Postřehy z viktoriánské epizody The Abominable Bride

Postřehy z viktoriánské epizody The Abominable Bride

3.1.2016 16:39


„Co jsme to vlastně viděli?“ kladla si spousta diváků podobnou otázku poté, co zhlédli novoroční speciál Sherlocka. I přes zdánlivou překombinovanost ale vše dávalo smysl. Možná jde i o první díl seriálu, který přinesl víc odpovědí než otázek.


Postřehy z epizody S04E00 The Abominable Bride pochopitelně obsahují i spoilery, takže pokud jste tento díl ještě neviděli a nechcete si zkazit překvapení, rozhodně nečtěte dál.

Časové roviny

Na kolika místech a v kolika časech se viktoriánská epizoda odehrávala, mohla být zjevně nejpalčivější otázka většiny diváků. V druhé polovině dílu se totiž dozvíme, že celý příběh z roku 1895 je jen Sherlockovým výmyslem. Nejprve je tedy nutné rozlišit, co se odehrává v detektivově hlavě a co je skutečně realita.

(Návrat do Londýna z venkova. Foto: BBC)

Realita – tedy to, co přímo navazuje na finále třetí řady a Sherlockův odlet do exilu – je zobrazeno pouze ve scénách v letadle. Při prvním probuzení, když si Mycroft od bratra vyžádá seznam drog, a pak při druhém, kdy Sherlock seznam roztrhá. Všechny ostatní scény jsou jen Holmesovou fantazií.

A když píšeme „fantazií“, myslíme tím samozřejmě halucinace, které si Sherlock přivodil namícháním silného drogového koktejlu. Události 19. století (od seznámení Watsona i Holmese, které Sherlock v hlavě viděl jen proto „aby se cítil chytřejší“) sice odráží „skutečný případ“, ale jeho řešení je pak už jen Holmesova cesta za pravdou o zmrtvýchvstání profesora Moriartyho (více níže).

(Je Holmes skutečně v nemocnici? Foto: BBC)

Během dílu se Holmes v moderním světě probudí celkem třikrát. Dvakrát v letadle (jak už jsme popsali výše) a mezitím ještě jednou na nemocničním lůžku, kdy si okamžitě žádá najít hrob nevěsty Emelie Ricoletti. Při vykopávání ostatků na něj ale kostra zaútočí (nemohlo se stát v realitě) a Holmes se dostává do dalšího prostoru…

…a probouzí se u reichenbašského vodopádu společně s Moriartym. Zde se objevuje i Watson, který už podle svých slov sám ví, že není skutečný a pomáhá Sherlockovi jako jeho jediný skutečný přítel dostat se z hlubokého rauše. Skokem z vodopádu se pak Holmes probouzí vědomě a sám.

(„Nikdy tě nezabije pád. Ale přistání.“ – Moriarty. Foto: BBC)

Aby to ale nebylo tak jednoduché, a protože tvůrci seriálu Steven Moffat a Mark Gatiss si s diváky moc rádi hrají, přichystali nám ještě jednu scénu na úplný závěr. V ní se Holmes s Watsonem baví, jakoby případ nevěsty skutečně nedávno vyřešili, a Sherlock svému kolegovi vypráví, co při svých drogových halucinacích viděl – moderní svět s letadly a telefony.

(Kdo opravdu vypráví příběh? Sherlock z 19. nebo 21. století? Foto: BBC)

Dle mého názoru ale není na místě vyvolávat zbytečnou paniku otázkou jako vystřiženou z filmu Inception, tedy „Co je sakra ta opravdová realita?“. Závěrečnou scénu beru jen jako popíchnutí a žert tvůrců, kterým nemá smysl se zaobírat. To, že se celý díl odehrával jen ve zdrogované mysli nabízí dostatečné odůvodnění, proč si tvůrci mohli takhle jednoduše s divákem hrát.

Jak je to s Moriartym?

(Chyběl jsem vám? Foto: BBC)

Ačkoliv se to na první pohled nezdá, novoroční speciál odpověděl na mnohem více otázek, než jsme zvyklí. Respektive nevznesl po jedné odpovědi dalších patnáct palčivých otazníků. Vzhledem k tomu, že většina děje a podivného chování (Mycroft v 19. století mluví o „viru na disku“, objevující se vzkaz na dýce, atp.) se dá odůvodnit drogami, může si divák klást jen jednu skutečnou otázku, která zapadá do světa moderního Sherlocka:

Je Moriarty skutečně mrtvý? Je. Anebo se nám to alespoň Moffat s Gatissem snaží tvrdit (což, jak známo, nemusí nic znamenat). Když už si ale dali práci této jediné otázce věnovat celý díl, věřil bych jim. Pointa celé epizody totiž tkví jen v tom, zda se Moriarty, který najednou straší celou Anglii na televizních obrazovkách, skutečně vrátil z mrtvých.

(Andrew Scott je opět vynikajícím protivníkem. Foto: BBC)

Sherlock na paralele s případem mrtvé nevěsty zjišťuje, zda je opravdu možné si vystřelit mozek z hlavy a přežít. A když už mu nic nedává smysl, přispěchá s vysvětlením samotný Moriarty, a to hned několikrát. Jednak Sherlockovi s vážnou tváří oznámí, že všechno se zdá nesmyslné, protože to nesmyslné a přitažené za vlasy opravdu je. Geniální Moriarty se však i posmrtně dokáže Holmesovi dostat do hlavy. A jak by ne, když je to jeho úhlavní protivník. Otázku Moriartyho přežití pak Sherlock definitivně uzavírá sám: „Samozřejmě, že je mrtvý. Nikdo nemůže přežít vystřelení mozku z hlavy.“ A Holmes je už sám smířený s tím, že Moriarty je jen duch, který mu bude vždycky strašit v hlavě.

(Celé je to nesmysl. Foto: BBC)

Co mohlo ale diváky zmást, je Holmesova věta: „Vím, co teď Moriarty udělá.“ To je ale s nejvyšší pravděpodobností opět jen popíchnutí. Dává naprostý smysl, že má geniální zločinec promyšleno, jak lidem ztěžovat život i po své smrti. Už dříve mohl vymyslet plán, který se uskuteční v době, kdy on sám už mezi lidmi nebude. O jaký plán jde se ale dozvíme nejspíš až ve čtvrté sérii, která má mít premiéru někdy v roce 2017.

Když už jsme si zodpověděli dvě nejdůležitější otázky epizody, přichází čas na drobnější postřehy.

Původní povídka

(Nevěsta posloužila tvůrcům seriálu jako posouvač děje. Foto: BBC)

I kdybyste kánon sira Arthura Conana Doylea prozkoumali jak nejpozorněji dovedete, žádnou povídku o Přízračné nevěstě byste nenašli. Přesto se však „abominable bride“ v Holmesových příbězích jednou objevila. I když pouze jako zmínka v Musgraveském rituálu (The Adventure of the Musgrave Ritual), kdy Holmes s Watsonem prochází staré případy:

„Tady je záznam o vraždách v Tarletonu, o případu obchodníka s vínem Vamberryho, o dobrodružství se starou Ruskou, případ hliníkové berly a taky podrobný popis případu Ricolettiho a jeho přízračné manželky.“ (volně přeloženo)

Je tedy pravděpodobné, že Moffat a Gattiss využili tuhle zmínku pro konstrukci vlastního příběhu, který by jim skvěle zapadal do jejich plánu s blížící se čtvrtou řadou.

Modrá karbunkule

(Noviny! Noviny! A taky časopis Strand. Foto: BBC)

Povídka Modrá karbunkule, kterou Watson v epizodě napsal pro aktuální vydání Strandu (kde skutečně Doyleovy povídky vycházely), je v seriálu zmíněna několikrát. S případem přízračné nevěsty ale nemá nic společného. V původní povídce jde totiž o hledání ukradeného diamantu, který je objeven v huse, která měla skončit na vánoční tabuli hraběnky z Morcaru. Doyleova povídka vyšla ve Strandu v lednu 1892. Byla to zároveň jedna z povídek, kterých si autor nejvíce cenil.

Doktor Hooper

(Molly Hooperová jako doktor Hooper. Foto: BBC)

Feministický podtext se celou epizodou táhl jak dlouhá a velmi křiklavě červená nit. Doposud seriál takto s upřednostňováním ženských postav nepracoval a v kontextu všech deseti natočených epizod se může snaha zdát jako nedobře zvládnutá látka. (Ve světle toho, jak s feministickými tématy pracovala i řada seriálů v roce 2015, bych skoro i řekl, že se Sherlock měl jen svézt na vlně. Zároveň upozorňuji, že feministické pojetí epizody není apriori špatné, jen myslím, že mnohým divákům by pointa došla, i kdyby s ní tvůrci seriálu nemávali publiku před obličejem v každém druhém záběru.)

Co se v tomto kontextu může zdát jako přestřelené, to je přestrojení doktorky Hooperové na doktora Hoopera. „Je s podivem, čeho jsou někteří lidé schopní, aby se prosadili v mužském světě,“ říká Watson. Svět konce 19. století rozhodně mužský byl a to, že se některé ženy vydávaly za muže, aby mohly uspět, není nic neobvyklého. Známý je například příběh chirurga Jamese Barryho), respektive Margaret Ann Bulkleyové, která aby mohla léčit a absolvovat lékařskou univerzitu, musela se „stát mužem“.

Pět pomerančových jadérek

(Pět pomerančových jadérek, znamení smrti. Foto: BBC)

Co je tak děsivého na pěti pomerančových jadérkách, které člověk obdrží v nenadepsané obálce? Jak jeden z hrdinů epizody sir Eustace správně pochopil, jde o výhružné znamení. Povídku se stejným názvem vydal Doyle v listopadu 1891. Oběť v ní obdrží právě pět jadérek jako znamení blížící se smrti: takové přijde každému členu amerického spolku, kteří jej opustí. V povídce šlo o Ku Klux Klan, v epizodě tento spolek zmíněn nebyl, ale převlek ženského „kultu“ až nápadně připomínal tehdejší převleky členů klanu.

Pan Melas

(Obézní Mycroft se každým soustem přibližuje jisté smrti. Foto: BBC)

Když Holmes a Watson poprvé navštíví Mycrofta v Diogenově klubu (známém už z předchozích epizod i povídek), po jejich odchodu sděluje Mycroftovi služebník, že za ním přišel pan Melas. Jde o hrdinu povídky Řecký tlumočník (The Adventure of the Greek Interpreter). V ní se Watson setká s Mycroftem vůbec poprvé a Sherlock ho uvádí jako muže, který by mohl být nejlepším zločincem, kdyby neustále netrávil čas ve svém křesle, neboť už nemá žádné ambice a ani energii (byl sice líný a obtloustlý, rozhodně ale nebyl tak obézní, jak byl vykreslen v seriálu). O případu pana Melase dokonce píše i John Watson na svém blogu.

7% roztok

(„Nejsem závislý, jsem jen uživatel.“ – Sherlock Holmes. Foto: BBC)

Sherlock Holmes v povídkách i v seriálu si čas od času dopřeje drobné povzbuzení – jinými slovy se zdroguje. A jak detektivovými ústy vypráví i Doyle „bere si sedmiprocentní roztok kokainu“, který ho dovede tak akorát rozptýlit. Někdy to ale trochu přežene.

Rudovous

(Mycroftův zápisník. Foto: BBC)

S jménem Rudovous jsme se setkali už ve třetí řadě. Nejde o žádného piráta, ale o psa, kterého Sherlock a Mycroft v dětství měli a o kterého se Sherlock velmi rád staral. Tím, že si ho Sherlock připomíná, mu pomáhá se uklidnit (proto jeho jméno pravděpodobně vysloví během čekání na ducha nevěsty). Je otázkou, zda má podobný vliv i na Mycrofta. Ten má totiž jeho jméno poznamenané i v zápisníku, do kterého si ukládá roztrhaný seznam drog, které jeho bratr požil. Možná má ale Rudovous úplně jiný význam. Třeba se ho dozvíme ve čtvrté řadě. Stejně jako odpověď na jednu možná ještě naléhavější otázku: Co znamenají další zápisky? Přidat se můžete například k diskutujícím na Redditu.

Co prozradily dveře

Náznaky si ve viktoriánské epizodě nedopustili jen scenáristé a tvůrci seriálu, ale také filmový architekt Arwel Wyn Jones. Kromě výběru vhodných obrazů, či fotek z natáčení pádu z vodopádu zveřejnil na svém Twitteru i tuhle fotku dveří v přízemí domu číslo 221B na Baker Street:

Poznáte všechny odkazy na povídky?

Pes baskervillský (uprostřed), Lví hříva (hlavy lvů dole a nahoře), Mazarinův drahokam (v pravém dolním rohu), Pět pomerančových jadérek (pět „žlutých koleček“) a úplně nahoře nad hlavami lvů by měli podle Jonese být i dva hadi poukazující na povídku Strakatý pás.

A čeho jste si všimli vy? Máte své vlastní postřehy z epizody The Abominable Bride? Pokud ano, neváhejte se s nimi svěřit níže v komentářích.


Jít na Sherlock | Jít na Edna


Chceš taky něco napsat? Registruj se nebo se přihlaš!