FILM: Godzilla

Šestnáct let po uvedení stejnojmenného snímku Rolanda Emmericha, o který upadl jakýkoliv zájem ve chvíli, kdy jeho tehdejší cílové publikum dosáhlo puberty, se legendární japonský král monster Godzilla vrací ve svém již druhém ryze americkém pojetí. A jak to dopadlo tentokrát?

Na rozdíl od nechvalně proslulé Godzilly německého režiséra Rollanda Emmericha z roku 1998, která nabídla pouze vlastní variaci na zápletku o obřím ještěrovi demolujícím velkoměsto, spíše než adaptaci oné celkové esence původní příšery, se nová Godzilla britského režiséra Garetha Edwardse (Zakázaná zóna) jeví jako opravdový remake původní japonské Gojiry z roku 1954, jejíchž hned několik ústředních motivů přebírá a aktualizuje pro moderní pojetí.

Zatímco původní Gojira totiž fungovala jako metafora na poválečnou hrůzu z jaderných zbraní a možných následků jejich dalšího používání, nový americký snímek vnímá Godzillu (a jí podobné příšery) spíše jako nespoutaný živel samotné matky přírody, proti kterému lidské plémě nezmůže zhola nic.

Vnímání Godzilly jako nezastavitelné přírodní síly modeluje i její vlastní úlohu v samotném filmu, jenž se, opět po vzoru japonského originálu, netočí ani tak kolem příšery samotné, jako spíš kolem postav, které jsou jejímu řádění vystaveny. A právě toto až klasické pojetí filmu daného žánru v dnešní době je pro Edwardse zároveň i tím nejodvážnějším krokem.

Přestože samotné Godzilly si totiž v průběhu celého filmu užijeme relativně přiměřeně, na její plnohodnotné střetnutí s ostatními monstry nás režisér nechává čekat až do samotného finále, čímž pro diváka vzniká skoro až frustrace z toho, že na to hlavní lákadlo filmu bude muset vydržet až do konce (na rozdíl od moderně populárního bayovského přístupu, který je do jednoho filmu schopen natlačit tolik bombastických digitálních atrakcí, až z toho jde hlava kolem).

Tento nevšední návrat k vypravěčským kořenům původní Gojiry přitom netřeba hned brát jako nedostatek, který u nové Godzilly zároveň bohužel leží někde trochu jinde. Když totiž titulní příšera v původním filmu zrovna nesrovnávala Tokio se zemí, hlavní postavy měly v arzenálu pořád dost témat, která celý děj posouvala kupředu. Od přirovnání řádění Gojiry k tehdy ještě relativně čerstvým dopadům atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki, až po dilema, zdali proti Gojire použít zbraň ještě mocnější než je zbraň jaderná, s rizikem, že by se v budoucnu mohla dostat do špatných rukou.

A když zrovna nečelí atakům digitálních monster, i nová Godzilla toho má dost co říct, a to především skrze postavy v podání Briana Cranstona (Breaking Bad) a Kena Watanabeho (Inception). Problém je ale v tom, že film se z převážné části nezaměřuje na ně, nýbrž na mladého amerického vojáka v podání Aarona Taylor-Johnsona (Kick-Ass), přičemž právě Johnsonova postava zde připomíná spíš jen jakousi prázdnou nádobu hnanou poměrně prostými motivacemi (znovushledání se svou manželkou a synem a jejich záchrana), se kterou procházíme většinou příběhu a sledujeme jejíma očima řádění pravěkých příšer napříč celým světem (rozumějte napříč Japonskem a Severní Amerikou).

Někteří filmoví teoretici by snad mohli namítat, že plochost Taylor-Johnsonovy postavy představuje záměrné skloubení vyprávěcích mechanismů klasických japonských kaiju filmů s jednotvárným modelem emmerichovských katastrofických trháků, avšak ani tento argument by neměnil nic na tom, že když je tahle postava na scéně, Godzilla prostě rapidně ztrácí na zajímavosti a rychle zabředává do šedi blockbusterů právě onoho emmerichovského či bayovského typu, který vás nutí smát se na účet filmu víc, než byste možná sami chtěli.

I přes to má ale nová Godzilla pořád spoustu vlastních zajímavých momentů a témat, které stojí naproti faktu, že se nejedná o klasický monster film v tom pravém slova smyslu, kterým konec konců nebyl ani její předobraz. Na rozdíl od něj však občas pořád není tak úplně jasné, čím jiným než monster filmem by Godzilla vlastně měla být.

A pokud setrváme v mantinelech letních hollywoodských blockbusterů, Godzilla nakonec zůstává přinejmenším velmi originálním experimentem, jehož největším úspěchem budiž to, že se jeho režisér po svém předchozím nízkorozpočtovém debutu na velkém plátně neztratil (jako se to stalo například vloni Neillu Blomkampovi u jeho Elysia) a dokázal nám představit svou vlastní vizi krále monster, který i přes svůj moderně digitální zjev opět vypadá trochu jako chlápek v gumovém obleku. A tak to má být.

Trailer

Naše hodnocení: 70 %