Světlo na konci tunelu. I takto můžeme laicky nazvat zážitek blízké smrti. Už od nepaměti lidé řešili existenci posmrtného života. Napříč kulturami tak kolují otázky na téma "život po životě“ a velká část populace věří v to, že část jejich mysli/duše po jejich smrti žije dál.
Ne nadarmo najdeme ve svatém písmu části, které jsou věnovány právě tomuto tématu. Například v Žalmu Davidově č. 24 stojí: "(…) I kdybych měl jít údolím stínu smrti, ničeho zlého se nebojím, neboť ty se mnou jsi: tvůj prut a tvá hůl mě konejší“ a ne nadarmo pohřbívali staří Egypťané své mrtvé, tak aby se měli po smrti co nejlépe – lodě na cestu do jiného světa, zlato a drahé kameny, aby se nebožtík během svého posmrtného života neměl zle. Pokud bychom to chtěli dostat až do extrémů, tak si vzpomeňme na větu „Smrt je jen začátek“ z filmu Mumie (1999).
Podle dnešní medicíny je doba tří minut bez jakékoliv mozkové aktivity hraniční a poté je člověk prohlášen za mrtvého, klinická smrt nás však přesvědčuje o tom, že doba tří minut nic neznamená a ti, kteří zemřeli, se často samovolně probrali po řadě hodin i dní.
Klinická smrt je stav, do kterého se člověk dostává při vyhasnutí mozkové aktivity, tj. při zástavě dechu a srdeční činnosti. „Jak se zdá, klinická smrt je velmi úzce spjatá s mrtvicí. K té dochází, pokud se mozku, nebo i jen jeho malé části, nedostává kyslíku (…) Při rituálech na celém světě, které vysílají duše zasvěcovaného do říše mrtvých, je zabránění přívodu kyslíku společným jmenovatelem v celé škále mnoha rozličných metod.“ (J. Kozák, 2006, s. 14.) Mezi ty, kteří pořádali výše zmíněné rituály, patří například Mayové, kteří považovali nauku o smrti a posmrtném životě za základ svého náboženství. Věřili také v reinkarnaci a v následný život duše po smrti těla.
Foto: Columbia Pictures
I filmový průmysl pracuje s tématem klinické smrti
„Dnes je dobrej den na umírání…“ Touhle větou začíná film Hráči se smrtí amerického režiséra Joela Schumachera z roku 1990. Prohlásí ji postava Nelsona Wrighta (Kiefer Sutherland) na střeše vědeckého muzea, které se díky probíhajícím opravám stane skvělým místem pro jeho experiment. Hlavním tématem tohoto filmu je právě zážitek klinické smrti, který natolik fascinuje skupinu pěti mediků, že se rozhodnou si navzájem zastavit srdce a zjistit, zda po smrti opravdu existuje něco víc než jen ticho a tma.
Film je veden jako horor a pracuje jak s tématem posmrtného života, hříchů z minulosti, tak se smířením, kterého se hlavní postavy snaží dosáhnout. „Může-li však člověk ožít i velmi dlouho potom, co ustaly všechny fyziologické projevy těla, znamená to, že se před námi otevírá skutečný hororový prostor.“ (J. Kozák, 2006, s. 16.) Není se tudíž čemu divit, že režiséři hororů a thrillerů, kteří jsou z tohoto tématu tak nadšeni, stále vytvářejí další a další snímky s podobným zaměřením. V dnešní době už tak máme na výběr z neskutečného množství filmů a krom původních Hráčů se smrtí tak můžeme zhlédnout i jejich novou verzi z roku 2017, nebo filmy s obdobným příběhem, který pracuje s životem po životě – Duše mrtvých (2001), Duch (1990).
Se zážitkem blízké smrti pracuje právě i seriál The OA. Je to záhadný příběh o zkušenostech s klinickou smrtí a o interdimenzionální cestě viděné očima slepé ženy – Prairie. V průběhu seriálu Prairie vypráví skupině středoškolských studentů příběh o tom, jak utekla od své adoptivní rodiny, aby našla svého ruského otce, a nakonec byla zajata vědcem, který byl posedlý právě lidmi, kteří měli nějakou zkušenost s klinickou smrtí. Vysvětluje, že společně s jejími spoluzajatci byli znovu a znovu zabíjeni, aby u nich nastala klinická smrt. Během které se Prairie setkala s mystickou ženou Khatun, která jí dala pět pohybů, jež by mohly odemknout novou formu cestování.
Brit Marling, která ztvárňuje hlavní postavu a spoluvytvářela show společně se Zalem Batmanglijem, uvedla, že poprvé přišla s myšlenkou zážitku blízké smrti po rozhovoru s mladou ženou, která si právě tímto zážitkem prošla. Pro americkou rozhlasovou stanici KPCC řekla: "Když popsala její zkušenost, byla jsem tím úplně ohromena. Popisovala, že opustila své tělo a také pocit, kdy se vznášela nad svým tělem. Všechny obavy zmizely a jediná věc, která zůstala v její mysli, byla otázka: ‚Řekla jsem lidem, které miluji, jak moc je mám ráda?‘ Pomyslela jsem si, že by bylo zajímavé prozkoumat tento svět o něco víc a promluvit si s lidmi, kteří v tomto jiném světě byli a vrátili se zpět.“
Foto: Netflix
Zážitek blízké smrti v praxi
Díky dnešním moderním technologiím máme možnost zachránit nespočet životů. Pomocí resuscitace tak můžeme navrátit zpět do života i lidi, kterým se na krátký okamžik zastavilo srdce. „Odhaduje se, že v současnosti se jen v USA, kde jsou studie klinické smrti nejdál, z ní vrátilo 8 milionů lidí.“ (J. Kozák, 2006, s. 15.)
Existuje spousta záznamů a příběhů lidí, kteří tento proces klinické smrti prožili a navzájem si popsali své zkušenosti. Tyto zážitky ve své knize popisuje například Raymond Moody. Raymond Moody je americký spisovatel, psycholog, lékař a zároveň jeden z prvních lidí vůbec, kteří se zabývali tematikou prožitků blízké smrti. Je autorem mnoha knih, které vyprávějí o posmrtném životě a jednou z jeho nejslavnějších knih je kniha s názvem Život po životě (1975), která byla přeložena do češtiny v roce 2005.
V jedné z jeho dalších děl s názvem Paranormální svět, kterou napsal společně s Paulem Perrym, najdeme právě jeho zkušenosti a poznatky z rozhovorů s lidmi, kteří klinickou smrt prožili. Popisuje určité společné prvky, ve kterých se tito jedinci při vyprávění jejich zážitku shodují.
Neuchopitelnost. Ta se projevuje tak, že lidé nenacházejí ta správná slova k popsání svého zážitku „Nenacházím přesná slova, jimiž bych popsal to, co se snažím říct“.
Vyslechnutí zprávy. Lidé během svého zážitku často slyší některou z osob, která se jim snaží něco sdělit.
Pocit míru a pokoje. Jak můžeme vidět i ve filmu Hráči se smrtí (1990), jeden z účastníků experimentu popisuje svůj zážitek tak, že se cítil chráněný a v bezpečí.
Zvuky. „V mnoha případech lidé popisují neobvyklé sluchové vjemy, jako hlasité bzučení nebo zvonění. Některým ty zvuky připadají příjemné, zatímco druhým jsou nesmírně protivné.“ (Moody a Perry, 2013, s. 103.)
Temný tunel. Slovní spojení „Světlo na konci tunelu“ nevzniklo někde na pískovišti. Lidé se často shodují na tom, že v době, kdy byli mrtví se dostali do jakéhosi tunelu/tmavého prostoru.
Pocit pohybu mimo tělo. Tento fakt se objevuje velmi často. Lidé měli pocit, jako by se vznášeli nad svým tělem, nebo se dokonce cítili jako někdo další v místnosti, kdo neměl nic společného s jejich tělem, které leželo na lůžku.
Setkání s druhými. Světelná bytost. Tento prvek Moody popisuje jako jeden s největším vlivem. Člověk se ve svém „mrtvém stavu“ setkává s jasným světlem, mnohdy podobajícím se jakési „světelné bytosti“. „Lidé s náboženským zázemím o ní často hovoří jako o ‚Bohu‘, ‚Ježíši‘ nebo ‚andělovi‘. Tato bytost nebo světlo s jednotlivcem hovoří (často řečí, kterou nikdy neslyšel) a mnohdy se ho ptá, jestli je ‚připraven zemřít‘ nebo čeho v životě dosáhl.“ (Moody a Perry, 2013, s. 104.)
Zpětný panoramatický pohled. Říká se, že člověku před smrtí, proběhne celý jeho život před očima, a právě takto bychom mohli popsat tento zpětný pohled.
Hranice nebo mez. Spousta lidí popisuje jakousi hranici, ze které měli pocit, že pokud ji překročí, nebude již cesty zpět.
Ať už je to jakkoliv, nemůžeme popřít všechny tyto shody a příběhy, které po světě kolují. Na pravdivý závěr si ale nejspíš budeme muset počkat až do dne, kdy nastane ten „náš čas“, který, doufejme, nepřijde moc brzy.
