Legenda o Sarduovi

Abraham Setrakian se zmínil, že mu jeho babí vyprávěla jako malému legendu o Strigoiovi, Mistrovi. Tato legenda se v knižní předloze objevuje hned v první kapitole a my vám ji nyní přinášíme převyprávěnou. (UPOZORNĚNÍ: legenda může obsahovat menší spoilery.)

Před dávnými časy žil jeden obr, Josef Sardu se jmenoval, byl synem polského šlechtice. Ta výška však pro něj byla břemenem a prokletím, nikoliv darem. Jeho nohy nebyly příliš silné, a tak pro něj byla i chůze namáhavá, proto s sebou nosil hůl – dlouhou, se stříbrnou rukojetí ve tvaru vlčí hlavy. Vlk byl totiž rodovým znakem rodu Sardustů.

Otec chtěl svého mírného a pokorného Josefa vyléčit z jeho chabých svalů, a tak se s ním vydal lovit vlky. V jejich rodině se totiž tradovalo, že statečný muž, který chytí a sní vlka, získá odvahu a především sílu.

Když výprava dorazila do temných lesů, otec se vydal na lov, nevrátil se však. Další večer nevrátil se další lovec, a tak to pokračovalo večer, co večer, až nakonec Josef Sardu zůstal v lese zcela sám.

Když nadešel po noci den, vydal se Josef hledal své ztracené druhy, nalezl je před jakousi podivnou jeskyní. Všichni mrtví, měli lebku napadrť. Počkal tam tedy do večera, aby pomstil své druhy a zjistil, jaké zlé stvoření v noci vychází z oné jeskyně.

Toto byl Sardův poslední zápis v deníku. Dodnes není známo, co se té noci v lesích stalo. Ve vesnici se však traduje, že Josef byl ze své slabosti vyléčený, dokonce prý získal ohromnou sílu.

A v noci prý vesničané slyšeli onoho obra chodit vesnicí. Děti prý slýchali, jak jeho hůl klape pod okny, nyní ji však již nemá jako opěru, ale na přivolávání dětí.