Dale byl unesen kanibaly a zbytek skupiny se ho snaží najít, zatímco podezírají Gabriela. V zákulisních informacích se tentokrát dozvíte, jaký šokující objev autor komiksu během psaní tohohle čísla učinil a co pro něj bylo největším problémem.
Prokletí Eda Brubakera.
Pokud tyhle články čtete pravidelně, možná tušíte, že je to mnohem talentovanější a známější autor než já. A je to můj přítel, tak si myslím, že ho tady můžeme trochu proprat. Bude to zábava.
Jednoho dne jsem s ním telefonoval a on řekl: „Musím jít. Musím poslat svému kreslíři pár stránek, než to na dnes zabalím.“ Mou odpovědí bylo zmatení. Co tím myslel? „Pár stránek?“ Obsahu? Co? Ed mi vysvětlil, že kvůli plnému rozvrhu kvůli všem komiksům, které měl pro Marvel rozdělané, to dělá tak, že vždy pošle svému kreslíři několik stránek, aby ho udržel zaměstnaného a ten tak nemusel čekat na obsah.
Tohle je mezi tvůrci komiksů mnohem větší problém, než si lidé myslí. Když kreslíř musí čekat na autora, než mu pošle obsah toho, co má kreslit. Místo toho, aby si stěžovali na pomalou kresbu, by byli překvapeni, kdyby věděli, že skutečným problémem je často pomalé psaní. Mluvím z vlastní zkušenosti… (omlouvám se).
Takže tohle byl pro mne šok. Můžete… kreslíři… poslat… nedokončený obsah? Předtím jsem nikdy nic takového ani nezvažoval! Úplně mi to otevřelo oči… a stalo se to tak trochu mým prokletím.
Takže od té doby jsem vždy, když jsem byl pozadu, což se stávalo dost často, posílal kreslíři pouze kousky obsahu. Většina čísel všech mých komiksů od té doby vznikala právě tak. Tři stránky tady, pět stránek tamhle. A ve velmi vzácných chvílích, kdy se otevřelo okno příležitosti, jsem se cítil jako velký šampion, když jsem poslal CELÝ OBSAH! Tehdy jsem se cítil jako hrdina. Něco, co jsem měl dělat pokaždé a za co bych měl dostat pochvalu. Ubohý Charlie Adlard dostal celý obsah… asi desetkrát od 50. do 193. čísla.
Dnes už jsem se zlepšil a posílám buď celé číslo, nebo alespoň jeho polovinu. Málokdy pošlu méně než deset stránek. A myslím, že to stejné platí pro Eda od doby, co skončil u Marvelu. Všichni jsme dnes více zodpovědní. Možná.
Každopádně, pojďme se podívat na tohle číslo. Podívejte se na to prázdné místo! Pokud si dobře vzpomínám, byl jsem tak pozadu (nevím, jaký jiný důvod bych mohl mít, tohle mohlo být zhruba v době kdy se mi narodila dcera – myslím, že to vlastně sedí. Ano, tohle číslo vyšlo v červenci 2009 a moje dcera vyšla v březnu 2009, takže když jsem psal tohle číslo, v domě jsme měli novorozeně). Kde jsem skončil? Byl jsem tak pozadu, že jsem ani neměl čas zapisovat si poznámky. Prostě jsem Charliemu čas od času poslal tři stránky, aby měl co dělat.
„Dale je pryč. Fajn… jdou ho hledat.“
„Hmmm. Andrea vyvádí a křičí. Abrahama to štve.“
„Eugene je muž vědy, možná si promluví s Gabrielem o náboženství.“
A tak nějak to šlo až po 10. stranu. Pak jsem si našel čas a zbytek čísla naplánoval jako vždycky. Celou dobu jsem věděl, jak tohle číslo skončí, takže mi stačilo napsat si těch deset stránek.
Tedy, touhle dobou jsem v tom byl už šest let, tak jsem si na to zvykl.
Podívejte se dolů: „64 – Eugene je zabit?“ Chudák Eugene. Tak blízko smrti… ale nikdy na to nedošlo.
Poznámky k jednotlivým stranám:
1. – 10. No podívejte se, jak jsem byl líný.
11. „Balí se… odejdou.“ Nechal jsem tam místo pro rozhovor Ricka a Andrey a podezírání Gabriela, které (pozor spoiler) bylo zavádějící.
12. Tohle se přesunulo na jedno okénko na 13. straně, aby zbylo místo na hezkou kresbu kostela (nemáte zač).
13. Tahle stránka byla celkem narvaná.
14. Nakonec jsem nevěnoval tolik pozornosti stínu, který Andrea viděla v lese. Měl jsem tomu věnovat víc místa, protože to ve výsledku bylo až příliš moc „řekni“ než „ukaž“.
16. Vražení do Gabriela jsem nechal, ale zbraň u hlavy nebyla nutná.
17. „Řekne svůj příběh.“ Věděl jsem Gabrielův příběh, a tak jsem se nezatěžoval jeho zapisováním.
18. – 19. Tady jsem si nechal místo, kdybych potřeboval něco doplnit. Nakonec jsem to jenom jednoduše uzavřel, abych mohl na konci uvést Lovce.
20. – 21. Jednoduché poznámky, které měly připravit uvedení Chrise. Jeho postava měla být trochu milejší, trochu osobnější než Guvernér.
22. Věděl jsem, jak chci aby to vypadalo, a tak jsem jenom napsal dialog. Doufám, že to bylo uspokojující zakončení. Vím, že Charlieho kresba té nohy nad ohněm mě dodnes straší. Přijde mi, že to doslova slyším a cítím. Ne, že bych věděl, jak voní pečené lidské maso… přísahám… raději to skončíme.
Foto: Image Comics
