V jubilejním 75. čísle komiksu Rickovi konečně povolí nervy a napadne Petea. Robert Kirkman tentokrát konečně odhalil nějaké zajímavé původní plány na tohle číslo, které mělo obsahovat třeba návrat Davidsona.
Výroční čísla jsou velmi důležitá a skvělá, u komiksů k nim dochází každých 25 čísel. Musíte takové milníky oslavit. Ba co víc, představují skvělou příležitost, jak do dlouho běžícího komiksu přinést trochu vzrušení. Když děláte komiks, který bude vycházet… dejme tomu 193 čísel… je dobré mít něco, čím zvýšíte prodeje a přilákáte víc lidí, aby si váš komiks přečetli.
Když vycházelo tohle číslo, právě se rozbíhala marketingová kampaň ke startu seriálu. Vlastně pokud se nepletu, tak tohle číslo se prodávalo spolu s propagačními fotografiemi herců. To tehdy byla celkem velká věc. Takže načasování k vydání tohohle jubilejního čísla bylo dokonalé.
Také je pro vás jako pro spisovatele dobré, když využijete výroční čísla k posunutí děje. Vidíte, že se blíží významné číslo, takže to musíte mít na paměti a vymyslet něco speciálního. Každá drobnost pomůže. Takže proto v tomhle čísle, kdy to vypadalo, že všechno bude v pořádku, najednou Rickovi povolí nervy!
Tak fajn. Tento obsah je pořádný binec. Tolik poznámek, a hele… pak jsem to vzdal a dopsal úplně nový konec… a ani ten jsem nakonec nepoužil! To je humorné.
Také, když se podíváte na dolní levý roh, jsou tam hrubé poznámky pro 77. a 78. číslo. Uvidíme, zda se toho budu držet. Je tam napsáno: „77: Skupina zaútočí. Rick jim nakope zadek. 78: Rick se stane vůdcem.“ Je směšné, jak je pro vás váš rukopis naprosto čitelný, ale pro někoho, kdo není vy, je to mnohem obtížnější.
Vpravo dole je něco, od čeho jsem nakonec upustil. „1: Na konci se ukáže Davidson… jako ostřelovač? 2: Douglas se prořekne, odhalí, co udělal Davidsonovi – myslí si, že poslal Rickovu skupinu, aby se pomstil.“
Nuže… to by možná byl lepší konec. Možná. Nechal jsem to tajemství kolem Davidsona vznášet se ve vzduchu, jak nejdéle jsem mohl. Snažil jsem se vymyslet lepší příběh. A také pro mě bylo zábavou hodit do vzduchu nějakou zápletku, kterou vyřeším až později. Takže příběh kolem Davidsona bylo něco, k čemu jsem se vracel s novými nápady, ale možnosti byly široce otevřené, až dokud jsem je nenapsal na papír.
Oh, ještě poslední poznámka. Nahoře je napsáno: „Glenn tu ženu neopustí.“ Pracoval jsem na příběhu, který se nakonec nepovedl a o kterém si promluvíme u dalších čísel. Byl o tom, že se někdo v Alexandrii zamiloval do Maggie… a to vedlo k jistým nehanebným činům vůči Glennovi. Takže na to se těšte u dalších čísel.
Poznámky k jednotlivým stranám:
1. – 4. Takže scéna na hřbitově mezi Rickem a Douglasem se posunula až na 14. stranu. Šílené. A také můžete vidět, že to měla být mnohem delší scéna, která měla vést ke konci s Davidsonem, který jsem původně zamýšlel.
6. Tahle strana naštěstí zůstala tam, kde jsem ji zamýšlel původně, i když jsem prvních pět stran úplně vyměnil. Původně jsem neplánoval, aby Glenn s Heathem viděli, jak skupina obětuje jednoho ze svých lidí, k tomu rozhodnutí došlo až později.
8. Tady jde vidět, že jsem buď ještě neměl vymyšlené jméno Jessie, nebo jsem si na něj nemohl vzpomenout. Každopádně se tato scéna posunula.
9. „Rick a Michonne spolu obědvají. Rick má starosti o Jessie.“ Fajn, ani já jsem nemohl přečíst, co je to za slovo.
11. „Udeří manželku – Glenn a Heath.“ Fajn, takže původně jsem plánoval, že Pete uhodí Jessie přímo před Rickem. Ale přišlo mi nerealistické, aby zašel tak daleko v přítomnosti Ricka, a přišlo mi lepší, že ho Rick napadl na základě podezření a ne důkazu.
Takže ten kousek dialogu jsem použil, ale pak se přesouváme na nové poznámky ke stranám napsané dole. Protože prvních dvanáct stran jsem již napsal a poslal Charliemu, tak jsem zbytek čísla dokončil na spodní straně papíru.
13. Tady můžete vidět, že jsem se držel poznámek pečlivěji.
16. Počkat. Ne. Původně měla Michonne konfrontovat Petea, a on ji měl udeřit, což mělo vést k Rickovu útoku. Prostě jsem chtěl udržet Rickovo konání oprávněné, což se ale příčilo příběhu, který jsem chtěl vyprávět. Dobrý příklad toho, jak spisovatel bojuje s vlastním příběhem.
22. – 23. Je škoda, že jsme se nedočkali původně plánované dvoustrany s Rickem, jak vytahuje zbraň, což by jistě vypadalo úžasně.
24. Takže jsme dostali podobný konec, ale zradu Michonne jsem vymyslel až na poslední chvíli. Neustále jsem se trápil s důstojným ukončením tohohle jubilejního čísla, a nakonec, těsně před odesláním, jsem na to přišel. Uf!
Foto: Image Comics
