Rozhovor s Katie Findlayovou (představitelka Rosie Larsenové)

Herečka Katie Findlayová hrála v seriálu The Killing zavražděnou dívku. V tomto přeloženém rozhovoru se dozvíte, jak se Katie snažila zjistit pravou identitu vraha a jestli je alespoň trošku Rosie podobná.

Kdy jsi přišla na to, kdo zabil Rosie Larsenovou? Měla jsi nějaké tušení už během natáčení?

No, přišla jsem na to, mám zvědy, víte? Bylo to docela zábavné. Od jistého okamžiku se naše přívěsy přestaly označovat a tím nikdo nevěděl, kdo další ten den ještě natáčí. Celé to bylo utajené, jak mise Jamese Bonda. Konečnou pravdu jsem zjistila, když jsem jednou přišla do práce.

Měla jsi nějaký tip?

Měla jsem podezření o tom, kdo do toho byl zapletený, ale nenapadlo mě, jak se to celé mohlo stát. Mé podezření bylo správné a já se díky tomu cítila vítězoslavně. Sklákala jsem kolem jak smyslů zbavená a jen opakovala: „Já to věděla, já to věděla, já to věděla!“

Jak těžké bylo zachovat jedno z velkých televizních tajemství?

Moje rodina se přestala vyptávat po ukončení první série, ale kamarádi mi denně volali a jeden z nich volal vždy, když jsem byla na place. Každý ze mnou chodil s nějakou teorií. Mám kamaráda, který na mě volal různé věci, jen aby viděl mojí reakci. Minulou sérii připravila moje máma v práci hlasování o tom, kdo zabil Rosie. Nakonec to zrušila, protože ji všichni obvinili z podvádění, neboť jsem její dcera.

Co bylo zvláštního na hraní mrtvé postavy?

Co na tom není zvláštního? Nikdy před tím jsem něco takového nedělala. Zajímavé ale bylo to, že můj čas byl omezený a já s tím musela odvyprávět příběh. Jen tak se najednou objevit v příběhu a pracovat jen

s tím málem bylo nejen výzvou, ale také zábavou.

Požádala jsi někdy tvůrce o více scén s Rosie?

Ne, nikdy. Hodně jsem si užívala ten prostor, který mi byl dán a věřila jsem, že se to ke konci zužitkuje. Myslím si, že by to nešlo, kdyby jste Rosie častěji viděli. Dozvěděli jste se jen to, co si o ní ostatní pamatují a díky tomu to celé vyznělo víc utrápeně.

Jak bys Rosie popsala někomu, kdo ji nezná?

Myslím si, že kdyby se v 17 letech po mně rodiče vozili, tak bych byla stejná jako Rosie. Chtěla dělat plno věcí, zkoušet věci nové a být každý den někým jiným. Chtěla prostě jít ven, cestovat jen s batohem na zádech a zjistit, co tam venku vlastně je.

Myslíš si, že na tebe fanoušci reagují odlišně z důvodu tragické smrti tvé postavy?

Ano, je to zvláštní. Nikdy si mě nikdo nevšiml a teď mě lidé, co neznám, zastavují a říkají, jak jsou rádi, že jsem živá.

Dala jsi někdy nějaký návrh, co by tvá postava měla a neměla mít ráda?

Každý si se mnou povídal a vždy našel nějaký zajímavý způsob, jak mi dát vědět, co se vlastně děje. Pěkná věc byla to, že jsem měla hodně volnosti, co se týče Rosiiných manýrů. Původně ji popsali jako slaďoučkou holčičku a já zrovna taková „nadýchaná“ nejsem. Jsem spíš nemehlo a tak mě nechali být nemehlem v Rosiiných botách a tím se ze mne Rosie stala.

Vzala sis domů nějaké suvenýry, třeba nějakého z těch motýlů?

Ani ne, bála jsem se. Celé dvě série jsem se bála udělat cokoliv, co by na mne upoutalo pozornost. Mluvili jsme o tom, že si domů vezmu náhrdelník s motýlky, ale on byl tak jemný. Stále čekám na odznáček „Volte Richmonda“, který bych pak všude nosila.