmi. Také zmiňuje svoji babičku, jejíž příběhy z Osvětimi stojí částečně za vznikem seriálu a že ačkoliv je scéna s lidskými šachy fiktivní, věrně znázorňuje, jaký sadismus a násilí nacisté během války páchali na Židech a dalších obětech. Weilovo celé obsáhlé prohlášení si můžete přečíst níže.

Před mnoha lety jsem navštívil Osvětim a viděl jsem brány, kterými musela moje babička před desítkami let projít a ubikace, v jakých byla nucena jako vězeň žít. Spatřil jsem pozůstatky všech těch hrůz, které se jí podařilo přežít. Jednalo se o zážitek, který navždy ovlivnil můj život. V tu chvíli jsem si řekl, že budu z mé strany jednat vždy správně, ať už půjde o něco velkého či malého, a dal jsem slib „Už nikdy víc.“ Věřil jsem, a pořád věřím, že bylo mou povinností jako vnuka přeživšího holokaustu udržet jejich příběhy naživu.
Ohledně Hunters, je to dramatický, výpravný seriál s převážně fiktivními postavami, který je inspirován skutečnými událostmi. Ale není to dokument. A nikdy nebyl tak ani zamýšlen. Při vytvoření tohoto seriálu bylo pro mě nejdůležitější zvážit to, co považuji za základní otázku a výzvu ve vyprávění příběhu o holokaustu – jak to udělat, aniž bych si vypůjčil život a zkušenosti nějaké konkrétní osoby?
Proto jsem učinil rozhodnutí, že všichni vězni v koncentračním táboře (a jeho přeživší) budou mít v seriálu vytetované číslo vyšší než 202 499, což je nejvyšší zaznamenané číslo, které bylo dáno vězni v Osvětimi. Nechtěl jsem, aby kterákoliv z našich postav měla číslo skutečné oběti či skutečného přeživšího a stejně tak jsem nechtěl zkreslit život skutečné osoby nebo si vypůjčit nějakou chvíli z jeho života. To byl závazek, který mi ležel v hlavě každou noc a každé ráno po několik let, zatímco jsem se věnoval psaní, produkování a editování tohoto seriálu. Je to věc, na kterou jsem myslel před spaním a po probuzení se ji snažil při práci ctít.
Co se týče té scény s šachovým utkáním… jde o fiktivní událost. Proč jsem nabyl dojmu, že je tato scéna důležitá pro scénář a zasazení do seriálu? Abychom se totiž co nejvíce postavili na odpor revizionistickému vyprávění, které ospravedlňuje nacistické zacházení, rozhodli jsme se ukázat to nejextrémnější znázornění sadismu a násilí, které nacisté páchali na Židech a dalších obětech. A proč že jsem měl tu potřebu vytvořit fiktivní událost, když už tam existovalo tolik skutečných hrůz? Konec konců je pravda, že nacisté páchali rozsáhlé a extrémní projevy sadismu a mučení – a dokonce i incidenty krutých „her“ – vůči svým obětem. Jednoduše jsem nechtěl zobrazit tyto konkrétní skutečné projevy a traumata.
Jestliže je větší filozofickou otázkou, jestli můžeme vyprávět příběhy o holokaustu, které nejsou dokumentární, tak věřím, že můžeme a že bychom měli. Hunters, stejně jako nesčetné množství uznávaných filmů o tomto tématu, ne vždy zachovává naprostou pravdu ve své snaze vystihnout reprezentační pravdu o holokaustu. Mé rozhodnutí vytvořit něco fiktivního bylo učiněno s vědomím, že k této debatě dojde a náš seriál to bere z hlediska, že symbolická reprezentace poskytuje jedincům přístup k emoční a symbolické realitě, která nám umožňuje lépe porozumět zkušenostem šoa (pozn.: hebrejský výraz pro holokaust) a opatřuje ji významem, jenž promlouvá i k naší současnosti.
Jsem nesmírně vděčný zástupcům Osvětimského muzea za všechnu důležitou a podstatnou práci, kterou zde dělají, aby zachovali památku na oběti a přeživší, mezi nimiž byla i má babička Sara Weil. Věřím, že jsme v podstatě na stejné straně a jde nám o ty stejné cíle. A doufám, že budeme moct pokračovat v dialogu o tom, jak těchto cílů dosáhnout.

Zdroj: Deadline

A jaký je váš názor na šachovou scénu? Myslíte si, že je dobře, že měla v seriálu své zastoupení, nebo si myslíte, že tam vůbec nemusela být?