Měl bych už zavřít oči a spát! Ale, stejně jako v uplynulých dnech, se mi to nedaří. Pořád se mi před očima odehrává ten okamžik, kdy…
Stál jsem na tom malém letišti a čekal, až přistane letadlo, které Mozzie zajistil. Měl jsem sice dostatek času, ale i tak mi trochu vrtalo hlavou, proč tu letadlo ještě není. Jen tak bezděky jsem si pohrával s kloboukem a přes sklo sledoval muže a ženu v zaníceném rozhovoru. Po chvíli jsem ucítil na čele kapku. Začínalo pršet, to nikdy není dobré znamení. Nasadil jsem si klobouk a posteskl si, že jsem nechal deštník doma u June. June… Bude se mi po ní stýskat, po všech.
„Neale,“ zaslechl jsem. Otočil jsem se a spatřil Petera, jak se ke mně přibližuje. Byl ode mne jen pár metrů, kvůli deštníku jsem mu neviděl pořádně do obličeje. Ale i to stačilo, aby mi úplně ztuhla kolena a já se nemohl hnout z místa. Jeho jsem tu opravdu nečekal, nic tomu nenasvědčovalo, byl jsem tak opatrný. „Petere, všechno mohu vysv…“. „Neale, nedělej to, měj rozum!“ přerušil mě, „A nemusíš se bát, přišel jsem sám“. Opravdu přišel sám? Mám mu to věřit? Myslím, že o tomhle by mi nelhal. „El z Mozzieho vytáhla, kde jsi, Úřad jsem ještě neinformoval,“ pokračoval Peter. „Promluvíme si o tom na cestě zpátky. Nebudu ti lhát, budeš z toho mít problémy, ale o to to bude horší, když do toho letadla nasedneš…“. „Sakra, Neale,“ pokračoval, „měl jsi pár dnů před slyšením. Tohle ti za to přeci nestálo, nebo ano? Víš, že za to můžeš skončit znovu ve vězení!“ Neodpověděl jsem mu, Peter odpověď znát nechtěl. Nelíbila by se mu. Měl jsem mu snad říct, že ten kšeft od Francouzů byl tak lákavý, že jsem se kvůli tomu rozhodl obětovat svou svobodu, spolupráci s Peterem a vztah se Sarou? Ne, to by nepochopil.
Koutkem oka jsem zpozoroval, že přistává letadlo. Mé letadlo. Podíval jsem se na Petera a řekl jsem mu: „Petere, považuji tě za svého přítele a jsem si jistý, že ty mě také. Vážím si toho, co jsi pro mě za ty roky udělal. Opravdu! Nikdy ti to nezapomenu. Mám jen poslední přání, přestaň být na chvíli agentem FBI a buď jen mým přítelem. A jako můj přítel mě nech prosím nastoupit do letadla.“ Peter na to nic neříkal, jen mě mlčky pozoroval, asi přemýšlel, zda to opravdu myslím vážně. „Sbohem, Petere, vyřiď sbohem i Elizabeth,“ rozloučil jsem se s ním a zamířil k letadlu.
Po pár krocích jsem zaslechl Petera, jak někomu říká: „Už můžete“, ale nevěnoval jsem tomu pozornost. Cítil jsem se svobodný. Možná to zní hloupě, věděl jsem, že srovnávat tenhle „útěk za kšeftem“ se svobodou je trochu bláhové, ale nemohl jsem si pomoct. Těch pár vteřin, než jsem uslyšel křik agentů a než mě Jones srazil k zemi a spoutal mě, jsem byl opravdu šťastný. Peter nepřišel sám. Peter mi lhal…
Když mě posadili do auta, pozoroval jsem Petera, jak dává Dianě, Jonesovi a ostatním nějaké povely. Po chvíli se na mě podíval a… V očích se mu zračilo velké zklamání. Stál ode mě daleko, ale i přes hlahol ostatních agentů jsem mohl zaslechnout, jak říká: „Dal jsem ti šanci, Neale, abys to mohl všechno napravit. Zklamal jsi mě.“ A pak odešel.
Zeptal jsem se bachaře, kolik je hodin. Odvětil mi, že za chvíli bude půlnoc. Udělal jsem si další čárku na zdi. Tentokrát ale neznamenala počet dní strávených ve vězení, ale další den, kdy mě Peter nenavštívil. Včera se za mnou stavila Elizabeth. Nevím, jestli je to tím, že už jsem tu pár dní a že se mi hlavou honí tolik věcí, ale připomnělo mi to poslední návštěvu Kate. Od té doby se nemůžu zbavit myšlenky na to, jak snadno jsem dopustil, aby se tenhle kruh uzavřel. Utíkat nemá smysl, to už by mi Peter vůbec neodpustil.
Neměl jsem si odstřihnout ten sledovací nákotník…