Leden 2012 není klíčovým měsícem jen pro druhou řadu seriálového Sherlocka, ale rovněž i pro českou kino premiéru již druhého filmového Sherlocka Holmese režiséra Guye Ritchieho s podtitulem Hra stínů. A právě k němu se náš web, vedle britského seriálu se snažící věnovat i dalším pohledům do světa tohoto nejslavnějšího detektiva, prostě nemohl nevyjádřit.
Originální název: Sherlock Holmes: A Game of Shadows
Premiéra: 16.12. 2011 USA/5.1.2012 ČR
Režie: Guy Ritchie
Scénář: Michele Mulroney a Kieran Mulroney
Hudba: Hans Zimmer
Hrají: Robert Downey Jr., Jude Law, Rachel McAdams, Noomi Rapace, Stephen Fry, Jared Harris, Kelly Reilly
Stopáž: 129 minut
Naše hodnocení: 70 %
Svou novou spektakulární verzi původních literárních příběhů o nejslavnějším detektivovi všech dob nám režisér Guy Ritchie poprvé představil již před dvěma lety. A přestože se tehdy jednalo o hollywoodský blockbuster jak má být, ve výsledku se první film od nádechu původních knih a povídek sira Arthura Conana Doylea neodkláněl tolik, jak mu to někteří konzervativnější fanoušci Petera Cushinga a Jeremyho Bretta často přisuzovali. A nyní se Ritchieho Sherlock Holmes a jeho neodmyslitelný společník doktor Watson konečně vrací. K tomu nově například s Holmesovým bratrem Mycroftem či především i ústředním rivalem profesorem Moriartym.
Zatímco první filmový Sherlock Holmes s Robertem Downey Juniorem a Judem Lawem své hrdiny a vizi jejich světa teprve představil a relativně pouze lehce naťukl, jeho aktuální pokračování se naopak, jak už to konec konců u hollywoodských sequelů bývá, konečně rozjíždí opravdu ve velkém, a to hned s nejikoničtější Holmesovou nemesis (přestože ta se v původních Doyleových příbězích objevila všehovšudy dvakrát), profesorem Jamesem Moriartym.
Druhý Holmes tedy má jak výborné ústřední duo, které si diváci zamilovali už před dvěma lety, tak i toho nejlákavějšího možného padoucha. První zklamání nového Ritchieho filmu tak přichází ruku v ruce s tím, jakým obloukem se jeho dvě ústřední postavy ke svému hlavnímu nepříteli propracovávají, tedy skrze mdlý případ ukrytého/uneseného/naverbovaného bratra francouzské cikánky, která, nehledě na to, že je ve filmu hlavní ženskou postavou, je v něm asi stejně tak důležitá jako Watsonův pes Gladstone, přestože na velkém plátně se na ni pochopitelně kouká o něco líp.
Spíše než logicky odvyprávěný příběh tak prostřední část filmu připomíná jakousi chaotickou změť situací vedoucích od jedné megalomanské akční sekvence ke druhé, ve kterých se Moriarty s Ritchiem snaží trumfnout nejmodernější výdobytky Vernova Ocelového města. Velmi podobně v těžišti těchto akčních scén funguje i samotný Holmes, jehož dedukční schopnosti tentokrát postrádají jakýkoliv onen „dedukční“ vývoj a jeho počínání tak ještě mnohem víc evokuje spíše superschopnosti komiksového hrdiny vsazeného do viktoriánské éry (spolu s vlastní obdobou Neových brýlí), než-li logicky podložená pozorování vypočítavého génia.
Sherlock Holmes: Hra stínů přesto celkově není takovým zklamáním, jakým se může z dosavadního textu zdát. Přestože na zasazení akčních scén do kontextu příběhu můžeme nadávat jak chceme, zábavné a poutavé jsou pořád, stejně jako i hlavní hrdinské duo, charismatický a důstojný protivník či brilantní Stephen Fry, jenž postavu Mycrofta Holmese dokonale vystihl v celé její nahotě.
Výborný je pak i samotný kontrast Holmese a Moriartyho, přestože v přímých konfrontacích (kde má Moriarty svého soka solidně na háku) občas drhne jejich nemalý věkový rozdíl, stejně jako by asi podstatně hůř fungoval i seriálový Moriarty, kdyby ho Moffat s Gatissem neomladili stejně jako jeho protipól. Avšak právě v závěrečném střetu těchto dvou postav, který je jako i samotná jejich symbolická šachová partie především strategický, spíše než fyzický, diváka zamrzí dosavadní spád filmu asi nejvíc. Celé finále Hry stínů, ať už z hlediska vykreslování postav či poměrně přesné (a v Ritchieho podání snad i první) adaptace konkrétních Doyleových témat, totiž teprve ukazuje, o kolik by celý film mohl být lepší, neotřelejší a chytřejší, kdyby se v jeho duchu nesl celý.
Toho se tak snad dočkáme v nějakém tom třetím dílu, kdy by se mimo jiné i Ritchie mohl vrátit ke svému ikonickému režisérského stylu, po kterém právě ve Hře stínů na úkor celkové spektakulárnosti tentokrát nejsou ani památky.
„Roztříštěnost“ je slovo, které Hru stínů vystihuje. Slabší než jednička (opakování známého bych si nechala pro někoho jiného než zrovna Sherlocka Holmese), ale rozhodně nemůžu říct, že bych se nebavila. Poníková scéna byla rozkošná a vedle ní nezklamala ani řádka akčních scén. Vlaková je taková mile tradiční a nic bych jí nevytkla – ale zkrátka je znát, kterého Sherlocka dělá Hollywood a kterého Británie. A ostrované i s jejich humorem mi byli vždycky bližší…
Naprosto souhlasím. Se zbytečností některých postav, s nepovedeným přibližováním se Moriartymu a samozřejmě i se závěrečnou půlhodinkou, která nadchla snad každého (já osobně nemám od scény v lese co vytknout). No, pokud vím, nepsaným pravidlem trilogií bývá „jednička skvělá, dvojka slabší, trojka skvělá“, tak uvidíme… A prý uvidíme.;-)