Padesát let od premiéry Dr. No, prvního celovečerního filmu s tematikou postavy Jamese Bonda, přichází do světových kin již třiadvacátá bondovka s názvem Skyfall. Spojitost obou těchto událostí je přitom klíčová k tomu, jak tento nejnovější přírůstek do bondovské série chápat. Přestože se totiž jedná o výborný a vskutku unikátní film, jako klasickou bondovku ho hodnotit nelze.
Do dnešního dne šlo filmové bondovky rozdělit vesměs do dvou kategorií. Na ty, které vytvářejí a zároveň i postupně dodržují jistý soubor pravidel, které filmy o Jamesi Bondovi dělají ikonickými (technické hračky, bondgirls, výrazný padouch, akční expozice a vyvrcholení příběhu atd.), a na ty, které takto zaběhlé formální i příběhové zásady naopak napadají, alternují je a experimentují s nimi. Filmy jako Ve službách Jejího veličenstva, Povolení zabíjet, Zlaté oko či – především – Casino Royale.
Do stejné kategorie by na první pohled šel zařadit i Skyfall, který si zejména v úvodu zakládá na vyobrazení postavy Jamese Bonda jako „starého psa“, který se v době digitálního terorismu stává podobnou relikvií, jakou měl být i Brosnanův Bond po konci Studené války ve Zlatém oku. Skyfall však brzy začne podobně silných témat rozvíjet mnohem víc a cíleně tak postupně operuje naprosto mimo rámec toho, o co se kdy kdo s bondovkami pokoušel. Právě tímto přístupem se však režiséru Samu Mendesovi podařilo přesně se strefit do doby, kdy si tento filmový experiment může dovolit. Do doby, která je jednak víc než příznivá sebeparodickým oslavám popkulturních ikon, a na kterou zároveň připadá ono padesáté výročí existence filmového Jamese Bonda.
Právě v rámci tohoto padesátého výročí nám totiž zejména dvě konkrétní témata Skyfallu začnou značně převyšovat nad všemi ostatními a jsou navíc ještě o to zajímavější, do jak vzájemně protichůdných pozic se staví. Prvním z těchto témat je oslava filmového kultu Jamese Bonda – od různých citací dřívějších filmů až po záměrnou sebeparodii. To, zvlášť v posledních letech, sice není ve filmu nic neobvyklého a například až přepálené esence podobného přístupu jsme se letos dočkali v Expendables 2, ve světě Jamese Bonda je to ale něco poměrně nového. Jednotlivé bondovky se v přesně vymezených momentech vždycky dokázaly brát s humorem, nikdy nikdo si ale netroufl dojít až k takto hmatatelné sebeparodii a odkazování na předchozí díly série.
Druhé stěžejní téma Skyfallu, sic vyzdvihuje podobné motivy jako to první, přesto jde cestou přesně opačnou. Zde se totiž dočkáváme oslavy samotné postavy Jamese Bonda a většího zkoumání jeho vnitřní psychologie. Díky tomu se proto tou zdaleka nejvýraznější myšlenkou Skyfallu stává to, jak je tento film pro svého hlavního hrdinu osobní (už jen když během jeho sledování zjistíme, co ten „Skyfall“ vlastně znamená). Tady už se nový Bond vůbec nebojí ve velkém alternovat nebo vyloženě ignorovat zaběhlé filmové zákonitosti, když například klasická role dvou filmových bondgirls ustupuje do pozadí Bondovy nadřízené M. V tomto ohledu Skyfall občas zajde dokonce i tak daleko, že kvůli lepšímu vyobrazení charakteru své hlavní postavy celou filmovou sérii zcela obejde a vrátí se ke kořenům románů Iana Fleminga, ve kterých se opírá o věci, o které si žádná dosavadní bondovka netroufla ani zavadit.
V závěru se ale dostáváme k otázce, proč je tohle všechno vlastně dobře a proč by to nemělo vadit ani ortodoxnímu fanouškovi bondovek, zvyklého na všechna jeho pravidla a zákonitosti. Skyfall, na rozdíl od Casina Royale, totiž nijak neurčuje cestu dalším filmům a nepředkládá žádná nová pravidla, která by následující bondovky měly nějak brát v potaz. Skyfall je sestavený a především zakončený přesně tak, aby nabudil dojem uzavřené kapitoly, která je spíše oslavnou odbočkou, nežli pokračováním série, které by mělo do dosavadního kánonu něčím přispět.
Podobně jako již zmínění Expendables 2, i Skyfall je z části spíše fanouškovským filmem s gigantickým rozpočtem. Funguje ale daleko líp než druzí Expendables, protože na rozdíl od nich sám sebe neuráží a i ve vlastní sebeparodii si zachovává důstojnost. Proto tak nějak ve skrytu duše doufám, že se něčeho podobného dočkám(e) ještě i za dalších 50 let.
