Rozhovor s představitelem Mikea Rosse - Patrickem J. Adamsem, část 1

Zajímá vás, co vše prozradil Patrick nejen o sobě, své minulosti, ale i o seriálu? V první části se Patrick během interview pro Collideru rozpovídal o tom, jak se dostal herectví, jaký byl jeho nejhorší konkurz nebo co ho přivedlo k Siuts.

Patric byl za svůj výkon mimo jiné nominován na prestižní Hollywoodskou cenu Screen Actors Guild Award (SAG Award), kterou si ale nakonec odnesl Steve Buscemi z Boardwalk Empire.

Jak jste se doslechl, že jste byl minulý rok nominován na cenu SAG Award?

PATRICK J. ADAMS | Je to stejná historka, kterou slyšeli všichni ostatní už milionkrát a budete si myslet, že lžu, ale doslova jsem o tom neměl tušení. Už tak to byl ten nejvíc neskutečný rok. Byl to můj první seriál a já ani nevěděl, že tu cenu vyhlašují. Můj drahý přítel a manažer mi volal, celý ubrečený, a když někoho v 4 ráno slyšíte do telefonu brečet, jste si jistí, že se stalo něco hrozného. Ani pořádně nemluvil anglicky, jen popotahoval a pořád opakoval „Oh, bože, dokázals to!“ A pak, po chvíli, jsem na to přišel. Řekl mi to a uviděl jsem 18 zmeškaných hovorů. Tak jsem se o tom dozvěděl. A pak se ocitnete v jednom kole a mluvíte s lidmi, které jste nikdy neviděl, a kamery vám míří do obličeje a vy se snažíte předstírat, že je to úplně normální, i když není. To bylo ráno.

Jak jste původně získal vaši SAG kartu?

PATRICK J. ADAMS | Jsem Kanaďan a chodil jsem na University of Southern California. Tady svolávali komparz, obsazovali 50 míst studenty, kteří přišli na konkurz člena bratrstva do filmu Old Shool. Vešel jsem a Todd Phillips, který byl, podle mě, určitě na mol nebo tak něco, řekl „Jen tak pro srandu, předvedete skotský akcent?“ Tak jsem ho předvedl a pak mi řekl, ať vypadnu. O měsíc později, jsem zjistil, když mi zavolali, že jsem prošvihnul kostýmovou zkoušku. Měl jsem ani ne 12 hodin, abych zjistil, jak legálně skrz USC začít praxi, abych mohl hrát v Old School. Takže jsem šel na imigrační na USC a vydal se jim na milost a nakonec našel způsob, jak brát tenhle film jako praxi. Chodil jsem na hodiny a psal eseje o své práci v Old School, zatímco ostatní psali o účetnické nebo právní praxi. To byla moje první práce a s těma klukama jsem na place strávil celý měsíc. Vážně jsem poznal, jak to na place a v komedii funguje, protože to nebyla moje silná stránka. Jen jsem sledoval spoustu vtipných lidí, kteří dělali vtipné věci.

To bylo poprvé, co jste stál před kamerou?

PATRICK J. ADAMS | Profesionálně, ano. V Kanadě jsem nic nepodnikal a tohle byl můj druhý rok ve státech. Vůbec poprvé jsem se ocitl na place.

Jaké to bylo pracovat s Willem Ferrellem a Vincem Vaughnem?

PATRICK J. ADAMS | Celá moje kariéra je prostě hrůza, od začátku do konce. To je taková moje věc. Spousta šťastných nehod. Začal jsem jako člen bratrstva, který měl postávat kolem a nic neříkat, aby mi nemuseli moc platit. A pak někdo přišel a řekl, „Neumí z vás někdo na kytaru?“ a já na to, „Já umím hrát na kytaru.“ A najednou jsem byl s Willem Ferrellem a nacvičoval „Dust in the Wind“. Takových pár podobných věcí, které mě dostali do popředí na pozadí, se mi staly během celého natáčení. To je příběh mého života – popředí na pozadí.

Kdy jste si uvědomil, že chcete být hercem?

PATRICK J. ADAMS | Byl jsem velmi mladý. Zamiloval jsem se do herectví jen proto, že jsem chodil na spoustu her. Moji rodiče chodili na spoustu her a já chodil na spoustu škol, kde nechávali děti hrát. Vždy mě bral film, ale divadlo bylo můj vstupní bod. Vždy mi přišlo, že mi, jako dítěti, film nedává smysl. Prostě to bylo tak kouzelné, jako „Něco se tam v pozadí odehrává, ale nevím co.“ Ale když jsem sledoval divadlo, tak to bylo něco, co se odehrávalo přímo přede mnou. Viděl jsem, jak se temná místnost najednou změnila v něco úplně jiného a to mě ohromilo. Takže už jako malému mi máma říkala, že chci být Michael J. Fox. Nechtěl jsem být herec. Jen jsem chtěl nějakou dobu být Michael J. Fox. A pak jsem si uvědomil, že byl herec, tak jsem se tomu začal věnovat.

Jak jste dosáhl svého cíle?

PATRICK J. ADAMS | Kdykoliv, kdy jsem potkal herce, prostě jsem na něj zaútočil a zeptal se „Jak jste to dokázal?“ Nakonec jsem si začal uvědomovat, že kvůli tomu se chodí do školy. Nebyl jsem zrovna nejchytřejší dítě, takže mi nějakou dobu trvalo, než jsem na to přišel. Takže jsem se rozhodl podstoupit dobrý výcvikový program. Máma prodala obchod a stala se úspěšnou, takže měla dost peněz, aby mě poslala na dobrou školu a já věděl, že chci jít dolů do Států. Moc se mi líbilo, co se tam děje oproti tomu, co mi říkali lidi, které jsem znal, a kteří chodili na divadelní program v Kanadě, který se zdál velmi izolovaný. Takže jsem podal přihlášku NYU a USC, ale na NYU jsem se nedostal. Tak jsem skončil na USC, tak to bylo.

Jak jste viděl svou kariéru? Chtěl jste dělat divadlo, filmy nebo televizi nebo jste chtěl prostě dělat všechno?

PATRICK J. ADAMS | Všechno! Byl jsem nenasytný. Prostě jsem chtěl dělat všechno. Film a televize mi byla tak cizí, protože jsem s tím nevyrůstal, nic jsem o tom nevěděl a nikdy předtím jsem na place nebyl. Ale od chvíle, kdy jsem se ocitl na place Old School, bylo to jako „Tohle chci dělat!“ Ale taky jsem cítil, že na to nejsem připravený, takže to mě nutilo brát můj trénink o to vážněji a dostat se na tolik placů, na kolik jen můžu. Což je důvod, proč jsem skončil aspoň na jeden den doslova u každého seriálu. Bylo úžasné sledovat, jak to funguje. Takhle jsem získal zkušenosti.

Jste v konkurzech dobrý?

PATRICK J. ADAMS | Pořád je to boj. Dnes jsem měl konkurz, který nedopadl skvěle a to se děje pořád. Vážně to záleží na místnosti, záleží to na materiálu a skutečně to někdy záleží na poloze planety. Takže si nemyslím, že na to má někdo techniku. Mám konkurzy rád. Rád pracuji na scénářích. Prostě rád pracuji. Líbí se mi ta příležitost na tom pracovat. Někdy pomůže nejít do místnosti chladný a znát lidi. Strávil jsem spoustu let, abych v branži poznal lidi a to vážně pomáhá. Záleží na tom. Někdy můžete zažít pár dost hrozných konkurzů.

Jaký byl váš nejhorší konkurz?

PATRICK J. ADAMS | Nevím. Těch špatných je hodně. Nevím, který konkrétně by měl být ten nejhorší. Jsou takový, kde jsem se zničehonic rozbrečel, a to je nemístné. Ale zamilujete si tuhle historku: Když začínaly Mad Men, tak ve stejném roce vznikl i sitcom, který se taky jmenoval Mad Men. To jsem se poprvé věnoval Mad Men, když nikdo netušil, co to je. Takže mi zavolal můj manažer a řekl „Je to sitcom. Prostě jdi a zamiluješ si to. Bude to super.“ Tak jsem si pročetl materiál a pomyslel „Tohle vtipný není.“ Ale u sitcomů jde o to, že scénář vtipný být nemusí. Mnohokrát jsou to lidé, díky čemuž je to vtipné. Takže jsem si trhal vlasy a snažil se, aby Mad Men vyzněli v mém podání vtipně. Šel jsem dovnitř, zahrál to a oni mi zavolali zpět. Považoval jsem Mad Men za sitcom a oni mi stejně zavolali zpět. Sešel jsem se s, tvůrcem jednoho z nejlepších seriálů vůbec, Matthewem Weinerem a zas jsem zahrál to samé a on na mě jen koukal. Ne ve špatném slova smyslu, ale prostě jako „Co to ten kluk dělá? Zajímavá volba, která je ale trochu přemrštěná.“ Nakonec mi volali kvůli jiné roli v seriálu, takže si nemyslím, že jsem ho moc urazil. Horor přišel až o pár měsíců později, kdy jsem seriál viděl a uvědomil si, jakého blbce jsem ze sebe dělal. A to byl příklad příšerného konkurzu, když jsem si uvědomil, co ve skutečnosti Mad Men za seriál je. To se občas stane.

Kromě Suits, jaká je vaše oblíbená role?

PATRICK J. ADAMS | V poslední době byl pro mě zvratem seriál Luck. Předtím byl vážně skvělý seriál, na kterém jsem dělal, Friday Night Lights. To byl pro mě taky zvrat. Seriál byl o okamžiky mezi herci. O nic jiného se moc nestarali. Nešlo o nasvícení, nebo kde je kamera. Chtěli přirozenost. Chtěli vidět ty okamžiky, které se odehrávali mezi herci. Vlastně to bylo docela odrazující, protože si zvyknete na další věc, o kterou se všichni na place strachují. Jestli je správné světlo, ujistit se, že je kamera tam, kde má být, plechovka Coly je na správném místě, a symbol Lexusu se ukazuje tam, kde má a teprve, když je tohle vše v pořádku, tak se může začít s herci. Ale o ni se o nic z toho nezajímali. Dokonce jsme ani nenacvičovali. Nechtěli, abychom si nacvičovali text nebo tam, kde stát. Prostě to bylo jen „Akce!“ a kamery byly všude. Ani jste nevěděli, kde kamery jsou. To bylo ze začátku fakt děsivé a odrazující, ale po tom, co natočíte dvě tři scény, uvědomíte si, že se cítíte tak živý a nabitý a stejně tak i ta chvíle. Bylo jim jedno, jestli děláte to samé ještě jednou. Jako pro herce to bylo vážně osvobozující. Byl jsem z toho nadšený, protože jsem se prostě náhodně objevoval v několika epizodách. Byl jsem velkým fanouškem Lost, takže to bylo super. Moje vyzvánění na mobilu byla znělka z Lost a jednou zazněla, když jsem byl přívěsu s líčidly. Snažil jsem se získat odpověď na to, co se bude dít a nevypadat moc jak úplný geek, takže to byla zábava. Ale Luck byl ten moment, kdy jsem cítil, že jsem se z kluka stal mužem, v některých ohledech, díky pomoci Dustina Hoffmana.

Jak jste se dověděl o Suits, a čím jste prošel, abyste roli získal?

PATRICK J. ADAMS | Můj agent a manažer mi poslal scénář. Rok předtím mě zrovna vyhodili z práce, takže jsem na tom byl mizerně. Všichni v mém týmu se mi pokoušeli najít skvělý projekt, který by mě vytáhl ze dna, na kterém jsem se ocitl, a pak přišel Mike Ross. Byl to skvělý svět, kde i tahle postava byla sama na dně. Pohyboval se ve vyjetých kolejích. Měl celý ten svůj potenciál, ale prostě si nevěřil. Podělal si život, že ani nešel napravit. A pak najednou se objeví tahle příležitost dělat něco báječného. Dali přede mně scénář a já si ho přečetl a ve chvíli, kdy jsem ho dočetl jsem byl jako „toho týpka znám skrz na skrz. To ani není výzva.“ Ale byla to výzva takovým způsobem, který jsem nečekal. Vešel jsem a byla to prostě hračka. Šlo to jak po másle. V pilotu je skvělá scéna, kde jsem na pohovoru kvůli práci a přesvědčuji tohohle chlápka, že budu ten nejlepší právník, kterého kdy viděl, a to byla scéna, kterou jsem hrál před skupinkou producentů. V podstatě to bylo něco jako „Tohle zvládnu! Tu práci mi dejte! Věřte mi, na tohle mám!“ Takhle v zásadě konkurz vypadal, takže to bylo snadný. Myslím, že jsem pak byl na dalších pěti nebo šesti konkurzech, což je vlastně celý proces testování, a pak jsem tu roli dostal. Byla to nejjednodušší role, kterou jsem dostal. Jak se říká co se má stát, stane se. Prostě to najednou vše do sebe zapadlo a bylo to jednodušší, než jsem si kdy představoval.