Glosa: Černou pásku za Manhattan nasaďte, truchlit však přestaňte

Mnohé diváky včera nemile překvapila zpráva o neobnovení seriálu pro třetí sérii. Vzhledem ke sledovanosti to ale takové překvapení nebylo. Pojďme se do Los Alamos podívat ještě jednou a probrat si, proč je Manhattan tak úžasný, ale ničeho, včetně neobnovení seriálu, litovat nemusíme.

Autorem článku je @karI0s

Nedá mi to a hned zkraje řeknu – zrušení vlastně nelituji. Těch seriálů, které začaly dobře, stávaly se čím dál tím lepší, ale neuhodly moment, kdy odejít, a skončily bolestivě špatně, je přece jen obrovské množství. Zvlášť u čistokrevných dramat to platí dvojnásob. Je to obvyklý syndrom úspěchů, které se nakonec přetaví v kardinální selhání a hanebné vyklizení pozic se šrámy, které vrhají špatné světlo na všechno, čeho jsme si cenili ve zlatých časech kvalitního „pokoukání“.

Manhattan měl ten „problém“, že nevznikal pod dohledem tvůrců, kteří by při vidině úspěchu ustoupili kvalitě a nastolili kvantitu. Už samotná koncepce, která se zakládá na jedněch z nejsložitějších lidských činností a dovedností, je toho důkazem. Kolik filmařů by se pustilo do projektu, který je velmi složitý, a tak abstraktní jako výroba atomové bomby? Přesto se do něj naši tvůrci pustili a podepřeli ho hutným dramatem, který si nic nezadá s látkami, jež sbírají jedno ocenění za druhým.

Tedy, oni toho divákům dávají mnoho, ale nejedná se o zrovna odpočinkový seriál, u kterého mentálně i emocionálně vypnete a odpočinete si. Takový přístup byl zvolen hned prvním díle a nic se na tom nezměnilo ani v dalších následujících dvaadvaceti epizodách. Že se nejedná o mainstream, je prostě jasné ze všech ukazatelů.

První série tak byl obrovský risk jak pro diváky, tak tvůrce. Bylo jasné, že celé téma seriál nemůže pokrýt na jeden zátah, ať už ze složitosti látky, či přiměřeného prokreslení postav a příběhu. Vlastně i kvůli potenciální situaci, kdy by se stal ze seriálu nečekaný hit a bylo třeba dalšího materiálu na zpracování. A přece se seriál s ničím nemazlí a prakticky od prvního dílu nabírá na rychlosti, gradaci i vykreslování postav a jejich činů. A to do takové míry, že první řada končí pořádným cliffhangerem.

Obavy, zda seriál bude pokračovat, byly proto před druhou sérií mnohem intenzivnější. Je jasné, že pokračování chtěli všichni, jen televizní stanice WGN America byla na vážkách. Už během první série nebyla sledovanost závratná, vlastně jediné, co budilo pozornost, byla míra nadšení diváků a vysoké hodnocení kritiků. A pravděpodobně kvůli těmto důvodům jsme se dočkali vytouženého pokračování, ve které krom optimistů moc lidí nedoufalo. To, že projekt pokračoval s odřenými lokty, ostatně indikuje i zkrácení sezóny na deset dílů, viditelná kulminace materiálu a i na seriálové poměry poměrně uzavřené finále.

I koncepce druhé řady se od té první liší, i když to na první pohled nemusí být znát. Z čistě lineárního vyprávění se přešlo k početným flashbackům a celkový rámec je postaven na velikém flashforwardu, to vše s citelnými posuny v ději a čase. Je to přístup postavený nejen na „přitažlivější“ scenáristické koncepci a mainstreamové stylizaci, aby byl seriál přístupnější širšímu okruhu diváků. Je to zároveň přístup, který rozvazuje ruce pro pružnější rozhodování, co se seriálem v budoucnosti. Do takové koncepce se dá snadno začlenit rozhodnutí o pokračování seriálu bez toho, aby se musela složitě roubovat nová témata a zápletky.

Tvůrci touto cestou šli bezpochyby i kvůli tomu, že se chtěli posunout nejen dějově, ale i formou. Zatraktivnění druhé řady je ale také patrno na tom, že zabírá mnohem víc událostí na relativně menším prostoru. Ze všeho nejdůležitější je ale skutečnost, že všem bylo až moc dobře jasné, že dostali poslední a jedinečnou příležitost dílo dotáhnout do konce. I díky tomu tak druhá řada končí uzavřeným dojmem a hlavní linka, ono vyprávění, jak se (z)rodila atomová vojenská síla, se vlastně odvyprávěla prakticky celá.

Ano, seriál nestojí jen na nosné dějové linii, ale (a u Manhattanu o to víc) především na postavách, které příběh vyprávějí. A zde se nejeden fanoušek může ozvat, že mnoho postav zůstalo dějově na půli cesty. Ano, to je pravda, dnešní doba prostě zcela uzavřeným příběhům nepřeje, zvlášť ve vidině potenciálního úspěchu a ušlým ratingům. Ale ani to není taková tragédie, jak se může zdát divákům, kteří se právě dodívali na poslední epizodu.

Postavy a situace, ve kterých skončily, především nejsou takové povahy, na kterou by se nedal vztáhnout selský rozum. A i tam, kde to není úplně jednoznačné, zejména vztah Franka s Lizou a Abby s Charliem, se můžeme utěšit především tím, že u těchto postav nešlo nikdy ani o samotný osud, jako spíš o jejich morální a psychický vývoj. Všechny tyto čtyři ústřední postavy dostaly do vínku uzavřený charakterový růst s jasným poselstvím a každý z nich učinil rozhodující krok na etickém rozcestí ukazující, jak postavy dopadly i bez toho, aby to zaznamenal příběh a kamery.

Liza dokázala zvítězit nad svými problémy a našla poslání, ke kterému by zprvu příliš ochotná nebyla, ale je pro něj ta pravá. Abby nejenom, že v první řadě dospěla názorově, ale v té druhé i zásadově. Nejzajímavějším motivem Manhattanu je pak i vzájemné prohození pohnutek a smýšlení Franka a Charlieho, kde z jednoho se na konci stane člověk s čistým svědomím, z toho druhého, jak ostatně sám sebe tituloval – „monstrum“. Ve výsledku nám to dá opět krásně jednotící a uzavírající téma. A že jde o téma, kterému se u takové látky nedalo vyhnout, je jasné. A už samotný fakt, že se tvůrcům nerozpadlo pod rukama, ba co víc, že se z něj nestala fraška, si zaslouží smeknout klobouk.

Zbylé a nemalé množství postav pak obestírá to samé, jen s tím, že zde nebyl opravdu čas na všechno. Pořád je to daň za to, že seriál představil řadu postav a většina z nich má co říct a jak diváka oslovit. A že to nejsou jen jednorozměrné loutky. Z těch si alespoň ono emocionální ukončení odnášejí postavy Louise a Jima. Jim se nakonec dočkal i doslovného dějového ukončení (mimochodem pravdivého, i když osobnost, na které je postava založena, se jmenovala jinak).

Člověka musí nevyhnutelně nakonec napadnout, zda by měla třetí série o čem vyprávět a zda by si seriál udržel svou vysokou kvalitu. Na druhou otázku už nebude odpovědi. Ovšem první se dá zodpovědět poměrně jednoduše – Manhattan nebyl ostatně čistou fikcí, ale zakládal se na historických událostech. A ty jasně říkají, že městečko Los Alamos nebylo po Trinity opuštěno, naopak nabralo zásadně na síle.

Druhou světovou válku vystřídala válka studená, necelý rok po Trinity se spustila řada nukleárních testů, které trvaly desítky let, apokalyptické vize o navyšování účinnosti a velikosti atomových bomb se začaly přetvářet v reálnou skutečnost. Ve vodíkovou skutečnost…

To vše by mohlo být obsahem další (a nejedné) řady. Podstatnější otázka není ale to, zda by se dalo vytěžit z výše popsaného další výživné historické drama. Otázkou je, zda by mohly pokračovat osudy našich postav a zda by to pro ně nebyla už jen nastavovaná kaše. Asi bychom nechtěli sledovat, jak tvůrci šlapou po všech těch emocích, morálních dilematech a zvratech, kterými si tyto postavy prošly v dnes již uzavřených prvních dvou řadách. A že by se to klidně mohlo stát, není až tak nereálná představa. Díky za to, co jsme dostali a že seriál skončil doslova v tom nejlepším.

A díky Edně, dámám za titulky a Zerovi za poznatky, které onen překlad udělaly ještě preciznější.

Autorem článku je @karI0s

Fotografie: WGN America