O Sherlockovi lze s klidem prohlásit, že nepatří a s největší pravděpodobností ani nikdy nebude patřit k seriálům fungujícím na principu „pravidelné dávky emocí“. Jeho druhá řada nejen že opět čítá pouhé tři epizody, ale navíc jsme na ni od finále řady první museli čekat rok a půl. Po aktuálním úvodním dílu druhé série s názvem A Scandal in Belgravia však zároveň nelze říct, že by to za to čekání nestálo.
Je velmi zajímavé, že po jeho loňské šesté řadě seriálu Doctor Who, která přes svou vysokou sledovanost stihla vyvolat nemálo kontroverzních ohlasů, se letos televizní scénárista a producent Steven Moffat vrátil se svým druhým projektem, seriálem Sherlock, a uvedl ho vpravdě naprosto dokonalou epizodou. A přestože je „dokonalost“ velmi rezolutním a nebezpečným pojmem, kterému jsem se za dobu svého psaní o seriálech a filmech naučil vyhýbat, tak tentokrát si opravdu musím stát za tím, že epizodě A Scandal in Belgravia nemám opravdu vůbec co vytknout.
Moffatova nejnovější epizoda seriálu Sherlock už se totiž dle mého názoru pohybuje na takové kvalitativní úrovni, že bych si na ni (a věřím, že nejen já) klidně zašel i jako na celovečerní film do kina. Nesnaží se sice vycházet z onoho klasického a především mainstreamově nejosvědčenějšího hollywoodského schématu vyprávění (o což se některé seriály občas pokoušejí, ale v rámci televizní produkce to prostě nefunguje), ale právě naopak se jí daří být epickou a výpravnou svým vlastním způsobem. Ať už díky hudbě, originálním stylizačním prostocvikům nebo samozřejmě výbornému příběhu.
Vedle toho je epizoda A Scandal in Belgravia navíc i velkým krokem vpřed pro postavení a chápání samotného seriálu. Přestože totiž Steven Moffat (velmi podobně, jako v předloňské úvodní epizodě A Study in Pink) zhruba celou první třetinu stopáže poměrně silně vychází z konkrétní literární předlohy a často na ni odkazuje velmi přesným ztvárněním některých jejích scén, právě od této jeho nejnovější epizody už přestává být základní otázkou seriálového Sherlocka, „jak různě lze experimentovat s možnými variacemi na původní příběhy o Sherlocku Holmesovi?“ a naopak se přesunuje k otázkám mnohem sebevědomějším: „Jak bude na dané situace reagovat ne televizní přepis knižního Sherlocka Holmese, ale konkrétně naše postava, kterou jsme definovali v předchozích třech epizodách?“ „Jak se bude dál vyvíjet vtah našeho Sherlocka Holmese a naší Irene Adler poté, co odvyprávíme jejich původní konflikt z předlohy (což se stalo už ve chvíli, kdy Irene Sherlocka ve svém domě omámila a uprchla)?“
Jinými slovy; seriál Sherlock se touto epizodou definitivně vymanil z mantinelů „něčeho, co je adaptací něčeho jiného“ a začal žít svým vlastním životem. A to naprosto úžasným a strhujícím životem. A pokud seriál už něco takového dokáže a pokud si to zároveň i dokáže udržet, tak co se alespoň mě týče, Sherlock tu s námi klidně může být i deset let (což by dohromady pořád dávalo jen 30 epizod!) a jako záminku si přitom „adaptovat“ všechny Doyleovy původní příběhy.
Arthur Conan Doyle
Mark Gatiss o své epizodě
Steven Moffat o druhé sérii
Pes baskervillský (1902)
Skandál v Čechách (1891)
Dabing a dabéři