Hlavní tvář seriálu SEAL Team, David Boreanaz, nám prozradí ve speciálním rozhovoru pro BUILD Series NYC, na co se můžeme ve druhé řadě těšit. Rozebereme si začátek jeho hvězdné kariéry, co je nového na bojišti i mimo něj, jak si užívá práci na projektu SEAL Team a co se díky ní naučil.
Neunavuje vás to někdy, jak vás lidi zbožňují? Já vás zbožňuji, jste úžasný.
DAVID BOREANAZ: Přijímám to s pokorou, stejně jako tuto show. Je super být zpátky v New Yorku a pracovat na něčem, jako je tenhle seriál. Popostrčit tuhle problematiku a ukázat lidem, co se v ní vlastně děje. Jsme velice hrdí, že můžeme poukázat na světlé i stinné stránky těchto mužů a žen. A moc si cením toho, že tu jste. Cením si vás stejně, jako vy si ceníte mě.
Viděl jsem v ukázkách vaši všímavost k drobnostem a detailům. Hlavně jak zvládáte nejen tu taktickou část (což je dokonalé), ale i to, co se děje mimo bitevní pole, když přijedete domů z mise. K tomu všemu se chci dostat, ale pro začátek si chci s vámi na pár minut popovídat. Takže mi povězte, jak se vám daří?
Máme se dobře. Vlastně jsme teď uprostřed natáčení dalšího dílu někde mezi dvojkou a devítkou, co tak vím. Vždycky je vzrušující, když má vycházet nová epizoda. Osobně, jak se má David Boreanaz? Mám se skvěle! Mám syna, který je teď druhým rokem v přípravce. Je to druhák, což je vždycky náročné, když jste rodič a zároveň musíte myslet na to, že své dítě pošlete někam na vysokou. Střední, nemyslíte si, že to nastane, ale skvěle se aklimatizoval. Bojuje kvůli svým odlišnostem a jsem velice pyšný na to, jak je odvážný. Moje malá holčička Bella se má skvěle. Jezdí na koních, skáče panáka a tak. To víte, je jí devět. A moje nádherná žena se má taky skvěle. Jamie je skutečně skvělý podpůrný systém. Pracuje s koňmi. Mí rodiče se taky mají dobře a mé sestry také. Je skvělé být zpátky v New Yorku. Dostal jsem kávu na přivítanou, ale co tu jsem, ještě sem neměl ani jeden kousek pizzy.
Jak to, že ne?
Přiletěl jsem teprve včera večer. Ale dostanu se k tomu.
Je úžasný, že jste se dostal do New Yorku a že vás máme u nás v pořadu. Gratuluji k druhé sérii. Je to super věc. A dokonce jste už poměrně brzo v první sérii věděli, že se vrátíte s pokračováním. Je to tak? Neumím si ani představit, jaká to musela být skvělá zpráva.
To víte. Moje mentalita je taková "z momentu do momentu’’. Když jsem v téhle branži začínal, tak mi táta říkával, abych byl v přítomnosti a žil momentem. A já si tuhle filosofii osvojil a používám ji v práci do teď. Být přítomný ve scéně a v tom momentu, na kterém pracuji, je to nejdůležitější. Umět dát stranou všechno ostatní a zvládnout tu těžkou práci, skutečně dát do té postavy všechno a soustředit se na to. Ano, je to skvělý pocit, když dostanete zelenou pro další pokračování. Ale pro mě je to signál, abych pracoval ještě lépe a více se soustředil.
Nikdy se nespokojím se svým výkonem, a proto to dělám, proto to miluji. Koukám na to jako na pracovní process. Dokonce i po dvanácti řadách seriálu Bones to byl stále jen process. A nikdy neusedám na úspěších ani ze seriálů Buffy nebo Angel. Nejsem s tím nikdy spokojen. A myslím, že v seriálu, jako je tenhle, to cítím mnohem intenzivněji a skromněji, zvláště když pracujete se skutečnými vojáky a výsadkáři třeba z Delta Force, kteří vidí svět trošku jinak než my. Pracujeme z momentu do momentu a už tím se pozná, jak dobrý seriál. Rozhoduje o tom taky Hollywood, od čehož se odvíjí i to, jestli dostanete zelenou k dalšímu pokračování. Nejsme nic víc než strážný u vjezdu, který vás ráno pozdraví a večer vyprovodí. Je to požehnání, a právě na to se musí člověk soustředit.
Je toho tolik, co bych chtěl probrat. Těžce pracujete skoro dvě dekády, a to není žádná legrace. S tím, co jste dělal dříve, nikdy nejste spokojen. Trvalo vám dlouho jakožto umělci pochopit, že je to vaší součástí? Připadalo vám to ze začátku frustrující, že jste nebyl spokojen, a proto jste si hledal uznání?
Ani ne. Když jste mladý a jdete do toho prvně a očividně nejste technicky zručný, držíte se talentu a hledáte si své místo a svou roli. Když jsem ji našel a přistěhoval se do Hollywoodu, byla to samá škola a já studoval film. Myslel jsem si, že prostě půjdu a natočím film. Jenže takhle to fakt nefunguje. Ve své mysli máte skvělé kreativní obrazy, tak proč je nepřivést k životu? Ale pak jen slyšíte: „Prosím tě, ukliď mi karavan. Jdi posbírat všechny vybité baterky z vysílaček. Proč nemyslíš dopředu a nepřineseš mi kávu a nějaké koblihy se sypáním.“
Deska jsem se bavil s někým, kdo je z mladší generace a pochopil jsem, že všichni chceme začínat někde vysoko, nesmutnou realitou zůstává fakt, že všichni začínáme až někde pod úrovní planktonu, někde hluboko dole. Člověk odejde z nějaké společnosti, kde má své místo, a pak se musí zařadit někam do skutečného světa. Moje rada zní: „Dělejte malé věci lépe než všichni ostatní. Předpokládejte, co může člověk potřebovat. Buďte originální a laskaví.“
Cítil jsem nespokojenost se svou prací, protože jsem neustále uvažoval nad tím, jestli jsem něco nemohl udělat lépe nebo jestli jsem byl skutečně věrohodný ve scéně s někým, jako je Jessica, která hraje Mandy. Jestli skutečně znám svůj podtext, jestli dostatečně zdůrazňuji konflikt, když jsem se svým týmem Bravo. A hlavně jak se s tím ztotožnit. Na tom pracuji každý den. A čím hlouběji do temnot můžu jít se svým trenérem herectví tím, tím více se blížím k tomu, abych byl se svým výkonem spokojen, ale to já neberu.
Zmínil jste tady člověka, který vám všem pomáhá a radí vám, jak být co nejvěrohodnější. Nedokážu si ani představit ty tréninky a tu fyzickou zátěž toho všeho. Musíte se do toho dostat a fungovat jako jedna rodina. Jaká je příprava během druhé série a co se děje před i za kamerou?
Prošel jsem si nějakou léčbou kvůli kolenu, kdy mi do něj píchali injekce, aby bylo silné a já si ho neoddělal úplně. Zároveň jsem léčil i rameno z toho, jak pořád nandávám a sundávám zbraň, z toho věčného „jdeme, jdeme“. Neříkáme jim techničtí poradci nebo tak něco. Jsou to producenti, kteří se zapojují do konceptu příběhu. Musíte jít, udělat, co musíte, zlikvidovat cíl a jít domů. A to je naše práce. Velkou zkušeností je síla okamžiku, nestačí vám to jen vidět, a toho se všichni držíme.
Trénuji tak, že chodím do posilovny, dělám kardio, hodně se protahuji a taky hraju hokej. Snažím se ztotožnit sport se svým životem a hokej je perfektní shoda. Miluju hraní i sledování hokeje. Je to týmový sport, kde platí, že jste jen tak silní, jako vaše nejslabší část. Musíte splnit svou práci, abyste pohnuli pukem, a když jím nepohneš, tak operace selže. Podstata toho je dát gól, a takhle já funguju. Takhle se ztotožňuju s fyzickým aspektem.
Těžší částí je mentální nasazení, dostat se do psychického uvažování skutečných výsadkářů. Jeden z nich má v telefonu 42 jmen a čísel, které mu prošly pod rukama a není je ochoten přijmout či smazat. Musí se vyrovnat se všemi 42 smrtmi v jeho jednotce. Zajímavé je, jak se prokousávají operacemi. Nechci používat slovo sociopat, ale empatie není něco, s čím pracují. Jednoduše mají práci a mají cíl, nepřemýšlí o věcech okolo. Zabij, nebo buď zabit. To je náplní jejich mise. Pak se vrátí domů a čeká je úplně jiný příběh. Tuhle jsem o tom mluvil s Tylerem a postupem času se vám to zdá unavující. Unavuje vás to. Ptáte se, kde je vaše nadšení, kde je váš vrchol, kde je ten pocit života a smrti. Vrátíte se domů a máte co dělat s vánočními světýlky. Jindy si zase nerozumíte s někým v bance. Dostanete se k úrazům hlavy a k tomu, proč si nemůžete udržet vztah. Vždycky jsem šel jedním směrem, že to nejlepší, co pro tuhle postavu můžu udělat, je zdůraznit stinné stránky a vrhnout na ně trochu světla. Tenhle seriál není o pocitech, což je ta vzrušující část.
Všechny nabrané zkušenosti a rozhovory, které jste s vojáky měl, co vám to dalo? Co si z toho odnášíte, když jdete domů? Jak to ovlivnilo vaši perspektivu na všechno ostatní okolo vás?
Je to hrozně intenzivní. Jsem nesmírně vděčný za to, jakou mám úžasnou rodinu. Za všechno, co můžu předat dětem. Můj syn je teď na střední a s pár věcmi se docela pere. Je to teenager. Musí se potýkat i s určitými odlišnostmi, nesmí se vzdát a musí bojovat za sebe. Jak zpracovat nápady a myšlenky, které mi ostatní předali? Je to pozoruhodné. Třeba když se vzbudíte a já vám řeknu, ať uděláte 100 kliků nebo sedlehů, tak si nastavíte limit a eventuálně to vzdáte. Ale když vám řeknu, ať jdete dělat sedlehy, tak prostě jdete a děláte je tak dlouho, než vás zastavím, a třeba jich uděláte i 200. Spočívá to v tom, že člověk může zvládnout cokoli, musí jen porozumět své mysli a naučit se spolupracovat s tělem.
Minulý rok s námi byl jeden úžasný chlap, který byl ve válce a vyletěl do vzduchu. Viděl jsem záznam na videu, jak letí vzduchem od exploze. A potom raněný jde za svým bratrem v uniformě, aby zjistil, jestli je v pořádku. To je jejich mentalita. A jak se říká, že je těžké napočítat pět opravdových přátel ve vašem životě, tak když jsem poznal a spřátelil se s těmito lidmi, tak se můj počet velice blíží k tomuto číslu. Jde o lidi, o kterých vím, že tu pro mě vždycky budou.
Teď chci lehce přeskočit na něco méně vážného, na jeden z mých velice oblíbených aspektů seriálu, jež je zároveň váš velice dobrý přítel. Jmenuje se Dita. Dita je pes, kterého v seriálu máte. To, čeho je tenhle pes schopný, je ohromující. Například někdy ke konci první řady, v některém pomocném záběru prostě přiběhne a skočí na korbu pickupu, který je vysoký tak dva metry. A to jsou věci, které jsou naprosto běžné, nic extrémního, jen Dita ve svém přirozeném prostředí. Také jsem četl, že všichni okamžitě poznají, kdy přijdeš na plac, protože Dita okamžitě vyrazí a jde tě hledat. Jste si velice blízcí.
Ano, to jsme. Ale Dita mě zná pouze jako strejdu Jasona. Je to kvůli tomu, protože Justin, majitel psa, chce, aby mě znala jako postavu Jasona. Tak to prostě chodí, což si myslím, že je poměrně zajímavé. Vlastně se mnou pracuje jakožto s Jasonem, tak je důležité, aby to tak sama chápala. Je to velice intenzivní fena a je fascinující s ní pracovat. Je velice chytrá a obyčejně, když při natáčení pracujete se zvířaty, musíte být velice opatrní a neustále si být vědomi toho, co všechno potřebují. Hodně pracujeme se zbraněmi při každé misi, kde střílíme, a musíme být při tom velice opatrní.
Četl jsem, že Dita je ve skutečnosti protidrogový pes a v seriálu je vycvičená na výbušniny a že tenhle celý proces vnímá jako výcvik.
Ano, to je pravda. Je fascinující sledovat, co všechno tihle psi dokážou. Když ucítí výbušninu, tak si okamžitě sednou. Je to šílené, jste uprostřed mise a ten pes si sedne a najednou víte, že je tam někde výbušnina. Je to velice intenzivní.
Když jste se s Ditou seznámili na začátku projektu a oni vám řekli, za jakých podmínek si Dita sedá, tak sem jen zíral a čekal, kdy si sedne. Teď vždycky napjatě sedím a bedlivě ji sleduji.
Na to si můžeme zahrát chlastací hru. (smích)
Přesně tak. Za moment se dostaneme k otázkám z publika, ale ještě předtím jsem se chtěl zeptat, jaké je režírování? Jednu z předešlých epizod jste režíroval právě vy. V čem je to jin? Bylo tam něco, co vás překvapilo nebo zarazilo právě díky vašeho charakteru?
Je to náročné. Už jen když se na nějaký díl SEAL Týmu podíváte, tak si na konci řeknete: „Páni, to bylo jak na horské dráze.“ Když se do toho konečně dostanete, najednou je konec a vy si jen pomyslíte, co jste to vlastně sledoval? Je to rychlé a člověk si musí uvědomit, co cítil, když se na to díval.
Když jsem režíroval 21. díl, byla tam spousta věcí, které hrály velkou roli, a musel jsem rozumět jejich významu a tomu, jak fungují. Postava Jasona tam byla zrovna v momentě, kdy procházel traumatem a musel se vyrovnat se zraněním hlavy, které utrpěl na poslední misi. Když jsem to zrovna ztvárňoval, musel jsem se do toho prostě ponořit. Ten konkrétní moment, kde zrovna Jason byl, ta špína, plazení se po špinavé zemi, bahno a spousta krve. A díky tomu dokumentárnímu stylu natáčení, kdy kamery dáváme lidem bezprostředně před obličej a zachycujeme tak jejich emoce a každičký výraz jejich tváře, dokážeme zprostředkovat autentické prožívání každé situace.
Také jste mi řekl o tom, jak hrozně moc cestujete kvůli natáčení. Musí to být šílené, když vás takhle tahají po celém světě.
Ano, ale je to kvůli tomu, že nechceme jen sedět ve studiu a každičký efekt s pozadím vytvářet digitálně na zeleném plátně. Samozřejmě používáme i digitální efekty, ale dáváme si pozor na to jak a kolik jich použijeme. A cestování nám umožňuje natáčet seriál tak, jak my sami chceme. Třeba za 2 týdny jedeme do Portorika natáčet scénu z Mexico City. Epizody 1–5 obsahují emocionální část, kdo zůstane, kdo ne, kdo přežije, a kdo zemře. Epizody 6–10 se odehrávají v Mexico City, velmi zlé a hrubé momenty. Od 10. epizody až do konce se bude jednat o naši základnu a práci na Filipínách, takže budeme hodně cestovat.
A kde jste teď?
Devátý díl začínáme v úterý a máme hotové práce na osmé epizodě. V pátek budeme natáčet velkou akci, kde se budeme vydávat za členy kartelu, abychom někoho nalákali do pasti, takže naše SEALy uvidíte v maskách. Bude to parádní.
Foto: CBS; Zdroj článku: BUILD Series NYC
