Ve finálním čísle dvanáctého svazku se koná večírek na uvítání Rickovy skupiny. Rick si začne všímat, že v rodině Jessie není všechno v pořádku, a také s Glennem plánuje ukrást zbraně. Autor mimo jiné odpovídá na to, proč má tohle číslo tak rád.
Je zábavné po tolika letech znovu číst toto číslo. Těší mě, že alespoň pro mě to představuje závan čerstvého vzduchu oproti tomu, co tady bylo doteď. Takový byl můj záměr. Nečtu si znovu staré dopisy, které tady zveřejňujeme (nemám zas až tolik času a seriál Invincible se neudělá sám), ale matně si vzpomínám, že lidé měli touhle dobou obavy o směřování komiksu. Neměli tušení, co se bude dít dál, a je pochopitelné, že se báli, že to odteď budou pouze večírky a taková mýdlová opera (i když trvám na tom, že tento komiks byl vždy mýdlovou operou).
Každopádně jsem na tohle číslo velmi pyšný, a obzvláště musím pochválit Charlieho Adlarda za kresbu, která je naprosto dokonalá. S Michonne na tom večírku dokázal krásně pracovat s její mimikou a řečí těla a ta scéna mezi Abrahamem a Rositou je také úžasná.
Takže co se týče tohoto čísla, navrchu je napsáno „Michonne“, abych si připomněl, že tohle číslo bude mít obálku s Michonne na večírku, jak ukrývá svůj meč za svými zády. Což mi stačilo, abych věděl, co musím dát do tohohle čísla. V podstatě jsem tím myslel „nezapomeň na scénu z obálky, hlupáku“.
Na spodku papíru je spousta poznámek k dalším číslům. „Maggie začíná vyučovat, Carl se zakouká do holky“. Nemyslím si, že jsem to někdy použil.
Kousek scény mezi Michonne a Morganem jsem použil, ale vlastně je tady pouze to, co se stalo mezi tímto a dalším číslem.
Vlevo dole: „Rick míří zbraní na chlápka u brány. Všimne si rudé tečky. Výstřel! Můj ostřelovač dostal tvého.“ Píšu to proto, jelikož jsem slyšel, že někteří lidé nedokážou rozluštit můj rukopis… pochopitelné. Tohle jsem víceméně použil později. Původně to asi mělo být 75. číslo, ale odložil jsem to na později.
Pak je tam ještě pár zárodků myšlenek. Občas se stane, že dostanu vlnu nápadů na další čísla, a tak si to načmárám na spodek papíru. Zapomněl jsem až příliš mnoho věcí, než abych si je raději nenapsal. Děsí mě pomyšlení na to, na co všechno jsem zapomněl.
Poznámky k jednotlivým stranám:
1. – 2. Celkem podle plánu, až na to, že jsem přidal stranu, abychom tam měli tu scénu s Douglasem.
3. – 5. Tady také podle plánu, pouze se to posunulo až na šestou stranu. Scéna, jak Michonne posiluje, se posunula, až jsem ji nakonec úplně vynechal.
6. No jo, někdy můj rukopis vypadá skutečně vtipně. Michonne nezačne jíst, ale posilovat.
7. – 9. Znovu podle plánu. Dnes celkem nuda, nebo ne?
11. Scéna, jak Abraham mluví o tom, že už nechce jít ven z Alexandrie, se posunula až na večírek.
13. Tahle scéna s Abrahamem se také posunula. Vtipné, jak všechny základní události zůstaly beze změn, pouze se přesunuly jinam. Kvůli tomu se najednou ve finálním čísle objevuje Spencer, kterého tady vůbec nemám zapsaného, ale asi jsem ho měl celou dobu v hlavě.
14. Scéna s Glennem se také posunula.
15. Další efektivní scéna typu „tito lidé sem nepatří“, tentokrát s Michonne. Prostě nemohla dál snášet ty triviální řeči po tom všem, co si prožila.
16. Tuto scénu jsem úplně vynechal. Původně měla Maggie zůstat na večírku, ale změnil jsem názor.
18. Další připomínka, jak úžasně Charlie nakreslil tyto scény s Michonne. Je to paráda.
19. Tohle se posunulo na konec čísla a změnilo se to v dramatický závěr. Čtenář si měl pomyslet: „Tak počkat, Rick a jeho lidé jsou teď ti špatní?“ Tohle byl pro mě vždy zábavný aspekt tohohle komiksu. Někdy bylo pouze otázkou perspektivy, kdo je dobrý a kdo špatný. Kdyby se tento komiks jmenoval „Alexandrie“ a celou dobu bychom sledovali tuhle komunitu, Rick a jeho lidé by teď vypadali jako děsiví záporáci.
20. – 22. Možná jsem si tady nechal prázdné místo, kdybych vymyslel lepší konec, ale scéna s ukradením zbraní mi nakonec přišla jako uspokojivá.
Foto: Image Comics
