Vánoční dárek pro fanoušky Cizinky

Jen těžko byste našli většího fanouška Cizinky, než je náš kolega Michael Šoták. A právě on si pro vás, spřízněné duše, které žijí Jamiem a Claire stejně jako on, připravil zajímavý a velmi obsáhlý článek, prostoupený rozhovory se samotnou Dianou Gabaldon.

Článek vytvořili redaktoři z Knihy Dobrovský.

Podzim a vánoční svátky s sebou vždy přináší spoustu očekávaných událostí: začátek vánočních nákupů, nové seriály v televizi a mnoho dalšího. Ale tento rok je pozornost tisíce fanoušků zaměřena na něco úplně jiného – jejich zvědavost totiž byla ukojena s vydáním Paměti kostí, nejnovějšího románu v neuvěřitelně populární knižní řadě Cizinka od Diany Gabaldon.

Jedná se o sedmý díl dobrodružství o bojovné Angličance Claire Randallové, která ze své doby náhodou cestovala 200 let zpět časem do Skotska 18. století. Zde poznala a zamilovala se do kilt nosícího horala jménem Jamie Fraser a brzy se stali osudovým párem asi tak jako Romeo & Julie.

Ze svého víkendového domu v Sante Fe, spolu s rodinnými jezevčíky (Homerem a JJ) stočenými do klubíčka u jejích nohou, se Gabaldon škodolibě usmívá při představě nad reakcemi, které cliffhanger na konci její nové knihy jistě vyvolá.

„To je vina všech těch lidí, kteří četli Ledový dech (předchozí díl v této knižní řadě) a poté mi ve velkém psali a stěžovali si, jak jsou smutní, že se jedná o poslední díl a že jim budou všechny postavy scházet, proč si to nerozmyslím a nenapíšu ještě další. Každému jsem musela odpovídat: ‚Proč si myslíte, že je toto poslední díl? Píše se snad na obálce napínavý závěr série? Samozřejmě, že to nebyl poslední díl!‘ Načež všichni do jednoho odpověděli: ‚Ale vy jste to vše tak pěkně ukončila.‘ Řekla jsem: ‚Tak to ne, nikdo se nemůže dostat k závěru knihy a toto si pomyslet.‘“

V Paměti kostí Claire a Jamie opouští svůj horský hřeben v Severní Karolíně v roce 1779 a vracejí se do Skotska. Cesta není lehká, a navíc ji ztěžuje válka o nezávislost, která vře všude okolo. Jamie je jedním z mála přeživších brutálního potlačení jakobitského povstání v bitvě u Cullodenu v roce 1746. Je unavený z války, a proto doufá, že bude moci pomoct Americe k nezávislosti z Anglie se svým tiskařským strojem, který je nyní uložen v Edinburghu. Koneckonců, někdo musí být dost odvážný na to, aby vytisknul šokující názory zapálených advokátů za nezávislost v Anglii. Názory lidí jako například Thomas Paine, který se v příběhu krátce objeví.

Mise provedena a náš pár nejprve přivádí Iana k jeho rodičům, jak v Mořeplavci (třetí knize ze série) slíbili, když byl tehdy patnáctiletý Ian unesen ze Skotska piráty. Jenže Ian už není chlapec, ale muž, a zažil věci, které si jeho rodiče ani neumí představit. Když Claire dostane naléhavou zprávu, aby se vrátila do kolonií a operovala vnuka (Henri-Christiana, potomka Jamieho chráněnce Ferguse), Ian ji doprovází. Jedním z důvodů se vrátit jsou i city, které chová ke kvakerské dívce Rachel. Závažné události ale nutí Jamieho zůstat ve Skotsku a pár je rozdělen oceánem na mnoho let.

Avšak Claire, Jamie a jeho synovec Ian jsou nevyhnutelně smeteni okolními konflikty, včetně dvou bitev u Ticonderogy. Nakonec dokážou opustit kolonie pod záminkou převezení těla generála Simona Frasera, jednoho z Jamieho příbuzných, na pohřeb ve Skotsku.

Tyto události neshrnují ani třetinu z 1184 stran celé knihy – délka, kterou ostatní díly ze série sdílejí. Některé postavy z jedné knihy zmizí, a pak se o dvě či tři knihy později vrátí. Někdo stěží zmíněný v první knize může mít stěžejní roli v jiné. A stejným způsobem – malé události, které neměly v jedné knize žádný význam, mohou mít v jiné význam obrovský.

Přestože od vydání Cizinky uběhlo 18 let, Gabaldon nemá žádný problém se zapamatováním postav nebo událostí z předešlých téměř 7 000 stran prózy, které věnovala Jamiemu a Claire.

„Nemám při psaní žádný koncept. Ve skutečnosti nikdy nedopíšu dějovou linku tak, jak jsem původně zamýšlela. Píšu, když si mohu příběh představit. Abych mohla začít kterýkoliv den psát, potřebuji to, co nazývám jádro. Větu z dialogu, emocionální atmosféru, cokoli, čeho se můžu pevně zachytit. Píšu nahodilé kusy příběhu, ale píšu je pečlivě. A mezitím, co píši tyto nesouvislé kousky, stále provádím výzkum a samozřejmě přemýšlím o tom, co se v knize stane dál. Postupně všechny kousky začínají zapadat do sebe. Vytváří malá propojení. A já něco napíšu a napadne mě: ‚Ach, tohle konečně vysvětluje událost, kterou jsem napsala před čtyřmi měsíci. Poté vidím, co se musí stát dál.‘“

Jedna ze skvělých věcí na četbě knižní série Cizinka je aspekt „historie v kostce“. Čtenáři se nejen dozvědí o stěžejních událostech dané doby, ale také bezbolestně vstřebají i menší detaily života v 18. století. Gabaldon shromažďuje hlavní události z obvyklých zdrojů: knihy o historii, biografie, soudobé záznamy. Ale další zdroj informací nalezla i na cestách do historických míst.

„Chodím do národních parků a na historická bojiště, zčásti protože knihkupectví na těchto místech nabízí širokou škálu historických děl. Tito místní prodejci nenabízí jenom mainstreamové tituly zabývající se danou dobou, ale také knihy soukromě vydané místními obyvateli, kteří píší rodinné memoáry nebo mají zpověď prapradědečka, který se dané bitvy zúčastnil, a nyní tyto paměti chtějí vydat. Nebo botanik amatér, který napsal pojednání o všech místních rostlinách, které rostou či rostly okolo. Naleznete všechny tyto malé podivuhodnosti, na které byste jinde nenarazili.“

Stále také hledá i jakékoli fascinující výstřednosti spojené s historickými postavami, které do knih vnáší. Příkladem by bylo každodenní „větrání kůže“, které v Paměti kostí podstupuje Benjamin Franklin. „Tohle bylo například jedno z jadérek, na které jsem při svém výzkumu narazila a řekla jsem si, že to musím použít, protože má představivost by něco tak úžasného nevymyslela.“

Jedna z oblíbených dějových linek v knihách se točí kolem Brianny, dcery Jamieho a Claire, a jejího manžela Rogera a dvou dětí, Jema a Amandy. Brianna následovala svou matku zpět do Ameriky 18. století ve snaze zachránit životy svých rodičů. Roger šel za Briannou, vzali se a možná by zůstali v minulosti, kdyby jim život nezkomplikovaly zdravotní problémy jejich novorozené dcery. Gabaldon jejich příběh omotává kolem události 80. let minulého století, zároveň však událostí z minulosti. Jeden z důvodů, proč je vzala zpět do budoucnosti, bylo to, aby osvětlila význam minulé/budoucí cesty pro jejich životy.

„Roger i Brianna měli potíže se adaptovat na minulost, proto jsem si říkala: ‚Jestli z 18. století po takové snaze tam zapadnout odejdou, budou schopni tam nabyté dovednosti využít, nebo to bude vše jinak?‘ Co se týče Rogera, on v 18. století nalezl svůj osud. Ale když mu život opět podrazil nohy, jak se s tím vypořádá? Kdybych jej nechala v 18. století, vždy by nějakým způsobem byl v Jamieho stínu. Chci vidět, jestli se v tomto novém životě duchovně najde tak, jako se mu to podařilo v tom starém.“

Gabaldon říká, že už od svých osmi let věděla, že chce být spisovatelkou. Její otec měl ale jiné představy. „Pocházím z velmi konzervativního rodinného prostředí a můj otec mi často říkával: ‚No, ty se v lidech vůbec nevyznáš a určitě si vezmeš nějakého budižkničemu, takže musíš mít dobré vzdělání, abys mohla zaopatřit svoje děti.‘“

Poté, co získala bakalářský titul v zoologii, magisterský titul v mořské biologii a doktorský titul v ekologii a naplnila přání svého otce, stále chtěla být spisovatelkou. Začala pracovat na tom, co se později stalo Cizinkou, a zlepšovala své spisovatelské schopnosti. Něco z toho dala na internet a ohlasy byly pozitivní, proto kontaktovala agenta.

Knihy se vyprodaly ve třech dnech a tím se odstartovala její literární kariéra. Dnes, o 18 let později a s více než 17 miliony prodaných knih, není pochyb o tom, že Dianě Gabaldon bylo souzeno stát se spisovatelkou. Jak šokující závěr Paměti kostí napovídá, Gabaldon nemá v úmyslu to s Jamiem a Claire prozatím zabalit. Její legie fanoušků by ji asi stejně nenechaly. Historie (jak na papíře, tak i v realitě) prokázala, že nezáleží na tom, kolik otevřených konců už mistrně uzavřela, Gabaldon vás přiměje chtít víc.

Článek vytvořili redaktoři z Knihy Dobrovský.