Dlouho odkládaný a prakticky už odepsaný čtvrtý díl přivádí Indyho zpět do akce po dlouhých 19 letech. Setkává se opět se svojí známou Marion a také nově se svým neobjeveným synem. Bojovat se bude o křišťálovou lebku mimozemského původu, soupeřem Indyho budou tentokrát Rusové.
Děj se točí okolo mimozemského artefaktu. Nejdříve je Indy donucen Sověty se vloupat do armádního skladu v Novém Mexiku, kde prahnou po troskách nálezu z Roswellu. Skutečným předmětem hledání je ovšem křišťálové lebka, která má být klíčem k obrovské moci a znalostem, jež zřejmě nepochází z našeho světa… Indyho se setká opět s Marion (Karen Allen) z prvního dílu, novým parťákem mu bude její syn Mutt Williams (Shia LeBeouf), ze kterého se vyklube i Indyho syn. Důležitou roli bude hrát také Indyho dávný přítel, profesor Oxley (John Hurtú a Indyho parťák, George Mac McHale (Ray Winstone). Hlavním protivníkem je pro Indyho sovětská špiónka Irina Spalko (Cate Blanchett).
RECENZE
Magická není ve čtvrtém Indiana Jonesovi ani tak křišťálová lebka – záhadný artefakt nejasného původu, jako především číslovka 19. Tolik let totiž uplynulo od posledního dílu a za tu dobu se toho hodně změnilo. 19 let uplynulo v Indyho světě a specifickou atmosféru zářivých třicátých let a Nacistů vystřídaly konzumní padesátá léta, studená válka a komunismus. O 19 let jsou starší také tvůrci Indyho a upřímně George Lucas i Steven Spielberg mají svá nejlepší řemeslná léta za sebou. A především – 19 let je už pěkně dlouhý čas, aby generace hltající v dětství či pubertě Indyho příběhy vyrostla natolik, že už se těžko nechá stejně strhnout bezstarostnými dobrodružstvími.
Čtvrtý Indiana Jones byl navíc tak dlouho vyhlížen, až naděje opadla a zase se vracela, letošní reklamní kampaň z něj navíc vyrobila nejočekávanější film roku. Takovou laťku se hodně špatně překonává, protože všichni automaticky očekávají bezchybnou pecku. Na otázku „Může se tedy Indiana Jones 4 vyrovnat svým předchůdcům?“ bude nejspíše odpověď „Ano, ale…“
Nejlepší zprávou je, že Harrison Ford je stále ve výborné kondici a jen co si navlékne klobouk a koženou bundu, je to zpátky ten starý dobrý Indiana Jones, kterého jsme si tolik oblíbili. Pořád schytává spoustu ran, pořád jich hodně rozdá, nechybí mu odvaha ani důvtip a nebo rošťácký úsměv na tváří. Indymu je sice už skoro 60, ale na svá léta si nestěžuje a Spielberg a Lucas mají štěstí, že z něj neudělali figurku, která by si ze svých vzpomínek utahovala a vzpomínala, jak to kdysi proti Náckům bylo fajn. Ne, Indy je pořád ten stejný sympaticky drsňák jako dříve. Díky za to.
Postarší Indy celkem bez problému zapadne i do novější doby, která nemá poetiku jeho dřívějších dobrodružství. Nacisté a boží předměty jsou pryč, nastupují Sověti a honba za mimozemšťany. Tuhle změnu musíte skousnout hned na začátku a pokud se přes křišťálové lebky mimozemšťanů a létající talíře okamžitě nepřenesete, už vás film nechytne a budete na něm hledat jen další a další chyby. Tohle je největší změna, se kterou stojí a padá celý film. Zajídá se vám představa, že Indy řeší Roswell, Sověti touží po síle z vesmíru a mimozemšťané pomáhali stavět mayské pyramidy? Máte smůlu, protože o tom je celý film.
Pokud je ale pro vás Indy především akce, dobrodružství, pátrání po artefaktech a neopakovatelný humor – a je jedno kde a kdy – tak tohle naštěstí zůstalo a pořád toho mají Lucas a Spielberg dost na rozdávání. Honičky jsou propracované, přesně vypointované, mají tu správnou délku a překvapí i několika příjemnými fórky. Jen v některých případech mají nepříjemný digitální původ a věřím, že by pravověrní fandové raději přivítali, kdyby stejně jako kaskadérské kousky byly dělány postaru i s vědomím, že by nebyly tak ohromující (viz zbytečná scéna s digitálními mravenci).
Obecně se ale dá říct, že Spielberg nezapomněl, jak se dělá akční řemeslo, dokonce ho ctí, že se snažil točit tak, aby film vypadal jako před dvaceti lety, tedy bez zběsilých střihů a ohromujících nájezdů. Stejně staromódní je i hudba Johna Williamse, i když v jeho případě stačilo vzít jen pár starých známých motivů a nechat je volně plout filmem.
Když se za čtvrtým dílem ohlédneme, co přesně vidíme? Stále stejně neopakovatelného Harrisona Forda, který s přehledem ční nad všechny herecké představitele a dokáže jedním pohledem říct to, na co Cate Blanchett potřebuje pět minut řečí a Shia Le Beouf vytáhnout hřeben s pomádou (jejich špičkování není tak silné jako duo Ford-Connery ve trojce). Vidíme tu pár skvělých akčních scén s několika výbornými vtípky. Možná trochu zalitujeme digitálních efektů a ukecané střední části. A zřejmě i zamáčkneme slzu při vzpomínce na podmanivější atmosféru třicátých let.
Když se vrátíme k magické číslovce 19, zbývá už jen jedno přirovnání. Čtvrtý Indiana Jones ze všeho nejvíce připomíná sraz spolužáků po letech. Dlouho se neviděli, těší se na sebe a jak si porozumí, zavzpomínají na stará léta a odsoudí většinu novinek. Budou žít hlavně z minulosti, ale nakonec se přeci jen příjemně pobaví a budou rádi, že se znova setkali.
