Příběh Outlanderu - epizoda The Way Out

The Way Out neboli cesta ven. Ano, Claire zřejmě našla inspiraci v našem panu Kájínkovi (nebo on v ní?) a nepolevila ve své snaze vymanit se ze svého vězení. Pojďme si tedy společně připomenout, jak si při tom počínala

Cestování v čase není nikdy dost, na začátku epizody nás tedy čeká výlet do doby, kdy Claire odjíždí vstříc druhé světové válce, aby se tam dobrovolně podílela na obraně Evropy jako zdravotní sestra. Frank je z jejich vyměněných rolí, kdy on zůstává a ona odjíždí, mírně řečeno nešťastný, ale jakmile mu Claire slíbí, že se k němu vrátí, všechno je v pořádku. Vrátí se ale k němu i teď?

Následuje doslova studená sprcha s doprovodným komentářem paní Fitzové o blahodárných účincích otužování na lidský organismus a jsme znovu mezi chladnými zdmi hradu Leoch. Než se stihneme rozkoukat a než Claire stačí uschnout vlasy, zničehonic se naše hrdinka rozpovídá o tom, jak přicestovala skrze kamenný kruh na Craigh Na Dunh. Nevěřícně koukám, sleduji vývoj situace, kroutím hlavou, říkám si, proč to musíme vidět? Na konci, kdy je jasné, že si Claire jen představovala možné scénáře, stále nechápu a má poslední otázka zůstává nezodpovězená.

„Na bolesti hlavy,“ psalo se v jednom z návodů, „vezmi koňský trus, vysuš ho, rozdrť na prášek a vypij v horkém pivu.“

Konec nudného tlachání, hurá do práce. Claire zdědila po bývalém léčiteli celou ošetřovnu včetně užitečných a hlavně nesmírně nápaditých návodů a prapodivných přísad. Nejdříve tedy provedla inventuru, která spočívala v rozčlenění ingrediencí na užitečné a neužitečné. Výsledkem byla redukce jejího skladu zhruba na třetinu a zbavení se takových pokladů jako všemožné druhy trusu, lebek, kostí a dalších maličkostí, které byste našli v každé správné skotské lékárničce.

A tak zatímco Claire doufá, že si poctivou prací získá Columovu důvěru, její věrní strážci poctivě nasávají. Tomu se říká těžká práce. Colum ale na sebe nenechá dlouho čekat a povolá Claire coby svou novou fyzioterapeutku (taky vám slovo masérka evokuje Thajsko?). V knize se sice jejím šikovným rukám svěřuje Alec, ale chlap jako chlap.

Znovu je zmiňována smrt syna Columovy komorné (nic proti Columovi, ale vážně věříte, že by se zabýval neštěstím každého svého poddaného?), ke které došlo za zvláštních okolností při hrách mezi ruinami Černého kostela. A jelikož je kostel černý, automaticky si ho spojíme s ďáblem a obviníme ho ze smrti nevinného dítěte, protože s jakým jiným vysvětlením byste chtěli přijít? Už jsem čekala, kdy Claire taky hodí do jednoho pytle se satanem vzhledem k tomu, jak záhadná a nevysvětlitelná pro tehdejší lidi musela být.

Místo toho dostane Claire „vstupenku“ na koncert kapely Gwyllyn: The Bard Tour 1742, která bude předskokanem velké akce s názvem Shromáždění. To si samozřejmě nemůže nechat ujít, takže večer, jen co se vymaní z „příjemného“ rozhovoru s neustále podezřívavým Dougalem, usedá do prvních řad. Tam ji ale vyčenichá Laoghaire, které zase vyčenichá našeho oblíbeného Skota číslo jedna, takže jí protentokrát odpouštím to, že jsme byli nuceni plýtvat na ni obrazovým materiálem.

Naši radost okamžitě zkazí Claire, když si začne hrát na zkušenou ženu, která zná muže a ví, co je pro ně nejlepší. Kdyby to věděla, zatáhla by Jamieho dolů do ošetřovny a provedla důkladnou zdravotnickou prohlídku. Ale to ne, musí si hrát na dohazovačku a pronášet nenápadné věty ve stylu, jak to dneska Laoghaire sluší (víc by jí to slušelo mimo záběr). Jamieho prostá odpověď, kdy zmiňované nevěnuje ani pohled, je více než uspokojující.

„Vy si na mě nevzpomínáte?“ „Ne. Já si nevzpomínám. Chlapci v šestnácti jsou tak zaměstnáni sami sebou, že nevěnují pozornost nějakým usmrkaným děckám.“

Nechtěla bych být na Laoghaiřině místě (tedy ano, sedět vedle Jamieho, kdo by nechtěl, ale víte, jak to myslím). Když Jamie zjistí, že už má Claire trochu upito, bere věci do svých rukou a požádá ji o sundání oblečení, pardon, vlastně obvazu, takže na Laoghaire zbude povinnost uklidit nádobí. Tak je hodná holka, že ano?

Na ošetřovně se ukáže, že Jamie se umí svléknout sám (stejně bych ho z toho raději vyzkoušela), a chtěl jen doprovodit Claire (jak galantní). Ovíněná Claire se mi ale líbí. Na chvíli se tak zbavila své obvyklé škrobenosti a povýšenosti, které nám servírovala v posledním díle. Scénu s odhalováním ramene jste nejspíš viděli už tisíckrát vzhledem k tomu, kolik animací a zpomalených záběrů na toto téma existuje a jak dlouho už čekáme na další díly, takže se k ní víc vyjadřovat nebudu.

Následuje slet čarodějnic (Geillis a Claire) a při sbírání léčivých rostlin a bobulí znovu rozebírají další případ posednutí ďáblem, což už se Claire nezdá jako obyčejná shoda náhod, na nic tedy nečeká a vyráží za pacientem. Ten samozřejmě posednutý není, Claire k její frustraci nikdo nevěří a navíc se do všeho zaplete typicky fanatický kněz McBain, tudíž je Claire nucena vyklidit pole a hledat důkazy jinde.

Pro neznalé knihy – celá zápletka s posednutím je přídavek scénáristů, v původní knižní předloze se s otcem McBainem setkáváme o hodně později, i když ne za příznivějších podmínek. Jsem ale ráda, že jeho charakter do příběhu zakomponovali už teď. Takto aspoň budeme příště vědět, s kým máme tu čest.

„Spatřila jsem rukáv Jamieho košile obtočený kolem dívčího pasu. Tiskl ji k sobě, aby ji mohl políbit.“

Pamatujete, jak měla Laoghaire v minulém díle dostat výprask za nevhodné chování? Tak teď by si ho zasloužila. Claire to sice bere s klidem, protože si ještě neuvědomuje, co v Jamiem má, to jí ale nebrání v tom si z něj při večeři utahovat.

„Máte trochu nateklá ústa, Jamie. Praštil vás kůň?“ zeptala jsem se škodolibě.

Na uraženou pýchu nejvíc pomáhá vyjet si do města, na nákupy a za kamarádkami. Claire se tedy vypraví za Geillis a opět spolu vedou tajemné rozpravy o bylinkách na kocovinu, mužích, světě… Ty dvě by byly schopné založit řád Iluminátů a samy ho vést. Moment, neudělaly to náhodou? To, jak lehce a zkušeně vymohla Geillis na svém manželovi mírnější trest pro chlapce a ještě ho přesvědčila, že to vymyslel on sám… Kdyby takhle hrál Leonardo DiCaprio, měl by Oscara už dávno.

Ach, Arture, nenacházíš pro něj ve svém srdci soucit – ty, ztělesněná spravedlnost?“ Dřepla si na stoličku, smála se a plácala do stehen. „Škoda, že se tu nepořádají žádná herecká představení.“

Claire se ale i přibití ucha na pranýř zdá jako příliš velký trest, chlapec se navíc nedokáže sám odtrhnout (tomu se ani nedivím). Opět se jí bez větší námahy podaří přemluvit Jamieho a navézt ho do malého divadýlka. To si nikdo nevšiml, jakou tvoří sehranou dvojku?

To ale Claire nestačí, takže ho zatáhne ještě k Černému kostelu, což byla už v té době hezká a romantická zřícenina starého benediktinského kláštera. Pokud jste gothic, emo nebo zapálení fanoušci Outlanderu, určitě se tam jeďte podívat a vezměte i Jamieho. Určitě vám rád nabídne osobní prohlídku… té zříceniny samozřejmě.

Zpátky k nemocnému chlapci, který není posedlý ďáblem, ale květinami, což neznamená, že by si chtěl založit květinářství, nýbrž že si místo na medvědím česneku pochutnal na konvalinkách, což vlastně zapříčinilo jeho domnělou posedlost. V podstatě tak musíme dát otci McBainovi za pravdu a zatleskat mu za jeho skvělé dedukční schopnosti.

Claire už skoro chce slavit, protože se jí podařilo uzdravit chlapce a tudíž získat nějakou tu důvěru a tím pádem by ji už mohli pustit. Když ale pochopí, že jí nikdy dobrovolně nenechají odejít, můžeme na Jamiem vidět zklamání z toho, jak moc si Claire přeje utéct a nechat ho tam (ještě navíc s Laoghaire).

Večery na Vysočině jsou dlouhé a Skotové si je s oblibou krátili vyprávěním příběhů a zpíváním písní. Protože na Leochu zase vystupuje bard Gwyllyn, Claire se připojí k Jamiemu a společně poslouchají píseň, která je jí až nepravděpodobně známá. Schválně, jestli ji poznáte.

Vypráví o ženě, která stála na vrcholu kopce, když se najednou zvedl vítr a ona položila ruce na nejvyšší kámen v kruhu… Povědomé, že? Ale nepřerušujme. Píseň dál prozrazuje i to, že se ona ztracená žena sice propadla v čase a chvíli žila mezi cizinci, načež se po určité době vrátila zpět. Může se tedy vrátit i Claire? Znamená to pro ni naději?

Díl jako takový bych řadila mezi tzv. výplňové. Skoro nic závažného se nestalo, spíš dál poznáváme jednotlivé charaktery a vývoj vzájemných sympatií či antipatií. Některé scény mi přišly zbytečné, jiné zajímavé a pár jsem si jich pro jejich ztvárnění oblíbila. Proto hodnotím díl 70 %.

Jak se na epizodu díváte s odstupem vy? Změnili byste něco? Nebojte se komentovat, sdílet a hodnotit.

P.S.: Do Vánoc se můžete těšit ještě na jednu recenzi.