Lákavě nazvaný titul pro PC je frontálním útokem na fanoušky týmových akcí a nabízí postapokalyptické řádění v 3D, ne nepodobné Battlefield 1942. Do komplexnosti této hry má však War of the Machines hodně daleko a už absence intra a strohé menu napovídají, že je tu něco špatně.
Marně budete hledat pět minut exkluzivních videosekvencí s Arniem, marně se budete pídit po nějaké singleplayerové kampani. Sliby, chyby a u Atari toho (stejně jako v případě Enter the Matrix) naslibovali o dost víc než nakonec splnili. Z úvodní obrazovky na vás tak kouká silně omezená střílečka, v níž máte už od počátku k dispozici všech dvanáct map, v nichž můžete zápolit offline s boty nebo online s dalšími hráči (je potřeba mít funčkní cd-key). Žádný příběh, jen upatlaný textový briefing během načítání mapy. Slabé…
Ale budiž, ortodoxní fandové stejně znají filmové Terminátory jako své boty a snažit se je oblbovat nějakými dalšími novotami by bylo nošením dříví do lesa, jen jim ukažte, kde se mačká spoušť, ať to těm mašinám mohou nandat… Ve všech mapách můžete hrát jak za Tech-Com (hnutí odporu), tak za SkyNet (netřeba představovat). Každá strana má k dispozici jednotky několika tříd – útočník, těžký útočník, průzkumník. Specialitkou u lidí je ještě raketometčík a nejlepší hráč si může zahrát za samotného Arnieho (podoba je mizivá a velký Arnie řekně během hry jen „It is time“ a „I´m back“… promo řečičky od Atari se tedy zase smrskly v rozpačitý výsledek), SkyNet zase disponuje létajícím FK a tankem HK (T-1 ve třetím filmu). Ovládání těchto strojů (stejně jako popojíždění džípem a transportérem, které mají v některých mapách lidé k dispozici), chce trochu cviku, ale přítomnost rozmanitých jednotek výrazně oživuje hru. Dvě jednotky u SkyNetu jsou pak tvořeny modely T-900, které zřejmě vůbec neznáte (v T-3 byly k vidění krátce, v pozadí v laboratoři).
Účel hry je jednoduchý a nemáte šanci ho nijak ovlivnit (v menu není žádné nastavení hrací doby, počtu hráčů, ani módu, jen v případě, že zakládáte hru po internetu) – po celé mapě jsou rozestaveny respawn pointy (místa, v nichž se hráč po smrti znovu objeví) a vaší úkolem je tyto pozice bránit (pokud si nepřítel stoupne na respawn point, je po krátké době obarven na jeho barvu, SkyNet má červenou, rebelové zelenou), čím víc zabraných pozic, tím rychleji naskakují bod na účet. Mapy jsou samozřejmě veliké a tak nelze uhlídat všechny respawn pointy, pokud zaberete pozici v srdci nepřátelského území, váš postup je mnohem rychlejší. Důraz na taktiku je víc než zřejmý, jen škoda že tato „originální“ myšlenka je okopnutá z již zmíněného Battlefield 1942 (a v jiné podobě se objevila už u několika starších her).
Je jen na vás, za jakou stranu budete hrát, Tech-Com má trošku rozmanitější zbraně (většina povolání má na výběr ze dvou) a samozřejmě můžete hrát za Arnieho (pokud máte nejvíc fragů z týmu, Arnie je nejsilnější postava a spojuje výhody obou stran – je rychlý a zároveň odolný), terminátoři jsou o něco pomalejší, musejí operovat s červeným přelivem na obrazovce (dá se vypnout) a jsou nuceni neustále poslouchat hlášky svých spoluhráčů jako „human recognized“, „human vehicle recognized“ apod. Je to něco jako kolektivní vědomí, ale časem vám to začne ukrutně lézt na nervy. Problém je, že výhody „plechovek“ nejsou žádné – jako terminátor sice snesete víc než člověk, ale rozdíl je nepatrný. Je to logické, protože jinak by se nevyplatilo hrát za lidi, ale v kontextu s filmovými terminátory se jejich počítačoví bratříčci likvidují o několik řádu jednodušeji.
A jak se to vlastně hraje? Nebudu vám mazat med kolem huby a rovnou řeknu, že aby vás War of the Machines chytil, musíte být skutečně velmi trpěliví nebo velmi zapálení. Několik prvních minut vás možná bude pohánět jen samotný fakt, že jste „při tom“ a jako statečný rebel vyrážíte do boje proti terminátorům. Ačkoliv jste člověk, jdete ukrutně pomalu (hráči Counterstrike nebo Unreal Tournamentu asi usnou než dojdou někam, kde se něco děje) a vaše přežití tváří v tvář ocelovým mrchám se počítá na vteřiny (zvlášť střety s FK), ale skóre stoupá a občas přeci jen někoho sejmete (bohužel nedočkáte se žádné exploze nebo efektu, terminátor prostě jen bezvládně spadne a poté zmizí. Lidé dělají pro jistotu totéž, kdo by se namáhal s nějakou animací, že?). Běda ale, jak vás přestane bavit ono zabírání respawn pointů a střílení do kamarádů z Kovošrot a.s., s hrůzou si totiž všimnete, že grafika jaksi zapomněla překročit práh mezi druhým a třetím tisíciletím a zvuky nepostřehly, že existují i lepší zvukové karty než Sound Blaster 2.0, což se projeví o to víc, že hudba se tu jaksi nevyskytuje. Jen prskání laserů a odrážení kulek od kovových lebek a endoskeletonů nestačí a zvuky konvenčních zbraní (kulomety, granáty) jsou velice špatně nasamplované.
Atari se prostě opět spolehlo na vlastní síly a rozhodlo se postavit svůj engine, a opět propadlo na celé čáře. War of the Machines nemůže vizuálně soupeřit ani s několik let starými hrami. I titul postavený na neupraveném Half-Life enginu by zřejmě vypadal lépe. Můžete namítnout, že hezká grafika není všechno (ale to byste museli být napůl slepí, protože jednolité textury a elementární architekturu neomlouvá nic), ale uspěchanost a odfláklost projektu bohužel prorůstá vším – boti jsou sice relativně úspěšní v zabírání respawn pointů, ale ať už hrajete za Tech-Com nebo SkyNet, pokud máte základní školu v Counterstriku, nebude vám činit problémy kosit nepřátele po desítkách (jen ti létající FK tvoří výjimku), což vám usnadní i časté zasekávání botů o překážky nebo jejich svérázné pojetí jízdy vozidlem (tady by však měla rezervy každá umělá inteligence, protože já sám považuji transport džípem za pokus o sebevraždu).
Hra po internetu eliminuje pár mínusů, ale nenabízí žádné plusy. Hráčů je málo a tři módy (Termination, Team Deathmatch, Elimination) jsou zoufale neobjevné, takže po zběžné procházce po všech mapách už asi nenajdete nic, co by vás ke hře táhlo. Ona atmosféra střetů rebelů a SkyNetu totiž velice rychle vyšumí při pohledu na zastaralou technologii a odfláknutý herní systém. Koho může bavit hra, v níž mu není dovoleno cokoliv nastavit a která má i v singleplayeru tlačítko „disconnect“? ;)
Suma sumárum tu máme podprůměrnou střílečku, která byla ušita až příliš horkou jehlou a slepě spoléhá na to, že všemocná filmová licence jí zaručí vysoké zisky. Nebyl by to zdaleka první případ, kdy tvůrci něco odflákli a doufali ve velkorysé peněženky filmových fanoušků. Sám jsem u hry strávil pár hodin a nelžu vám, díky onomu dobývání respawn pointů a možnosti stanout tváří v tvář terminátorům (i když je výčet modelů omezen jen na ty ze třetího dílu (vyjma T-X), T-1000 nebo dokonce T-MEG byste hledali marně), jsem se i celkem bavil. Jenže po chvíli byl legraci konec, především díky unylým designům map (které se navíc opakují – jsou tu verze map před apokalypsou a po ní) a špatnému enginu… Kvůli recenzi jsem samozřejmě prošmejdil všechno, ale bylo to místy velice útrpné, protože hra nemá čím překvapit, spíš jen šokuje naivitou tvůrců, kteří si zřejmě myslí, že prodávat tenhle šmejd za peníze není žádný hřích.
V pekle by se ale mělo smažit především Atari, distributor hry, jehož marketingové oddělení masírovalo hráče informacemi o dějové lince, exkluzivních videosekvencích, hraní příběhových misí za SkyNet i Tech-Com a možnosti vyzkoušet si vznášedla a vozidla z filmu. Všechno to byla jedná velká, šikovně zabalená, lež, na kterou snad díky této recenzi neskočíte… Vydat tenhle projekt nějaká malá nezávislá firmička, která by ho nabízela za slušnou cenu, zřejmě bych jí popřál hodně štěstí do budoucna a doufal, že se poučí z vlastních chyb, ale u áčkového projektu si musím stejně jako v případě Enter the Matrix povzdechnout nad spálenou šancí a popřát Atari brzký zánik. Pokud hodlá nadále vydávat takovýhle odpad, nic jiného ji nečeká.
Autor: Imf