Tímto číslem končí nejenom šestnáctý svazek, ale také se tím dostáváme do poloviny našeho příběhu. Rick uzavře s Gregorym dohodu a výměnou za zásoby z Hilltopu slíbí, že se jeho skupina postará o Negana a Spasitele. Co by se asi tak mohlo stát?
Och, panečku. Nic tak neukončí svazek a příběhový oblouk jako proslov na sedm stran! Líbilo se vám to? Bylo to skvělé? Prostě Rick… jak mluví. Probírá víceméně to, o čem bude zbytek komiksu. Cílem je změnit věci z pouhého přežívání na plnohodnotný život. Ta myšlenka se bude časem vyvíjet a upevňovat, ale všechno to začalo tady.
Zajímavý fakt je, že tohle je konec druhého kompendia, čtvrtého omnibusu, osmého svazku s pevnou vazbou a šestnáctého svazku s měkkou vazbou. Věřte nebo ne, ale vždy jsem při psaní tohohle komiksu myslel na to, abych si příběh rozdělil tak, aby hezky vycházel, co se týče různých prodejních formátů. Právě proto je konec tohoto čísla tak významnou událostí. Když se snažíte vyprávět příběh tak dlouho, jak můžete (touhle dobou jsme již za sebou měli osm let a jednou tolik před námi), musíte s tím být velice opatrní.
Konec každého příběhového oblouku je důležitý, ale pokud číslo jako tohle značí konec tolika různých formátů, pak je to parádní odrazový můstek pro kohokoliv, kdo by ke komiksu přišel až teď. Takže se musíte ujistit, že člověka příběh zaujme, ať už si koupí třetí kompendium nebo pátý omnibus nebo devátý pevný svazek nebo sedmnáctý měkký svazek.
Zřejmě jsem o tomhle psal již u 48. čísla. Příliš se bojím podívat se. Jak často se tady opakuji? Dost často? Někdy? Je to děsivé. Doufám, že ne moc. Buďme upřímní… všichni jsme zaneprázdnění. Kolik z vás tohle vůbec čte? Určitě tohle přeskakujete a čtete si komiks Small Bites na konci, že jo?
Zatracený Derek.
Tento obsah je trochu obsáhlejší než ty předešlé. Vpravo nahoře se píše: "Potřebuji dlouhou scénu s Glennem, Michonne a Andreou, jak mluví o Hilltopu.“ To byla zřejmě první poznámka k tomuto číslu. Hádám, že z toho se víceméně stala ta poslední scéna. Naspodu je tmavým napsáno: „Můžeme tyhle lidi přetvořit v armádu.“ Důležitá část finálního proslovu, na kterou jsem nechtěl zapomenout. Pod tím: „Zabil jsi Crystal? Ne hned. Až poté, co mě začala prosit.“ Tohle byl nějaký protoneganovský proslov, ze kterého je jasné, že jsem ještě tu postavu neměl vymyšlenou. Měl jsem ještě čtyři čísla, než se k němu dostanu… byl již rozhodně bezohledný, ale ještě jsem neměl vymyšleného toho chlápka, kterého známe a milujeme (ale převážně nenávidíme).
Poznámky k jednotlivým stranám:
1. – 3. Jo, tady celkem beze změny. Líbila se mi ta scéna, kde Rick spatří oštěpy a rozhodne se, že svou zbraň neskloní. Bylo to vtipné a Charlie to nakreslil skvěle, tak jako všechno.
4. Tohle měla být původně vyostřenější konfrontace, ale rozhodl jsem se, že to nepotřebujeme. Snažil jsem se tam vtěsnat nějakou akci… což nikdy není dobrý nápad, pokud si to příběh přirozeně nežádá.
5. Heh… Spasitelé byli původně označeni jako „Velká špatná skupina“. Nikdy jsem je tak neplánoval pojmenovat, ale má to jistý šmrnc.
6. Carl: „O co jde? Ti lidé se chovají, jako kdyby ještě neviděli zemřít zlého člověka.“ Bylo hezké, že i Carl se dočkal takovéto chvilky. Ale ještě víc se mi líbilo, když Ježíš řekl, že ho nechce polekat, a na to Rick odpověděl, že to se mu nepovede, a v Carlovi jsme viděli záblesk hrdosti.
7. „Michonne souhlasí s Carlem. Tito lidé jsou chráněni. Glenn: Závidím jim.“ Tak tato hezká scéna skončila v koši.
8. – 9. „Ježíš zakročí, nakope prdel.“ Zase jsem se tam snažil natlačit akci. Naštěstí jsem si to rozmyslel.
10. Tady se to trochu hůř čte: „Další ráno. Glenn sleduje farmaření… děti jdou do školy. Miluje to tam.“ Tohle víceméně zůstalo v čísle. Měl jsem tam dát tu scénu, kde řekne, že jim závidí. Škoda, že jsem to neudělal.
12. „Rozhovor s Gregorym. Podceňuje Negana – nebude to nic těžkého. Udělá výměnnou dohodu s Rickem.“ Tohle se trochu změnilo, místo toto se Rick přiznal, že nemají žádné zásoby na výměnu, a poskytl zabití Negana výměnou za zásoby. Tyhle malé zkratky mi poskytnou kostru dialogů, ale když začnete psát finální obsah, tehdy nastane čas, kdy postavy můžou začít mluvit samy za sebe. Řeknete si: “Oh, tahle postava by asi řekla tohle“, a někdy z toho vznikne celý dialog. Psaní je zábava.
14. – 16. Tohle se vtlačilo na 14. stranu. Touhle dobou už jsem věděl, že skončím velkým proslovem. Takže můžete vidět, jak jednoduše jsou tyto stránky napsány. Někdy během psaní jsem si řekl, že proslov začne na 15. straně, a ne na osmnácté. To je… velká změna.
20. – 21. „Rick se při odchodu ohlédne. Pro tohle jsme bojovali. Celou dobu jsme směřovali k tomuhle… a já neměl ani ponětí.“ Hezká scéna, která se do komiksu nakonec nedostala.
22. „Velký záběr na Ricka v slzách: Zvládli jsme to.“ Takže sentimentální nádech téhle scény, tedy že jejich životy se změní k lepšímu, byl pořád přítomen, ale ve výsledku je finální proslov konkrétnější, než jsem původně zamýšlel. Vyžádalo by si to nějaké úsilí, abych omluvil Ricka v slzách. Byla by to hezká scéna, ale jsem spokojenější s tím, co jsem použil ve finální verzi.
Foto: Image Comics
